Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Před zrcadlem

Publikováno: Vesmír 87, 423, 2008/7
Obor: Filozofie
Rubrika: Úvodníky

Jeden kolega filosof mi položil prostou otázku: „Co se zrcadlí v zrcadle, když se nikdo nedívá?“ Protože to byl filosof, zamyslel jsem se. Kdybych se šel podívat, porušil bych předpoklad otázky. Takže teoreticky: přece to závisí na tom, kam bychom postavili myšleného pozorovatele. Ale proč pozorovatele, cožpak zrcadlení není objektivní (na pozorovateli nezávislou) vlastností zrcadel? Připomněl jsem filosofovi geometrii šíření a lomu světla a místo o pozorovateli jsem mluvil a virtuálních obrazech, které by jistě šlo zcela objektivně vypočítat pro kterýkoliv bod prostoru před zrcadlem a výpočty ověřovat na fotografiích, také objektivně. Filosofa to neuspokojilo. K čemu by nám byla zrcadla? Do těch se díváme, nic nepočítáme.

V přirozeném, předvědeckém životě se ocitáme ve světě, který je konkrétní, smyslový a intuitivní. Naše pravdy jsou situační, perspektivální a relativní. Oproti tomu většina přírodních a exaktních věd tradičně usiluje o přesné a objektivní poznání, osvobozené od jakékoliv závislosti na subjektivní perspektivě první osoby (například mne). Zajímá je, jaký je svět nezávisle na nás, takříkajíc „sám o sobě“. Tímto odtržením novověké vědy od každodenního života člověka se obšírně zabýval zakladatel fenomenologické filosofie Edmund Husserl, který v této (a nejen v této) souvislosti mluvil o „krizi vědy“. 1) Nešlo mu ovšem o kritiku vědy jako takové (vědy si vážil a obdivoval ji), nýbrž jejího nezájmu o vlastní východiska. Například jaký vztah mají jí objevované objektivní zákonitosti k tomu, jak se svět jeví člověku.

V tomto čísle Vesmíru (viz Vesmír 87, 444, 2008/7) najdete velmi zajímavý rozhovor s kosmologem Michaelem Turnerem o skryté či temné látce a ještě skrytější a temnější energii ve vesmíru. Kosmologie je bezesporu vědou, od níž ani nečekáme zájem o konkrétní lidsképrožívání, jde jí přece o realitu popisovanou absolutně, takříkajíc z „pohledu odnikud“, navíc v časoprostorových dimenzích vzdálených jakékoli lidské zkušenosti. Čtěte však pozorně! Cožpak není sama představa, že něco je „skryté“ či „temné“, implicitně svázána s naším porozuměním skrytosti a temnotě? Cožpak v celé dnešní kosmologii 2) nejde o usilovnou snahu propojit to, co lze vidět (byť nepřímo, pomocí dalekohledů a nejen ve viditelném spektru), s tím, co lze odvodit či vypočítat (například z gravitačních efektů), a hlavně s tím, co nabízejí teoretické hypotézy (či „bláznivé nápady“ a „ztřeštěné myšlenky“, abych citoval Turnera)? Zamyslete se, do jaké míry se i rozličné výrazy a formulace v citovaném článku – jako například: „rozpínání,“ „odpudivost“, „struktura“ vesmíru, „rozložení“ galaxií, z čeho „se skládá“ vesmír, že naše Galaxie by se mohla „rozletět na kusy“, co ji však „drží pohromadě“ – zakládají na přirozené lidské zkušenosti (přičemž nehraje roli, že mnohé jsou jen popularizující metafory podložené exaktními matematickými pojmy).

Husserl se ve své fenomenologii již dříve zaměřil na povahu zjevování, že věci kolem mne se mi především jeví (to jest ukazují) a díky tomu zpravidla i věřím, že nějak jsou. 3) V zrcadle vidím stůl a vidím jej za zrcadlem (vím, že tam není, ale tuto znalost mohu uzávorkovat, stejně jako celou geometrickou optiku). Když se něco jeví, jeví se to někomu, a proto Husserl přesunul důraz na subjekt jako na nutný předpoklad jakéhokoliv jevení. Český filosof Jan Patočka se k tomu postavil kriticky. Jevení (či možnost se jevit) samo o sobě je pro něj specifickou, původní strukturou ve světě (aniž by bylo věcným jsoucnem a podléhalo ontologické kategorizaci). Je tudíž myslitelné, že až poté, co nás evoluce vybavila smyslovými orgány a centrálním nervovým systémem, jsme se mohli stát konkrétními, vtělenými „příjemci“ onoho jevení. 4) Vzdáleně mi to připomíná onu významnou událost v historii vesmíru, asi 400 tisíc let po velkém třesku, kdy se vesmír najednou stal průhledným (aniž to tehdy někdo ocenil).

Nerad bych, aby čtenář byl zmaten mým přeskakováním z tématu na téma – od zrcadla přes kosmologii až k Patočkově asubjektivní fenomenologii. Mám totiž pocit, že to vše nějak souvisí, ale je to zatím jen pocit. Přinejmenším soudím, že by bylo užitečné, kdyby si každá věda (či spíše obecná teorie věd) nově promyslela, poučena fenomenologií, své záměry, metody a výsledky co do kolísání mezi individuální (subjektivní) perspektivou na jedné straně a objektivní, objektivizující a objektivistickou perspektivou, oním „pohledem odnikud“, na straně druhé. Myslím, že ani jedna z těchto perspektiv není dosažitelná v opravdu čisté podobě.

Je tu snad i třetí perspektiva, totiž „pohled odkudkoliv“. 5) Zrcadlení samo o sobě tu bylo v jistém nekonkrétním smyslu – jako možnost – dřív, než je první živé oko aktualizovalo. Zázračnost onoho oka spočívala v tom, že poté, co zaujalo jedno z mnoha míst před zrcadlem, mohlo v zrcadle opravdu i něco spatřit.

Poznámky

1) E. Husserl: Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie, Praha 1972, 1996 (orig. 1936).
2) Srov. též J. Langer, Vesmír 85, 658, 2006/11, J. Jersák, Vesmír 87, 40, 2008/1.
3) E. Husserl: Idea fenomenologie, OIKOYMENH, Praha 2001 (přednášky z r. 1907).
4) J. Mensch: Patočkova asubjektivní fenomenologie, umělá inteligence a problém mysli a těla. In: Myšlení Jana Patočky očima dnešní fenomenologie, ed. I. Chvatík, Filosofia, Praha 2008 (v tisku).
5) Termín Briana Smithe (cit. R. Chrisleym v přednášce v CTS, 2002).

Soubory

článek v souboru pdf: 200807_V423.pdf (74 kB)

Diskuse

Počet příspěvků: 1