Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Poznání, pravda a nutnost I.

Vídeňský kroužek
| seriál: Poznání, pravda a nutnost | další >
Publikováno: Vesmír 79, 264, 2000/5

Loni v září prošlo bez zvláštního povšimnutí jedno významné výročí. Ve dnech 15. až 17. září 1929 se v Praze uskutečnila první konference o epistemologii exaktních věd (Erste Tagung für Erkenntnislehre der exakten Wissenschaften), která byla přičleněna k 5. sjezdu německých matematiků a fyziků. A na této konferenci přečetl vídeňský matematik Hans Hahn programové prohlášení s názvem Wissenschaftliche Weltauffassung der Wiener Kreis (Vědecké pojetí světa Vídeňský kroužek). Poprvé se tak označení vídeňský kroužek objevilo na veřejnosti a v Praze.

Tento manifest byl programovým prohlášením logického empirizmu, jehož počátky lze sledovat až k roku 1895, kdy byla na Vídeňské univerzitě zřízena katedra pro filozofii exaktních věd, v jejímž čele stanul Ernst Mach. Po něm katedru převzal Ludwig Boltzmann (který v konkurzu vyhrál nad druhým uchazečem, Edmundem Husserlem), a pak Adolf Stöhr. Po válečné pauze byl do čela této katedry povolán v r. 1922 z Kielu Moritz Schlick, žák Maxe Plancka, který měl výrazný zájem o filozofické problémy. Rok 1922 se považuje za datum zrodu hnutí logického empirizmu.

Kolem Schlicka se záhy utvořil debatní kroužek, k němuž patřili mj. matematik Hans Hahn, fyzik Philipp Frank (pozdější profesor na pražské německé univerzitě), Otto Neurath (jehož druhá žena byla sestrou Hanse Hahna) a Hans Reichenbach, který v r. 1924 přivedl do kroužku Rudolfa Carnapa. Rudolf Carnap se na práci kroužku začal ihned velmi intenzivně podílet, uvedl do něj matematickou logiku, které se vyučil přímo u zakladatele Gottloba Fregeho (byl jeho žákem v Jeně) a už r. 1925 načrtl plán logické výstavby světa. Carnap pak byl od r. 1931 až do své emigrace do USA v r. 1935 profesorem na německé univerzitě v Praze.

Manifest Vědecké pojetí světa byl předložen jako text anonymní (či kolektivní), ale předmluvu k němu podepsali R. Carnap, H. Hahn a O. Neurath, který byl pravděpodobně autorem konečné verze textu. Vydán byl tiskem ve Vídni a jeden v kůži vázaný exemplář byl pak předán Moritzi Schlickovi, který se pražské konference nezúčastnil, protože byl v té době v USA. Schlickova reakce byla podrážděná, neboť manifest byl celý zabarven levicově až do ruda. Členové Vídeňského kroužku byli vesměs orientováni levicově, socialisticky až komunisticky. Otto Neurath dokonce v letech 1931 až 1934 pobýval v Sovětském svazu, kde chtěl šířit vědecké pojetí světa, plánované hospodářství a obrazovou statistiku. Souvislost ,vědeckého pojetí světa s ,vědeckým světovým názorem, který byl tady vtloukán čtyřicet let do hlav (až v nich zůstal) a v jehož jménu desetitisíce lidí nemohly studovat, vykonávat povolání, cestovat, mít přístup k literatuře a informacím až do postihu dětí rodičů, kteří si více cenili svobody myšlení než nějakého předepisovaného vědeckého světového názoru, je více než zřejmá.

Výjimkou ovšem nebyl ani Rudolf Carnap, který celý život zůstal socialistou. Pozoruhodné svědectví vydá zatím nepublikovaná korespondence mezi Carnapem a Karlem Popperem, v níž Carnap, který byl znepokojen Popperovou knihou Otevřená společnost a její nepřátelé ještě více než jeho Logikou vědeckého bádání, naléhal na Poppera, aby mu napsal, jak je tomu s jeho vztahem k socializmu.

