Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Pravda o známých pravdách

Scott O. Lilienfeld a další: 50 největších mýtů populární psychologie. Opravník obecně oblíbených omylů o lidském chování

Knižní klub, Praha 2011, originál 2010, překlad Ivana Pavlíčková

Publikováno: Vesmír 91, 116, 2012/2
Rubrika: Nad knihou

Vzpomínám, že jako kluk jsem babičku zlobíval mimo jiné tím, že na její občasné nabádání „Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek!“ jsem odmlouval: „Ráno bývá moudřejší večera!“ A přesně tohle mi na pojednávané knize trošičku vadí; autoři si vybrali nějakou zažitou pravdu a dokumentovali její statistickou neplatnost, čímž de facto došli k jakémusi důkazu rčení protichůdného.

Příklad za všechny: „Protiklady se přitahují“ (str. 153). Po důkladném seznamu románů a filmů, kde si kráska vezme zvíře či princ ropuchu bez korunky (a naopak, v rámci drilu korektnosti), jakož i výčtu čísel z výzkumů, např. že si to myslí i 77 % vysokoškolských studentů, následuje tvrzení: „Desítky výzkumných studií prokazují, že lidé s podobnými osobními vlastnostmi se vzájemně přitahují s větší pravděpodobností než lidé s rozdílnými vlastnostmi“, aby se tak prokázala statisticky významnější platnost rčení „Vrána k vráně sedá“, arci s přípodotkem: „Na přísloví ‚Protivy se přitahují‘ je zrnko pravdy, protože několik zajímavých rozdílů mezi partnery může vztah okořenit.“

Nyní, po nezbytném úvodu, který má naznačit, že jsem na žádné marketingové triky prodejců nenaletěl, prohlašuji, že recenzovaná kniha stojí za přelouskání – tedy pokud máme zájem o exkurz za zvetšelou přepážku mezi vědomím a nevědomím – u sebe i u svých bližních. Opravdovou knihou ji v mých očích dělá i fakt, že obsahuje šikovný rejstřík.

V úvodu, zakončeném výrokem jednoho z mých oblíbenců (Stephen Jay Gould: „Nejmylnější tvrzení jsou ta, o nichž si myslíme, že je známe nejlépe – proto je nikdy nezkoumáme či nezpochybňujeme.“) autoři, čtyři významní američtí psychologové, náležitě vysvětlují, jak většina takových „známých pravd“ vzniká.

Významnou roli v tomto procesu hraje heuristika (zde v jednom ze svých spíše vedlejších významů jako „myšlenková zkratka vyplývající ze zdravého selského rozumu“), a to ve spojeních h. reprezentativity (jedna náhodná osobní zkušenost pro nás reprezentuje všechny jiné obdobné situace, třeba červená barva pro popálené dítě nadlouho znamená rozpálená kamna), h. dostupnosti (emočně zbarvená, protože kupříkladu fatálně chybná rozhodnutí jsou naší paměti dostupnější, tudíž jakoby statisticky těžší váhy nežli běžnější rozhodnutí správná) a h. odbornosti (lidem označeným za odborníky automaticky důvěřujeme víc, bez ohledu na to, že jimi ve skutečnosti nejsou nebo jde o nepoužitelné fachidioty).

Zajímavý je v této souvislosti i Barnumův efekt, kterýžto ovšem nemusí vždy být vyvolán jen nadsázkou až bohapustým přeháněním (barnumská reklama), ale i neurčitými obraty svádějícími ke vztažení na sebe sama (kdo kdy nečetl nějakou astrologickou předpověď?) či subtilními nuancemi ve výrocích. Například věta „Pro každého z vás jsem si připravil něco nového“ účinkuje nesrovnatelně líp nežli obsahově ekvivalentní slogan „Pro všechny jsem si připravil něco nového.“ Ostatně dnes už se i u nás etablovala nová, sice morálně pokleslá, leč o to výnosnější specializace psychologie, zaměřená výhradně na účinnost reklamních lhátek…

Ale opět nic moc nového pod sluncem. Mně všechny tyhlety pastičky na lidské dušičky nemálo připomněly čtyři staletí staré idoly (klamy) Francise Bacona, jednoho z prvních metodiků novodobé vědy. Idoly jeskyně, idoly tržiště, iidoly divadla a idoly rodu, vzpomínáte?

Nu, moderní věda subatomů a makrokosmů si zase musí dát pozor na idol zdravého selského rozumu. („Zdravý rozum až zas tak zdravý není,“ konstatoval už Voltaire.) Vědomí rizika idolu zdravého rozumu je sice veleužitečné pro některé badatele, ale může být zhoubným pro nevědce či vědce v mimovědních oblastech. Ostatně nabízí se otázka: Je, nebo není součástí zdravého rozumu vědomí faktu, že tak jako všechno ostatní, ani on nemůže platit absolutně? A dál: Je, nebo nesoučástí zdravého rozumu všudypřítomný prvek sebeklamu? Vida – máme tu další potenciální past: idol sebeklamu, tedy antropocentrismu a egoismu, při studiu fysis i psyché! Ale to už jsme se „nad knihu“ dostali poněkud vysoko…

Pro představu zde uveďme alespoň některé z padesátky vyvracených a začasté i vyvrácených pravd, o kterých kniha pojednává. Takže není pravda, že:

  • Kapacitu svého mozku využíváme jen z 10 %.
  • Ke koupi určitého produktu mohou lidi přesvědčit podprahová sdělení.
  • Sny mají symbolický význam.
  • Štěstí je převážně dílem vnějších okolností. (Tady nemohu neocitovat myšlenku současného amerického psychologa Edwarda Dienera: „Člověk si příjemných věcí užívá, protože je šťastný, nikoli obráceně.“)
  • Technika skupinového brainstormingu funguje lépe, než když lidé mají přijít s novými nápady samostatně.
  • Dědičnou vlastnost (včetně inteligence) nemůžeme nijak dědičně změnit.
  • Většina lidí, kteří byli v dětství sexuálně zneužiti, v dospělosti trpí vážnou poruchou osobnosti.

K tomuto výbušnému tématu podrobněji. Protitvrzení autorů zní takto: „Není příliš pochyb o tom, že sexuální zneužití v dětství, zejména v extrémní podobě, může mít škodlivé dopady. Nejpřesvědčivější zjištění ve vědecké literatuře o zřejmých dlouhodobých důsledcích sexuálního zneužití v dětství je však absence takovýchto zjištění. Četné výzkumy prokazují, že typickou reakcí na anamnézu sexuálního zneužití v dětství není psychopatologie, ale odolnost.“ Nevím, jak dotyční psychologové vyšetřovali míru oněch „škodlivých dopadů“, ale všechno ve mně se vzpírá takovéto brutální aplikaci dotazníků a statistik na vždy „své“ prožívání jednotlivé lidské bytosti! Mimochodem, základní stať s tímto tvrzením, uveřejněná prestižním časopisem Psychological Bulletin, byla v červenci 1999 americkým Kongresem jednomyslně odsouzena, a to jako vůbec první vědecký text v dějinách USA.

Ale uveďme ještě pár zajímavých vžitých (ne)pravd:

  • Písmo prozrazuje naše osobní vlastnosti.
  • Sestavení profilu zločince pomáhá vyřešit případy.
  • Abstinence je jediným realistickým cílem léčby alkoholiků.

    Další kontroverzní komentáře hodné tvrzení. Jakkoli se docent Skála jistě v hrobě obrací, v průzkumu 43 093 dospělých alkoholiků, provedeném počátkem našeho století v USA, bylo nejméně rok po léčbě „úplně uzdraveno“ 36 %, přičemž polovina z nich, 17,7 % z celku, mohla umírněně pít, aniž by alkohol zneužívala. To potvrdily i další studie. Autoři ale čestně upozorňují, že kontrolované pití zdaleka není řešením pro všechny alkoholiky. Může se uplatnit u těch, kteří v nácviku abstinence opakovaně selhali.

  • Hypnóza je unikátním stavem transu, který je jiného druhu než bdělost.

Možná příklad relativnosti všech neexaktních tvrzení, možná příklad pomíjivosti poznání. V knize totiž podle očekávání stojí: „Pro důkazy o jasném stavu transu či změněném stavu vědomí, který by byl pro hypnózu jedinečný, by bylo třeba, aby vědci nalezli rozlišující fyziologické ukazatele reakcí zkoumaných subjektů na sugesce hypnotizéra, že mají vstoupit do stavu transu. Navzdory soustředěnému úsilí vědců nebyly odhaleny žádné takové důkazy. Neexistuje proto žádný důvod se domnívat, že se hypnóza od normálního stavu liší spíše druhem než mírou. Hypnóza se místo toho zdá být jedním z mnoha postupů ke zvyšování citlivosti lidí na sugesce.“

Vnímáte tu „právnickou“ mluvu? Pravý opak prostinkých „zažitých pravd“! Když to vezmeme takhle, pak úplně všechno jednoduše řečené se dá zpochybnit a vyvrátit tím, že se začnou přidávat omezující slovíčka. Hodně mi to připomíná problém popularizace vědy. Ale zpět k hypnóze. V říjnu 2011 byla publikována věrohodná vědecká práce skandinávských autorů, která, zdá se, že neprůstřelně, dokazuje pravý opak: „Rozlišující fyziologické ukazatele“ byly nalezeny, hypnóza prý zvláštní, specifický stav mozku JE.

V celé knize jsem si všiml jen tří nepřesností:

Na straně 117: Franz Mesmer musel opustit Vídeň „po zpackaném pokusu“ (hle, suverenita generála po bitvě!) vyléčit slepého nikoli hudebníka, nýbrž hudebnici.

Str. 152: Při pohlavním styku se spálí nikoli „jen asi 50 kalorií, což nezpůsobuje svalovou slabost“, nýbrž asi 50 kilokalorií. To už není, má-li řečený akt proběhnout se vším všudy, až tak zanedbatelná brnkačka, nicméně – pokud se neodehrává zrovna na Pamíru – organismus rovněž znatelně neoslabuje.

Str. 271: Pět milionů km délky nervových spojení v lidském mozku nepředstavuje zhruba dvanáctinásobek vzdálenosti ze Země na Měsíc a zpátky (2 × 400 000 km) nýbrž toliko šestinásobek.

Závěrem bych se chtěl zmínit o „pravdě“, která v knize sice bohužel chybí, ale která mě už dlouho fascinuje a která podle mých zkušeností nabývá v médiích na citovanosti: „Co mě nezabije, to mě posílí.“ Všichni asi tušíme, co tím chtěl autor říci: „Pokud nějakou nepřízeň osudu úspěšně překonám, učiní mě to – řekněme – morálně silnějším.“ Nietzscheho totiž zajímal jen „vítěz“ – silný jedinec „s vůlí k moci“ („nadčlověk“), a nikoli ten, který „prohrál“, „byl zabit“.

Moc rád bych znal názor třeba druhdy úspěšného extroverta, ne vlastní vinou těžce zmrzačeného při dopravní nehodě a poté ponechaného napospas bídě a zapomnění.

Proti tomu je (rovněž chybějící) nepravda typu „Blesk dvakrát neudeří do téhož místa“. nevinnou dětskou říkankou. Zkrátka správně rozumět jednoduchým pravdám se musí umět; snad je to dokonce znakem jisté životní moudrosti.

Soubory

článek ve formátu pdf: 201202_115-117.pdf (168 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky