Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Pravda a bludy mezi nebem a zemí

Podněcování představivosti je často plodnější než programování mysli současnými koncepcemi
Publikováno: Vesmír 78, 228, 1999/4
Rubrika: Eseje

Podobně jako polární záře budou se i naše úvahy pohybovat někde na půl cesty mezi nebem a zemí. Mám totiž v úmyslu povšimnout si historie některých témat, a to meteorů, kosmického výzkumu a jiných; tedy předmětů, kde zavedené pravdy byly zcela vyvráceny, kde se dřívější kacířství stalo uznávanou „pravdou“ a staré dobré pravdy jsou nyní v nemilosti. V závěru se pak chci otázat, co všechny tyto změny znamenají v důsledcích pro dnešní vědu.

Meteory
Meteory byly v minulosti patrně stejně četné jako nyní, ba možná i početnější. Je přímo fascinující, jak lidé na tyto nebeské posly nahlíželi dříve. [...] Ve starověku byly dopadnuvší meteority často zbožňovány jako nejzjevnější důkaz existence místních božstev. Mnoho chrámů a svatyní má údajně meteorit ve svých základech. Posvátný kámen v Mekce je pravděpodobně též meteorit; je-li tomu vskutku tak, pak aspoň jeden z meteoritů hraje dodnes božskou úlohu.

Lze tedy naprosto seriózně tvrdit, že meteory i meteority byly ve starověku dobře známy, byly zbožňovány a kolem r. 400 př. n. l. se všeobecně považovaly na mimozemské, tj. za „návštěvníky z nebes“. Co způsobilo, že později se tento v podstatě správný názor stal bludem? Způsobil to Aristoteles, hlavní intelektuální antický myslitel, jehož učení bylo v západním světě posvátné po dobu mnoha staletí.

Aristoteles zcela správně usoudil, že meteory nejsou nebeské, nýbrž atmosférické jevy. Jenže tím, že je nazval meteory (doslova: věci, vznášející se ve vzduchu), uvedl lidi v omyl, že to jsou výlučně atmosférické úkazy. Jeho chyba byla triviální, ale zato podstatná, neboť není nic horšího než nekritizovaný chybný předpoklad. Dnes je obdobné nebezpečí tím větší, že poznání se rozpadá na údajně oddělená témata, o něž mají pečovat k tomu účelu ustanovení univerzitní profesoři. To je sice administrativně pohodlné, ale intelektuálně absurdní. Následek Aristotelovy klasifikace je pěkným příkladem, jak pošetilá je snaha klást přírodě přísné meze: meteory překračují (neexistující) přehradu mezi oblohou a zemí, mezi vesmírem a atmosférou. Povaha meteorů je nebeská, ale divadlo, v němž hrají, je atmosférické.

Obecné mínění západních učenců ustrnulo po dobu 2000 let na předpokladu, že meteory jsou atmosférické, poněvadž to Aristoteles řekl. Jestliže se tudíž zdálo, že meteory padají z nebes, musela to být iluze, poněvadž pozemské předměty nemohou padat z nebe, které obsahuje jen nebeské předměty. Sedláci, kteří měli to štěstí, že viděli a slyšeli meteority, si o tom jistě mysleli své, ale jejich mínění bylo odepsáno, neboť šlo o názory pouhých prostomyslných vesničanů.

Nic není tak zaslepující jako ideologie, a každý vědec potřebuje ideologii, aby mohl docílit pokroku ve své brázdě – na své vlastní tramvajové lince, která ho může, ale též nemusí vézt správným směrem, jež mu však dává dobrý pocit, že jede kupředu.

 Po kamenném dešti 24. července 1790 ve Francii došlo do Akademie věd více než 300 písemných prohlášení, a dokonce i úlomky kamenů, ale akademikové to zesměšňovali tvrzením, že jde o „fyzikálně nemožný úkaz“. C. P. Olivier poznamenal, že tento případ zůstane provždy varováním pro lidi, kteří mají pocit, že mohou pronášet konečný soud o věci, ležící mimo jejich bezprostřední zkušenost.

Kosmické lety
Můžete se ptát, co mají společného meteory s kosmickými lety? Jenže meteory přece samy cestují prostorem! Létání v kosmu proti působení přitažlivosti bylo vždy oblíbeným lidským snem. Myslím, že hluboký vliv tohoto snu může vysvětlit, proč se kosmické lety uskutečnily dříve než jiné technické úkoly, které by mohly mít pro lidstvo blahodárnější význam. Mnozí vědci 19. století však byli upřímně přesvědčeni, že samotné létání je nemožné. Vskutku bylo nemožné docílit vztlak pod křídlem na základě předpokladů aerodynamiky 19. století, neboť předpoklady byly chybné. Nicméně byli tito vědci přece jen hodně hloupí, když denně pozorovali ptáky, létající před jejich nevidoucím zrakem. Astronomové byli zvlášť nakloněni zatracovat létání. Simon Newcomb, proslulý svou teorií pohybu Měsíce, napsal r. 1906:

Důkaz, že žádná možná kombinace známých látek, známých forem strojů a známých sil nemůže být spojena v praktický přístroj, pomocí nějž by člověk létal vzduchem na velké vzdálenosti, se zdá pisateli tak úplný, jak je jen možno u důkazu nějaké fyzikální skutečnosti.

Pro Newcomba by bylo pravděpodobně ještě nemyslitelnější uskutečnit let člověka na Měsíc – těleso, jehož pohyb Newcomb tak pečlivě studoval. Všichni průkopníci jsou obvykle ignorováni ortodoxními vědci své doby. Také K. E. Ciolkovskij i R. H. Goddard patří do kategorie „malého potlesku zaživa, ale velkého po smrti“, i když Ciolkovskému se na sklonku života přece jen dostalo uznání.

Roku 1935 napsal F. R. Moulton, vedoucí světový odborník v oboru nebeské mechaniky: Při vší úctě k těm, kdo svým vzděláním nejsou připraveni k tomu, aby si uvědomili všechny zásadní obtíže spojené s putováním od jedné planety ke druhé nebo i jen ze Země na Měsíc, je třeba říci, že neexistuje ani ta nejmenší možnost uskutečnit takové výpravy.

Pokud jde o tuto záležitost, blud se rychle rozpadl tváří v tvář faktům, takže mnozí starší badatelé současnosti s radostí zapomněli na to, co si o celé věci mysleli před třiceti lety.

Polární záře
Na rozdíl od meteorů byla v 18. století povaha polární záře určena správně, na základě Halleyovy domněnky, že jde o magnetický vliv a o pozorování elektrického výboje ve zředěných plynech. Na základě Cavendishových měření určil E. Darwin výšku polární záře na 65 km. O sto let později se však tato měření považovala za blud a během Mezinárodního polárního roku 1882 byla pozorovací stanoviště vybrána za předpokladu, že polární záře jsou jen 8 km vysoko, a to znehodnotilo samotná měření.

Vysoká atmosféra
Mým dalším tématem je vysoká atmosféra, na niž budu pohlížet v nejširším kontextu, tedy jako na ostrov v proudícím slunečním větru. Začnu proto Aristotelem, který na atmosféru pohlížel obdobně. Uvažoval o vesmíru s geocentrickými sférami. Nejprve to byla centrální sféra Země s tenkou slupkou Vody kolem, dále mohutná sféra Vzduchu, pak sféra Ohně, a konečně sféry Měsíce, Slunce, Planet a Stálic. Po dobu 2000 let se tato myšlenka udržela, ale mezi rokem 1750 až 1950 aristotelský názor upadl v nemilost a stal se zcela kacířským, a to ze dvou důvodů. Zaprvé ortodoxní vědci v počátcích 20. století věřili, že nejvyšší vrstvy atmosféry jsou velmi chladné; například Jeans ve své klasické teorii exosféry předpokládal konstantní teplotu 219 K, zatímco dnes víme, že střední teplota ve výškách 200 až 500 km je kolem 1000 K. Zadruhé až do r. 1960 se soudilo, že atmosféra nemá žádné určité hranice, ale že poznenáhlu splývá s meziplanetárním prostorem.

Je to ironie, ale dnes je Aristoteles plně rehabilitován. Díky kosmickým sondám víme, že Slunce trvale vysílá nabité částice do meziplanetárního prostoru rychlostmi kolem 400 km/s a s náhodnými pohyby odpovídajícími teplotě 50 000 kelvinů – to je skutečná aristotelovská sféra Ohně, i když jí dnes obvykle říkáme sluneční vítr. Aristoteles měl rovněž pravdu, když stanovil dobře definovanou hranici mezi sférou Vzduchu a sférou Ohně, neboť přechod má tvar rázové vlny na straně Země přivrácené ke Slunci, ve vzdálenosti asi 100 000 km od Země. Tak jsme tedy měli model atmosféry, jenž byl správný po dobu 2000 let, pak se stal na 200 let bludem, a teď je zase považován za pravdu. [...]

Rekapitulace
Je snadné usmívat se nad chybami minulosti, ale nezanechává to v nás nepříjemný pocit o současném stavu? Kolik z dnešních bludů se stane zítřejšími pravdami? Kolik dnešních pravd bude diskreditováno? Pro ty, kteří pracují na univerzitách, může být užitečným znamením pokory poznání, že věda je především lékem pro vědce, podobně jako historie je lékem pro historiky, umění je lékem pro umělce atd. Akademická témata výzkumu byla navržena jako velmi úspěšná metoda pro absorbování přebytku intelektuální aktivity, která hledá témata, na nichž by se mohla vybít. Tisíce lidí se sklonem k akademické práci zde nacházejí přiměřenou činnost, a když jsou tak relativně uspokojeni, vedou navíc společensky prospěšný život vně své vlastní práce, aby tak společnosti vynahradili laskavost, s níž jim uděluje toto privilegium. Když to říkám, nechci být cynikem. Akademická výchova je velkolepý výtvor, a kdyby byl svět zahuben jadernou válkou, zničení takto nahromaděné moudrosti by bylo jednou z nejsmutnějších ztrát.

Stále však lze definovat vědu jako myšlenkovou soustavu, jež přitahuje vědce určitého údobí, neboť jim umožňuje, aby se sami přesvědčili, že dosahují jistého pokroku při lepším chápání přírodních jevů. Naprogramují si mozky na tento způsob myšlení, a pak se snaží stejně naočkovat nevinné – tomuto způsobu se někdy říká vzdělávání. Podvratné akce vůči této vědecké ortodoxii jsou násilím potlačovány – nyní například cenzurou, neboť vědecké práce se posílají recenzentům. To jsou dobří a správní vědci, kteří ihned vetují cokoliv revolučního; kdyby se takto nechovali, ohrožovali by tím svou vlastní reputaci, jakmile by se prokázalo, že nová myšlenka je špatná (a ona také obyčejně bývá špatná), a ještě více, kdyby se zjistilo, že nová myšlenka je správná, protože by to snížilo hodnotu jejich vlastních prací.

Mimo hradby vědeckých hradů jsou stovky, ba možná tisíce „nezávislých myslitelů“. Tito lidé kráčejí drsnější intelektuální stezkou než ortodoxní vědci, poněvadž toho mají na práci více než se jen klouzat podél linky tramvaje; musí klestit cestu džunglí a uhladit ji pro položení budoucích tramvajových linek. Nicméně je nemusíme nějak zvlášť litovat: dělají to proto, že je to baví, a obvykle jsou ve většině případů stejně na omylu. [...]

Kolik takových chybných dogmat obsahuje dnešní astronomie a jaderná fyzika, obory spolu úzce propojené? Je snad někdo tak arogantní, aby si myslel, že fyzikální zákony navržené pozemšťany platí i mimo naši zkušenost, v hloubkách rozsáhlého kosmického prostoru? Hvězdy mohou zářit stejně jako Slunce, ale co třeba kvazary, pulzary a jiné dosud neobjevené ...zary? Kosmologie je dnes převážně založena na slepé víře, že červený posuv galaxií je dopplerovský, ale co když to není pravda? [...] Otázky lze hromadit, ale ortodoxní odpovědi se nevzdalují z vyježděných kolejí tramvajových linek. A tak je docela rozumné zůstat zdravě skeptickým vůči současným koncepcím, zvláště vůči těm, jež jsou tak samozřejmé, že se o nich už ani nemluví.

Každé téma výzkumu spočívá na solidním podkladě faktů, s nimiž se vědci musejí seznámit; nicméně podněcování představivosti je často plodnější než programování mysli současnými koncepcemi, jež jsou nejen solidní jako porcelánová váza, ale i stejně křehké. Tak například i ortodoxní astronom bude souhlasit s tím, že ve vesmíru mohou být tisíce forem pokročilého života a že číst si o nich v klasických knížkách science-fiction je patrně lepší než studovat nejposlednější omylné kosmologické teorie.

Učitelé jsou dnes tolerantnější k bludům, ale asi ne zcela tolerantní. Věřím, že má přednáška vám připomene, jak si ve vědě pravda s bludem vyměňují postavení s překvapující rychlostí. 1)

Poznámky

1) Halleyovská přednáška pro Královskou astronomickou společnost, Oxford, květen 1974; z anglického originálu uveřejněného v časopise Observatory, 1975, s. 1 přeložil a zkrátil Jiří Grygar.

Citát

Luboš Vlach, Tvar 4/1999

Učenec je čímsi mezi polobohem a oligofrenem, odpusťte mi, milovaní učenci.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 1999_V225-229.pdf (391 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky