Prager Urquell

Před osmdesáti lety – 6. října 1926 – se ve Veleslavínově ulici č. 4 v pracovně Viléma Mathesia, profesora jazyka a anglické literatury na Karlově univerzitě, sešla odpoledne skupinka lingvistů, aby vyslechla přednášku německého jazykovědce Henrika Beckera o „europeizaci“ evropských jazyků vlivem společné kultury. Mimo oba zmíněné tam tehdy dále byli: Roman Jakobson, Bohumil Trnka, Bohuslav Havránek a Jan Rypka. Dohodli se, že v takových schůzkách budou pokračovat. To byl okamžik zrodu Pražského lingvistického kroužku (Cercle Linguistique de Prague – CLP). ²⁾ Schůzky se pak konaly zprvu měsíčně, pak čtrnáctidenně, v Anglickém klubu, ale i formou „bytových seminářů“. ³⁾

Prazdroj CLP je ovšem mnohem starší. Vůdčí postavou byl Mathesius, který zklamán už za svých studií převládajícími psychologizujícími a historizujícími tendencemi v jazykovědě spatřoval východisko ve vytvoření obecné lingvistiky, která by byla vědou v podobném smyslu jako přírodověda. Už r. 1909 měl vyhraněné pojetí, zakládající se na rozlišení mezi statickým a dynamickým pojetím jazyka, jímž o několik let předešel Saussurovo shodné rozlišení mezi synchronním a diachronním přístupem k jazyku. Zdůrazňoval význam stylistiky a trval na tom, že „jazykovědný rozbor se má vždy zakládat na slovech a větách, jež byly doopravdy vysloveny či napsány, nikoli jen na konstruovaných příkladech,“ že však „jazykový materiál se neskládá jen z každodenních klišé.“ ⁴⁾ Kdyby byla jeho stať „O potenciálnosti jevů jazykových“ (1911) vyšla za příznivějších okolností, mohla způsobit už tehdy revoluci v jazykovědě, jak poznamenal později Roman Jakobson.

Tyto příznivé okolnosti nastaly po skončení první světové války, kdy se mladé Československo snažilo stát „otevřenou společností“. V roce 1920 došlo k jedné z nejšťastnějších koincidencí: do Prahy přijel mladý Roman Jakobson s idejemi ruských formalistů a ruské umělecké avantgardy. Vzápětí se v Praze objevili další Rusové: Karcevskij se znalostí Saussura, Trubeckoj, Bogatyrev, Čyževskyj. Současně se navázaly kontakty s lingvisty německými. K tomu řada velice talentovaných mladých českých lingvistů – Havránek, Trnka, zvláště pak zcela mimořádný Jan Mukařovský. Vzniklo něco tak mnohorozměrného a bohatého, že bych na otázku Co daly České země ve 20. století světu a kultuře, odpověděl bez zaváhání: Pražský lingvistický kroužek a „otevřenou společnost“ první republiky, která jeho činnost umožnila. ⁵⁾

CLP nebyl jen nějakou institucí „zkoumající jazyk ve všech jeho aspektech a publikující vědecké práce“. Byl součástí obecné kultury a tuto kulturu spoluvytvářel, byl spjat s českou avantgardou – poezií, divadlem, filmem, výtvarným uměním. ⁶⁾ Připomenu jen obsah prvního čísla Slova a slovesnosti – listu Pražského linguistického kroužku (1935): Čapek: „Kdybych byl linguistou“, Havránek o kodifikaci spisovné češtiny, Šalda o básnické autostylizaci, Mukařovský o sociologii básnického jazyka, Honzl a Vančura o řeči ve filmu, Jakobson o staročeském verši atd. Stojí za to ocitovat závěr Čapkova textu, v němž vyzývá k něčemu, na co čekáme dodnes marně: k lingvistice veřejných projevů, která „by se konec konců stala nevyhnutelně společenskou kritikou: ne ve smyslu hodnocení, nýbrž ve smyslu duchovní diagnostiky; odhalujíc poruchy, abusus, inkoherence a nepřesnosti slovního výrazu vedla by k poznání obdobných kazů v sociálním myšlení. … lidská řeč je přece tak přímým a neklamným projevem našeho života duchovního, jako se tlukotem srdce nebo výměnou látek projevuje život tělesný.“ Vývoj šel jinam, dnešní lingvistika – budu-li parafrázovat slova fyzika C. F. von Weizsäckera – při vší úctě a respektu k dosaženým vědeckým výsledům nás podrobně informuje o věcech, o nichž konec konců nic vědět nepotřebujeme, ve věcech pro nás významných mlčí. Tuto nespokojenost vyjadřuje patrně V. Jamek, ⁸⁾ byť způsobem – ve srovnání s plnokrevností textů CLP – poněkud nudným a neobsažným.

Takové pojetí péče o jazyk a kulturu muselo ovšem být krajně nebezpečné pro všechny totalitní režimy i ideologizující pojetí světa: část členů CLP odešla do emigrace, nacisté Slovo a slovesnost zakázali. Zbývající Kroužek se pokusil přežít, ale události poválečné, zvláště pak Únor 1948, znamenaly naprostý konec, zčásti žel i za mlčenlivé asistence některých jeho členů. Pražský lingvistický kroužek měl skončit „na smetišti dějin“. Ani uvolnění v šedesátých letech na tom mnoho nezměnilo. ⁷⁾ O potížích (ale i úspěších) malé vytrvalé skupiny lingvistů, kteří navazovali – byť jinak a v jiném směru – na činnost Kroužku, vypráví v tomto čísle prof. Eva Hajičová. ⁹⁾

Vliv Kroužku, zvláště po druhé světové válce, byl obrovský. Ve Francii se k CLP hlásili jakožto k jednomu ze zdrojů strukturalisté („pražská“ fonologie se tam stala „modelovou vědou“), v USA byl jedním z významných podnětů k nové lingvistice. Nejstručněji vyjádřil uznání tohoto zásadního vlivu Pražského lingvistického kroužku ten, kdo jej přejmenoval na Prager Urquell.

P.S. Nynější Pražský lingvistický kroužek (PLK) chystá oslavy osmdesátých narozenin. Uskuteční se v podobě celodenního sympozia zaměřeného na vývoj a vyhlídky české lingvistiky 27. září 2006 v hlavní budově FF UK na Palachově náměstí od 9 hodin v posluchárně č. 104. Sympozium je přístupné veřejnosti a pořadatelé srdečně zvou zájemce o tyto otázky.