Poselství kamene u cesty

Předválečný Zlín, stejně jako Zlín během války, byl mimořádným fenoménem – průmyslovým, architektonickým, urbanistickým, sociálním, kulturním, uměleckým –, fenoménem, který stále čeká na důkladnou analýzu. Stejně tak i zlínská Škola umění, která v době násilného uzavření vysokých škol umožňovala výtvarná studia. Studovala na ní tehdy řada vynikajících osobností, mj. už legendární Václav Chad (popravený nacisty) a Čestmír Kafka. A také Vladimír Jarcovják, který se ve Zlíně narodil a na Škole umění navštěvoval během svých gymnaziálních studií kurzy figurální malby.

Po válce pak mohl pokračovat v řádných studiích na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, která vychovala – zvláště v nově otevřeném ateliéru prof. Emila Filly – celou generaci vynikajících umělců. Filla neučil „kubistickou“ malbu, ponechával svým studentům svobodu, ale naučil je zacházet s barvou. Právě velký cit pro barvy a jejich kompozice je jedním z význačných rysů celého Jarcovjákova malířského díla. Absolventi Fillova ateliéru se pak přirozeně – kubizmem poučeni – obrátili k malbě „postkubistické“, zpočátku k námětům „všedního dne“.

Tito absolventi se začali scházet a v roce 1954 založili skupinu TRASA 54, která chtěla vzdorovat „totalizujícím tendencím“ v umění a hlásila se k sounáležitosti s evropskou kulturou. Totalizující tendence tehdy nabývaly hrozivých podob, vedly k programové nenávisti vůči modernímu autentickému umění, a Emil Filla v důsledku těchto štvanic r. 1953 zemřel. Skupinu TRASA tvořili tito umělci (kurzivou jsou vyznačeni ti, kteří už byli představeni ve Vesmíru): Olga Čechová, Zdena Fibichová, Vladimír Jarcovják, Čestmír Kafka, Eva Kmentová, Vladimír Preclík, Zdeněk Šimek, Karel Vaca, Jitka Válová, Květa Válová a Olbram Zoubek. Teoretiky skupiny byli Luděk Novák a Eva Petrová. Skupina se poprvé představila veřejnosti výstavou až v roce 1957. Poslední společnou výstavu měla skupina r. 1969.

Pak nastoupily opět „totalizující tendence“. Galerie 55 v Kladně měla odvahu všechny členy Trasy představit na sérii výstav v letech 1983–1985. Velké retrospektivy se skupina dočkala až v letech 1991–1992.

Když jsem vybíral v Jarcovjákově ateliéru ve Vojtěšské ulici obrazy pro tuto přílohu, seděli jsme u stolu, jehož deska prožila většinu svého života v klasické prádelně. Horká voda a mýdlo vylouhovaly všechny měkčí části dřeva a ponechaly jen strukturu tvrdých let. