Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Poutník mezi dvěma řády

Publikováno: Vesmír 77, 238, 1998/4

Zařazení Františka Kupky do výtvarné přílohy Vesmíru by mohlo někomu připadat jako porušení koncepce této přílohy; jenže ta není na prvním místě vymezena časově. Možná bych mohl nazvat tento sloupeček klidně i František Kupka, náš současník. Vnějším podnětem je ovšem velká výstava díla Františka Kupky, která právě probíhá v Národní galerii (Veletržním paláci) pod názvem František Kupka – průkopník abstrakce, malíř kosmu. Naposledy jsme velkou Kupkovu výstavu mohli vidět před třiceti lety, ale to byla jiná situace, a tedy, předpokládám, bylo Kupkovo dílo vnímáno jinak. A procházíme-li výstavou dnes, napadají nás nejen souvislosti a příbuznosti se současným výtvarným projevem, ale i pozoruhodné souznění s vůdčími myšlenkovými proudy naší doby.

Kupka se živě zajímal o nové objevy a teorie moderní vědy na počátku tohoto století (a zároveň o tehdy módní vědy duchovní). Jisté svědectví o tom podává i jeho kniha Tvoření v umění výtvarném; je to ale svědectví neúplné, psané jazykem a stylem patřícím spíše do druhé poloviny minulého století. To pravé, překvapivé svědectví podávají jeho obrazy. Na počátku století patřil mezi velmi čtené a diskutované autory matematik Henri Poincaré, který vedle zásadních matematických objevů uměl psát nádherné a hluboké eseje o základních matematických a fyzikálních problémech té doby (zaplnily pět knih, jež jsou neustále znovu vydávány a překládány). Stěží lze však předpokládat, že by Kupka mohl proniknout hlouběji do Poincarého teorie dynamických systémů a chování diferenciálních rovnic, která se o sto let později stala základem dnešních teorií nelineárních systémů, podivných atraktorů, deterministického chaosu. Ke sdělitelnosti a obecné přitažlivosti chyběly tehdy prostředky pro vizualizaci, kterou umožnily až dnešní výkonné počítače.

Přesto zůstáváme v údivu stát před podobností některých Kupkových obrazů s fraktály (Mandelbrot si při své návštěvě Prahy nechal v Národní galerii ukázat některé Kupkovy obrazy a souhlasil s přetištěním úryvku své slavné knihy v katalogu současné výstavy), před obrazy chaotického chování – a na druhé straně před obrazy s přísnou geometrickou strukturou, reprezentující organizaci a řád. Jaroslav Anděl právem nazval svůj příspěvek v katalogu Poutník mezi chaosem a řádem.

Nemyslím si však, že by zde byla skutečně nějaká těsnější souvislost s fraktály jakožto matematickými objekty; ostatně fraktály jsou při bližším ohledání dosti nudné. Odhadoval bych spíše opačné působení: fraktály se staly pro nás proto tak okouzlujícími, že už zde byla dlouhodobá zkušenost moderního malířství, které nám odhalilo (stvořilo) nové tvary, přineslo novou morfologii, umožnilo nám vidět dosud neviděné a nevídané.

S chaosem to také není jednoduché. To není nepřítomnost řádu, nýbrž určitého řádu. Zvykli jsme si na určitý druh řádu a pořádku, a to, co pod tento námi preferovaný (předepsaný) řád nespadá, co se mu vymyká, označujeme jako nepořádek, chaos. Druhým, velmi čteným a diskutovaným autorem na počátku století byl Henri Bergson, jehož musel Kupka v Paříži také číst – museli ho tehdy číst všichni. A Bergson to byl, který upozorňoval, že chaos není nedostatek řádu vůbec, nýbrž toho, co my v dané době za řád a pořádek pokládáme. Kupka je tak spíše poutníkem mezi dvěma řády.

Obrázky

Citát

H. Bergson: Vývoj tvořivý, přeložili F. Pelkán a F. Žákavec, J. Laichter, Praha 1919, s 315-317

Základním problémem teorie poznání jest vskutku otázka, jak jest věda možna, to jest, celkem, proč jest ve věcech pořádek a nikoli nepořádek. Pořádek existuje, jest faktem. Avšak s druhé strany nepořádek, který se nám jeví být něčím méně než vůbec nějaký pořádek, by byl, jak se zdá, oprávněn. Existence pořádku byla by tudíž tajemstvím potřebujícím objasnění, v každém případě problémem, jejž třeba si položiti. Jednodušeji řečeno, jakmile se jmu zakládati pořádek, pokládám jej za nahodilý ne-li ve věcech, tedy aspoň před zrakem ducha: pro věc, kterou bych nepokládal za kontingentní, nežádal bych žádného vysvětlení. Kdyby se pořádek nezjevoval jakožto vítězství nad něčím, nebo jako přídavek k něčemu (jež by bylo ‘nepřítomností pořádku’), nebyl by ani antický realismus mluvil o ‘hmotě’, k níž se připojí idea, ani by nebyl moderní idealismus položil ‘smyslovou rozmanitost’, kterou rozum organisuje v přírodu. Jest pak vskutku nepopěratelné, že každý řád jest kontingentní a jako takový myšlen.

Co rozumím tím, když vstoupím do světnice a usoudím, že je v ‘nepořádku’? Poloha každého předmětu vysvětluje se automatickými pohyby osoby, která ve světnici přespává, nebo kterýmikoli působícími příčinami, jež postavily každý kus nábytku, položily každý kus šatstva atd. na místo, kde jsou: pořádek, v druhém slova smyslu, jest tu dokonalý. Avšak já očekávám pořádek prvého druhu, pořádek, který vědomě do svého života vnáší spořádaná osoba, krátce pořádek chtěný a nikoli onen automatický. V zásadě vše to, co jest v nepřítomnosti jednoho z obou pořádků skutečného, vnímaného a dokonce myšleného, jest přítomnost druhého. Avšak druhý je mi tu lhostejný, zajímám se jen o první, a vyjadřuji přítomnost druhého ve funkci prvého, místo abych ji vyjadřoval, abych tak řekl, ve funkci jí samé, říkaje, že je to nepořádek.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 1998_V238.pdf (229 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky