Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Postmodernizmus v humanitních vědách – bouře ve sklenici vody?

Publikováno: Vesmír 73, 349, 1994/6
Rubrika: Eseje

Své glosy – na víc se nezmohu – orámuji dvěma rodinnými epizodami. Před velikonocemi se objevil v Praze můj americký švagr, zástupce ředitele Molekulárního výzkumného vědeckého centra v Richlandu. Na otázku, jak se v jeho disciplíně projevuje postmodernizmus, odpověděl: „Nijak, co to je?“

Je tak pohodlné nechápat, co nejsem s to právě anebo vůbec pochopit. Jedny podněty a myšlenky mne míjejí, aniž bych se o nich dověděl, jiné se neustále vnucují, aniž by bylo možné předem říci, zda právem či neprávem.

Vita brevis, scientia brevis? Trpělivost je v rozporu s tempem doby. Vědci soupeří mezi sebou, více než o poznání jde o závod s časem. Kdo zaváhá s publikací, ztrácí prvenství, neboť nové poznatky jsou ve vzduchu na různých konferencích světa. Proto tolik polovičatých nebo nepodložených teorií. Francouzští historikové musí každý rok vzbudit pozornost jednou nekonformní knihou anebo alespoň titulem, jinak by neměli nárok na pomyslný Pantheon. Téma včerejška je passé dříve, než si většina uvědomí dnešek. Ještě horší je převrácený „gard“. Patří-li k avantgardě šedesátníci, tím hůře pro mladé.

Diskurz je ve vědě nezbytný, nejen na koncích století. Kdo však znepokojivé otázky klade? Někdy bohužel také

  • ti, co ještě nic nevykonali,
  • muži permanentních začátků: ti, co nikdy nic nedokončili, protože pořád začínají,
  • exhibicionisté, kteří musí být na očích veřejnosti.

Nevadí jim, že je někdo má právem či neprávem za pomatence, jen když se o nich mluví.

V uvolněném myšlení bez psaných i nepsaných pravidel vědecké komunity tu a tam zableskne pozoruhodný nápad nebo alespoň formulace. Problémem je, jak se k nim dobrat v nezvladatelné záplavě četby, v níž je obtížné se orientovat. Čteme-li rádoby avantgardní text plný povrchních generalizací, polopravd a omylů, odložíme jej dříve, než dospějeme k perle případně nám hozené.

Odvahou je říci snobům: „To, co velebíte, mi nic neříká.“ Ještě vetší odvahou je však přiznat, že to, co mi nic neříká, může něco významného říkat. Tím jsem zaplatil daň postmodernizmu.

Také v humanitních vědách je přežití do značné míry spjato s přehnaným upozorňováním na vlastní badatelské výsledky. Stačí se podívat do poznámkového aparátu, v němž se objevují i ty autorovy práce, které nemají s tématem nic společného.

Podaří-li se, což je velmi vzácné, objevit v historických vědách nový interdisciplinární přístup, stává se pravidlem, že jeho průvodce přitahuje žáky a napodobitele, kteří se jeho prostřednictvím derou na výsluní. Málokdo je tak zanedbatelně ješitný, aby jim dovedl včas sdělit: „Jděte vlastní cestou, jako já, hledejte svou odpověď na svůj problém, možná že uspějete!“ Mít vlastní školu, to už něco znamená. Vědecká škola si pak už stačí sama pro sebe, tak by se dal obměnit jeden z Parkinsonových zákonů, obezřetně hájí dobyté pozice proti jiným školám a vychovává si stejně neužitečné nástupce.

Malá země nemusí mít malé poměry. Vždy a za všech okolností v ní však vzrůstá nebezpečí, že za nové se vydává pouhá obměna či nápodoba postupů objevených jinde.

Vyklouznout z vlastní ulity je čas od času nezbytné, vznést se nad svůj obzor rovněž. Když to může prospět mně, proč to upírat jinému? Přesto jsem si však téměř jist, že skutečné vědecké poznávání je pomalé, pracné, odříkavé, vyčerpávající a často i nudné. Potěmkinovské vesnice mají jepičí život. Vzdávám tím hold svým kolegům v laboratořích a studovnách, kteří bádají a nemají čas dělat kolem sebe rozruch a o jejichž existenci zatím nevím. Oni jsou živnou půdou naší vědy, která - zvláště v humanitních disciplínách - má co dohánět.

Za názvem původně nebyl otazník. Dodatečně jsem ho připojil, protože na Boží hod velikonoční mne zmrazila má paní sdělením, že v Lyotardově Postmoderní situaci nalezla cenné podněty pro svou habilitační práci. 1)

Poznámky

1) Z příspěvku historika Františka Šmahela na diskusním zasedání o “směřování české vědy“, jež uspořádala Vědecká rada AV ČR v Třešti 6. a 7. dubna 1994.

Diskuse

Žádné příspěvky