Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 4
Vesmír č. 4
Toto číslo vychází
6. 4. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Dubnové číslo Vesmíru
• Biologické čtvrtky ve Viničné
program na nejbližší semestr
reklama

Potíže s divočinou

Publikováno: Vesmír 96, 187, 2017/4
Rubrika: Úvodníky

O divočině se poslední dobou hodně mluví. Divočiny ubývá, a proto je potřeba ji podporovat a chránit, říkají jedni. Krajina zarůstá a všude možně vzniká nová divočina, říkají druzí (viz článek Radka Mikuláše, Vesmír 96, 208, 2017/4). Divočina je už i politické téma, jak ukazuje nedávná debata o novele zákona o ochraně přírody a krajiny, týkající se národních parků (přestože v novele se o divočině vůbec nepíše). Jenže víme vůbec, co je divočina?

Intuitivně jde o kousek přírody, který se vyvíjí přirozeně, bez lidského vlivu. Potíž je v tom, že striktně vzato žádný takový kousek už neexistuje nikde na světě – a ve střední Evropě už vůbec ne. Žádné území není dnes uchráněno od atmosférického spadu dusíku, od lidmi způsobených klimatických změn nebo od šíření lidmi zavlečených organismů (což ukazuje mimo jiné článek Clause Bässlera, Vesmír 96, 216, 2017/4). Jenže problém je hlavně v něčem jiném. Když chceme chránit divočinu třeba tak, že les oplotíme, udělali jsme vlastně obrovský zásah, poněvadž jsme rozhodli, kdo může přes plot pronikat a kdo ne. Bez lidského vlivu to tedy rozhodně nezůstane. A čím víc se budeme snažit nejrůznějším lidským vlivům zamezit, tím víc vlastně budeme zasahovat a tím méně budeme oprávněni mluvit o přirozenosti, bezzásahovosti a divoké přírodě. Jakousi divočinu snad můžeme vytvořit, ale dá to strašně práce, a navíc hrozí, že z toho vznikne něco úplně jiného, než čeho jsme chtěli dosáhnout.

To ale vůbec neznamená, že žijeme už jen v lidmi vytvořeném, a tedy plně kontrolovatelném světě. Často se říká, že žijeme v antropocénu (Vesmír 95, 146, 2016/3), tedy v epoše, kdy lidský vliv na planetu dosahuje rozsahu srovnatelného s běžnými geologickými činiteli. Jenže k antropocénu patří také uvědomění si toho, že naše vlastní vlivy ve skutečnosti vůbec nemáme ani nebudeme mít v rukou. Divočina v úzkém smyslu, tedy od člověka oproštěná příroda, sice neexistuje, ale, jak píše ve svém článku Vojtěch Novotný (Vesmír 96, 204, 2017/4), na planetární úrovni tu máme pořád pěknou divočinu, kterou neovládáme a které se nezbavíme – a součástí této velké divočiny je i člověk a celá lidská civilizace se svými zběsilostmi. Není tu na jedné straně nějaká „správná“ divoká příroda a proti ní člověk se svou civilizací, ale spíše provázané a nepředvídatelné tkanivo vlivů a interakcí mezi kulturou, civilizací a tím, čemu jsme si navykli říkat „příroda“. To může mít následky blahé i neblahé, což je hodnocení, které se navíc liší podle vkusu zúčastněných. Je to mnohem větší divočina, než by si mnozí přáli, jen je mnohem víc lidská, než jiní doufali.

Co dělat v takové situaci, chceme-li tu přece jen mít nějakou přírodu? Nejdůležitější je pochopit, že člověka a přírodu (ať už tím myslíme cokoli) od sebe neodtrhneme. Přírodu nelze osvobodit omezením lidského vlivu, poněvadž už je jím plně kontaminovaná, ať už ve zlém nebo v dobrém. Pořád ale existují různé možnosti, jak se zmíněným tkanivem interakcí zacházet a jak usměrňovat tuhle složitou dynamiku. Jenže kam ji usměrňovat? I kdybychom někdy chtěli, divočina coby „čistá“ příroda cílem být nemůže, poněvadž by to byl cíl zcela iluzorní a nedosažitelný. Ponechání přírody spontánnímu vývoji směrem k „divočině“ je spíš než cokoli jiného prostá rezignace. Je to totiž, zvlášť pro naši přírodu, něco dosti nepřirozeného a v řadě ohledů neblahého. Neplatí to absolutně – i u nás existují kousky přírody, které byly ovlivňovány jen málo, jako jsou horské pralesy. S jistou licencí jim můžeme říkat divočina a uplatňovat na ně speciální typ managementu, kterému se tradičně poněkud zavádějícím způsobem říká bezzásahovost. Ale moc jich není.

Musíme se smířit s tím, že cíl našeho snažení není dán předem a nelze na něj jednoduše ukázat – záleží to na našich preferencích, hodnotách, představách o tom, v jakém světě chceme žít. Na většině našeho území převažovala dlouhá tisíciletí krajina, v níž extenzivně hospodařil člověk, takže vlastně žijeme pár tisíc let v antropocénu. Tato tradiční kulturní krajina nyní velkoplošně zarůstá, což vede k vymírání rostlin a živočichů a mizení celých biotopů. Ochrana malých kousků „divočiny“ to nevylepší – naopak, pro udržení většiny biotopů u nás potřebujeme lidské zásahy, někdy i drastické typu lokálních požárů nebo občasného narušení vegetace buldozery či tanky. Ale jsou i jiné možnosti – třeba udržovat jemnozrnnou krajinnou mozaiku s pomocí velkých býložravců, jako jsou zubři nebo koně. Divočina to není a bezzásahovost už vůbec ne, ale simuluje to fungování naší přírody před příchodem člověka, který tyhle býložravce sice vyhubil, ale jejich pozitivní vliv nahradil pastvou, sečí a dalšími typy hospodaření. Leccos tedy lze vylepšovat, ale nemá smysl se zaštiťovat divokostí a spontaneitou přírody. Spontaneita tu je a bude, až nám to třeba ani nebude milé, ať už v tom lidé a jejich vlivy budou hrát jakoukoli roli. Vlci vracející se do české krajiny by o tom mohli vyprávět – a taky vlastně vyprávějí, jak ukazuje článek Pavla Hulvy v tomto čísle Vesmíru (Vesmír 96, 212, 2017/4).

Soubory

článek ve formátu pdf: V201704_187.pdf (242 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky