Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 7
Vesmír č. 7
Toto číslo vychází
14. 7. 2016
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Letní dvojčíslo Vesmíru

Poslední indiánská válka

Klimatická změna v kraji Navahů

< předchozí | seriál: Vojen Ložek |
Publikováno: Vesmír 94, 440, 2015/7

Trojí velké eroze a suchá období. Kombinace lidských a antropogenních faktorů. Do odlesněné krajiny se vracejí stromy. Závod mezi erozí, oteplováním a vysoušením krajiny a zarůstáním, které zachycuje vláhu. A v tomto rozvráceném prostředí fungují skupiny aktivistů. Zrodí se nová indiánská společnost?

Jáchymov a Telluride

Severní Amerika je díky nedávné kolonizaci, která na obrovské ploše země proběhla až po roce 1850 a někde ještě později, dobrým ukazatelem krajinných změn, jaké se u nás odehrávaly mezi středověkem a raným novověkem. Teprve po návštěvě hornického města Leadville ve Skalistých horách jsem díky archivním fotografiím z konce 19. století dokázal pochopit, jak asi mohl vypadat sběh lidí do „Hor kutných“ ve 13. století či do Jáchymova na počátku 16. století, kdy se malá osada rozrostla na město převážně provizorních bud o 18 tisících obyvatelích. Zejména podobnost Jáchymova, který byl tvořen dlouhým náměstím, v podstatě širokou ulicí (anglicky Broadway), s hornickými osadami Colorada je nápadná, a to dokonce i v tom aspektu, že první horníci u nás i v Coloradu často byli Sasové či Tyrolané.

Ve Skalistých horách máme doložené hornické spolky, bankéře a spekulanty, ale i potulné kazatele, bandity typu Butche Cassidyho. Kolik podobných, jménem neznámých zlosynů působilo třeba v Krušných horách, kde byly přepady v některých obdobích docela běžné? Jaké „westernové“ historky si o nich lidé tehdy vyprávěli? Jáchymov a třeba Telluride spojuje i existence četných saloonů a podniků, jakým se v horách San Juan říkalo „bordello“. Pracovalo v nich celkem 175 řádně evidovaných a daně odvádějících prostitutek, protože řád přece musí být i v těchto institucích.

Horníci v Telluride proplavovali celé kopce říčních a ledovcových usazenin, což mělo za následek, že podobně jako u nás zarovnaly mohutné povodně původně členité říční nivy do plochých údolí širokých až půl kilometru, jaká na řece Moravě vznikala od 10. století a v Čechách o něco později. Morfologická podobnost ploché nivy na řece Dolores nad stejnojmennou osadou s údolím například Litavky pod Příbramí je nápadná. Není však způsobena jenom přínosem sedimentů uvolněných při hornické činnosti, ale také soustavnou likvidací mokřadů a bobřích hrází stejně jako v evropském středověku.

Zemědělsky úrodné části Severní Ameriky byly v druhé polovině 19. století téměř úplně odlesněny, což se projevovalo obrovskou erozí, při které se řeky jako např. Connecticut v průměru dvakrát rozšířily a v údolích zaplněných jemnozrnými sedimenty, jakým se u nás nepřesně říká „povodňové hlíny“, začaly meandrovat, takže délka řeky se v některých partiích až ztrojnásobila. Tyto procesy, které se v Severní Americe odehrály jen během několika desetiletí v průběhu posledních 100 až 200 let, u nás považujeme za prastaré a „geologické“, aniž bychom si běžně uvědomovali rychlost vývoje antropogenně ovlivněných říčních systémů.

Trojí kolaps

Na jaře roku 2015 jsem se po dvou letech vrátil do navažské rezervace nedaleko Shiprocku v Novém Mexiku. K mému velkému překvapení se hlinité rokle za tuto dobu zahloubily až o 2 m a prodloužily až o 300 m. Část kdysi zemědělsky využívané krajiny na povodněmi nezaplavované vyšší říční terase naprosto analogické českým poměrům se začala měnit na badlands, tedy na systémy roklí a hřbetů o hloubce kolem 5 m. Rokle způsobily zaklesnutí úrovně podzemní vody, takže původní vegetace byla nenávratně nahrazena pouštními a polopouštními druhy.

V celé oblasti je dokumentováno trojí rychlé zahloubení řek běžně o 5 až 10 m a místy i víc než o 15 m. K prvnímu došlo kolem roku 900, tedy v období, kdy výraznější sucho přispělo k úpadku jižněji ležící klasické mayské kultury. Erozní rokle té doby však opět byly vyplněny sedimenty, ale na sklonku 12. století, kdy došlo k nevratnému kolapsu anasazijské kultury, byly znovu prohloubeny. K zatím poslední výrazné erozní fázi dochází po roce 1880 a místy dokonce jen v desetiletí. Nejběžněji uváděný model této poslední erozní fáze spočívá v kombinaci lidských a klimatických faktorů.

Po roce 1870 se Navahové mohli vrátit z koncentračních táborů, při jejichž budování a provozu zahynula třetina kmene, zpět na svou půdu. Začínají ve velkém pěstovat ovce, jejichž počet dosáhne zhruba milion kusů. Ovce, koně a krávy zničili vegetační pokryv, jehož hlavní funkce je rozbíjet velké kapky na vodní tříšť, která neškodí půdě a umožňuje lepší vsakování. Vodní kapku si totiž můžeme představit jako kulku, která s poměrně velkou energií narazí do půdy, rozbije ji na drobné částice, které ve zdejších podmínkách „vystřelují“ až metr vysoko a pak jsou odnášeny v podobě kalné suspenze.

Zdejší krajina je tvořena výraznými pískovcovými útvary, mezi kterými se rozkládají ploché pánve s mírnými, někdy desítky kilometrů dlouhými svahy. Na těchto obrovských nakloněných plochách se voda hromadí a stoupá tak rychle, že ještě než se dostaneme na druhou stranu malého toku, je možné se utopit. V určité chvíli se laminární proudění změní na turbulentní a z mělké stružky se během několika kroků stane několik metrů hluboká rokle, která posléze vyústí do periodické říčky, zde nazývané „cash“.

Jenže v posledních dvaceti letech Navahové už příliš nepasou, takže současné rychlé zahloubení je nutné vysvětlit jiným způsobem. Navahové už také nejezdí na koních, což způsobilo, že polopouštními pláněmi se pohybuje pravděpodobně několik tisíc zdivočelých koní. Už několik let se vedou debaty, zda by se hromadně neměli vystřílet, ale to je přeci jen pro indiány i ostatní Američany s jejich mýtem Divokého západu nepřijatelné. Navíc i environmentálně problematický svobodný kůň je nádherné zvíře a svým způsobem má podobnou funkci jako kdysi bizon.

„Naši“ indiáni se celkem jednotně shodli na tom, že hlavní příčinou rychlé hloubkové eroze jsou suché roky. Půda je přeschlá, voda se při větším dešti špatně vsakuje, rychle odtéká a mění krajinu přímo před očima. Krychlové kilometry erodované půdy končí v pánvích, anebo posouvají mořské pobřeží. Amerika je sice erodovaná, ale také každým rokem větší. Opakuje se zde, a to opět před našima očima, příběh Mezopotámie či středomořského pobřeží, jehož některé přístavy dnes leží celé kilometry daleko od moře. V naší části rezervace se navíc objevuje mnohem větší zasolení, protože deště pod pískovcovými plošinami vylouží povrchovou vrstvu, která obsahuje nejvíc solí, ale dopraví ji jen o něco dál po toku, kde voda vyschne a zanechá po sobě dříve nevídanou bílou solnou stuhu vinoucí se krajinou. V podstatě to je každému jedno. Bílí farmáři už dávno obsadili nejlepší půdu podél nečetných řek a potoků, odkud berou vodu na zavlažování, a mnoho indiánů se tak jako tak věnuje zejména televizi, domácímu násilí a obcházení prohibice, která je v rezervaci dodnes uzákoněná. Přicházející suché roky však nejspíš obnoví staré konflikty o půdu.

Indiánský vzdělanec a aktivista Ben Burney nám vyprávěl, jak dvacet let z okna svého domu pozoruje horský hřebet Chusca Mts. A jak je rok od roku temnější, protože se do krajiny opět vracejí stromy, nejvíc ze všeho jalovce. Stíní sporou trávu. Krajina opět zarůstá, ale stejně jde o závod mezi erozí, oteplováním a vysoušením krajiny a zarůstáním, které zachycuje vláhu. Výsledkem bude pravděpodobně silně diverzifikovaná krajina s oblastmi tvořenými badlands i nově vyrostlým lesem.

Poslední pevnost Navahů

Klimatická i sociální situace Navahů ukazuje na finální stadium proměny společnosti, i když je obtížné hovořit o kolapsu, protože pokud koncem 19. století žilo okolo 12 tisíc Navahů, dnes se ke kmeni hlásí víc jak 300 tisíc lidí, kteří jsou často míšenci žijící ve městech. Navažsky už většinou nemluví a odmítli původní indiánské nauky a mytologie. Víc jak polovina populace je nezaměstnaná, výrazně obézní, postižená nemocemi a vlnou sebevražd. V tomto sociálně rozvráceném prostředí však funguje skupina lidí připomínajících české národní buditele 19. století, kterým se zde říká aktivisté. Určitě nebylo náhodné, že když jsem byl vyzván na navažské univerzitě v Crownpointu k přednášce, hovořilo se nejvíc ze všeho o záchraně českého jazyka a kultury za časů Karla Hynka Máchy.

Klimatické modely jsou celkem jednoznačné. Během dvaceti let se americký jihozápad dál oteplí a možná vstoupí do dalšího velkého suchého období. Mohla by zaniknout až třetina malých indiánských osad. Navahové však nevymřou, ale odjedou autem do města. Většina z nich bude dál závislá na sociální pomoci, a ta na příznivé makroekonomické situaci USA. Jasně však vnímáme, že část kmene se následkem obezity, apatie a dlouhotrvající nezaměstnanosti není schopna sama uživit.

Právě probíhá poslední indiánská válka. Je o vzdělání, zachování indiánských jazyků a zdravého životního stylu. Indiáni byli kdysi devastováni kořalkou a tabákem, ale dnes mnohem víc potravinami. Amerika se dělí nejenom na Wall Street, ale mnohem víc v samoobsluze, protože zdravé potraviny a zejména zelenina a ovoce (polovina americké produkce pochází ze suchem ohrožené Kalifornie) začínají být neúměrně drahé.

Druhá část indiánské války o národní a kulturní přežití se týká krajiny, eroze a zejména hospodaření s vodou. Posledními pevnostmi Navahů, Apačů, Hopiů a Utů se stávají školy, vzdělávací instituce a dobří lidé.

Myslím, že to dopadne tak, že značná část indiánské populace se smísí a rozplyne v okolní chudé a často násilné společnosti, ale zároveň se v některých oblastech a klanech rodí nová indiánská společnost, která umí žít jak ve světě většinové Ameriky, tak i ve své vlastní tradici. Občas se tu cítím jako na trochu větším a drsnějším Moravském Slovácku, kde i uprostřed zmatků současného světa přetrvávají staré zvyky.

Psáno v bezejmenné usedlosti Černého Koně na severním úpatí Mesa Verde nedaleko Shiprocku.

Soubory

článek ve formátu pdf: 201507_440-444.pdf (664 kB)

Diskuse

Počet příspěvků: 3