Manifest Vídeňského kroužku je nyní dostupný v českém překladu. 1) Začíná kritikou narůstajícího metafyzického a teologizujícího myšlení nejen v životě, ale i ve vědě (na univerzitách), tedy kritikou ,pseudověd. Tomu je třeba čelit vědeckým pojetím světa. Cílem je jednotná věda, která musí být výsledkem kolektivní práce. Aby se to mohlo uskutečnit, je třeba vytvořit neutrální formální jazyk, osvobozený od ,škváry historických jazyků (němčiny, češtiny). Nejsou žádné ,hlubiny, vše je na povrchu. Vědecký světový názor nezná žádné neřešitelné záhady. Vědecké pojetí světa ohrožují těžké zápasy a útoky, ale zvítězí. ,Vědecké pojetí světa slouží životu a život ho přijme.

Co si však máme představovat pod ,vědeckým pojetím světa? S tímto pojmem, nabitým emocemi, se zachází jako se zaklínadlem (tak tomu bylo i za komunizmu). Nesmírná zásluha Vídeňského kroužku spočívá v tom, že se poprvé pokusil vymezit tento pojem přesně, vést ostrou demarkační linii mezi skutečnými vědami a pseudovědami, ostře od sebe odlišit tvrzení, která mají smysl, a tvrzení, která smysl jen předstírají, tedy pseudotvrzení. Nástrojem k tomu měla být logická analýza jazyka.

Ke skutečně masivnímu vystoupení členů a příznivců Vídeňského kroužku došlo na osmém mezinárodním filozofickém kongresu v Praze, na němž logické analýze, hlavní metodě logického empirizmu, byly věnovány čtyři sekce pod společným názvem Význam logické analýzy pro poznání. 2) Na tomto kongresu vystoupil Rudolf Carnap s přednáškou Metoda logické analýzy. 3) Filozofie je totéž co logická analýza jazyka, a jejím úkolem je tedy analyzovat logicky věty, a to především věty jazyka vědy. ,Logická analýza určitého výrazu, říká Carnap, ,spočívá ve stanovení jazykového systému a v začlenění tohoto výrazu do tohoto systému. Toto ustavení jazykového systému je prostředkem, jak se zbavit ,škváry historických jazyků.

Už toto vymezení logické analýzy obsahuje pozoruhodnou asymetrii, kterou může přehlédnout jen oddaně věřící přívrženec této metody. Stanovíme-li totiž jazykový systém a daný výraz do něj nelze začlenit, máme dvě možnosti: buďto jako Carnap tento výraz prohlásit za nesmysl, nebo odmítnout onen stanovený systém. Je to volba logická, ale je to volba, při níž nám logika nemůže pomoci vždy nás postaví před další volbu. Zvolíme-li první odpověď, tj. přijmeme-li stanovený jazykový systém např. na základě toho, že se dosud v některých oblastech osvědčil, nebo na základě nějakého konsenzu, autority, či instituce, můžeme z jedné strany rychle vytřídit ty výrazy (věty, texty, knihy atd.), které se do tohoto rámce nevejdou, jako nesmyslné. Nesmyslné jsou ovšem vůči tomuto stanovenému jazykovému systému. Z druhé strany se můžeme zapojit do řešení problémů (a jejich vymýšlení) v rámci tohoto systému, psát zprávy, publikovat, citovat a být citován atd. Předností této volby je značná účinnost co do množství výsledků a jejich (velmi) občasného použití v některých technologiích (jejichž nechtěné důsledky a jejich odstraňování se už téměř nikdy do stanoveného systému nevejdou). Nevýhodou této volby je, že vede k pouhému nárůstu poznatků, k tomu, že se dozvídáme stále víc a víc o míň a míň, nebo k tomu, že jsme podrobně informováni o věcech, o nichž opravdu nic nepotřebujeme vědět, kdežto o věcech naléhavých se nedozvíme nic.

Pokud by druhá volba měla spočívat pouze v odmítnutí stanoveného systému, byla by snadná, ale bezcenná a neplodná, podobala by se Carnapovu ,řešení problémů jejich prohlášením za pseudoproblémy. Její význam a obtížnost spočívá v tom, že odmítnutím stanoveného systému přejímáme odpovědnost za vytvoření nového systému, do nějž uvažovaný výraz (jev, pozorování) už začlenitelný je. Jenže právě v tom spočívá skutečný růst (nikoli pouhý nárůst) poznání, zde je skutečné těžiště vědy jakožto vědění. Tato změna jednoho systému na jiný

charakterizuje velké objevy a obraty ve vědě. To je to, čemu se někdy říká změny pojmových schémat, rámců, paradigmat. Carnap si toho později musel být sám dobře vědom, o čemž svědčí i to, že pokládal T. S. Kuhna za svého legitimního pokračovatele.

Před tuto volbu jsme ovšem postaveni jen tehdy, pokud přijmeme Carnapovu (samozřejmě metafyzickou) tezi, že výrazy mohou mít smysl pouze uvnitř nějakého (uměle vytvořeného) jazykového deduktivního systému. Problém je už jen s tím, že žádný takový jazykový systém nevytvoříme bez pomoci škváry historických jazyků, že každý takový systém je do přirozeného jazyka nutně vnořen a nemůže bez něj existovat. To byla také podstata Ingardenovy námitky na osmém filozofickém kongresu: že totiž sám text Carnapovy přednášky nesplňuje Carnapovy základní požadavky na to, aby jeho věty měly smysl, takže vše, co říkal, je podle jeho vlastní definice nesmyslem.

Máme však třetí možnost, totiž popřít tuto základní Carnapovu tezi, že věty mohou mít smysl jen uvnitř (námi) stanovených jazykových systémů a rámců, a tudíž i to, že pravda je vůči zvoleným jazykovým deduktivním systémům něco relativního. Tato třetí možnost je postojem Popperovým, který předchozí dvě možnosti označil za ,mýtus rámce. 4) Řekl jsem už, že nesmírná zásluha Vídeňského kroužku spočívala v tom, že jeho členové přesně formulovali tu představu vědy a vědeckého světového názoru, která nereflektována přežívala v mlhavých termínech a pojmech z pozitivizmu 19. století. Nyní mohu tuto zásluhu upřesnit. Právě těmi nástroji, kterých si členové Vídeňského kroužku nejvíce vážili, totiž kriticko-logickou analýzou, se vyjevila skutečná zásluha logického empirizmu. Ta nespočívala ve vysněném vyvrácení metafyziky, nýbrž ve vyvrácení logického empirizmu. Myslím si, že to lze právem označit za jednu z nejnoblesnějších intelektuálních sebevražd.

Dva z těch, kteří se o to zasloužili, jsou dobře známi: Kurt Gödel a Karl Popper. Kurt Gödel předvedl, že Carnapovo pojetí matematiky jako syntaxe jazyka je scestné a neudržitelné. A opět: ukázal to právě těmi nástroji, jichž si logičtí pozitivisté nejvíce cenili. A podobně tomu bylo i u Karla Poppera, který ukázal, že demarkační linie mezi empirickými vědami a pseudovědami typu metafyziky jakožto demarkační linie mezi smyslem a nesmyslem je scestná a neodolá logické kritice. Dokonce podle samotných kritérií logického pozitivizmu se vědy empirické ocitnou právě na druhé straně jejich demarkační linie, tedy v oblasti nesmyslů.

Chtěl bych však upozornit na jiného logika a filozofa, jehož jméno jakožto jednoho z nejvýznamnějších logiků dvacátého století je sice rovněž dobře známo, ale jehož názory na povahu vědeckého poznání – s výjimkou několika specialistů – jsou prakticky neznámé: na Jana Lukasiewicze.

Poznámky

1) Je součástí čítanky analytické filozofie, kterou jsem spolu se studenty ZČU připravoval na semináři analytické filozofie v zimním semestru 1998 a která nyní vyšla v nakl. ZČU ve dvou svazcích pod názvem Analytická filosofie. První čítanka.
2) Materiály tohoto kongresu vyšly v nakl. Orbis v Praze r. 1936.
3) Tato Carnapova přednáška i Ingardenova odpověď jsou přeloženy ve zmíněné první čítance analytické filozofie. Tam je také přeložen úvod ke Carnapově knize Logická syntax jazyka (1934), pokračování je součástí druhé čítanky.
4) Viz Popperův závažný článek Mýtus rámce, jehož překlad vycházel na pokračování ve Vesmíru r. 1998 (č. 912).

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2000_V264-265.pdf (211 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky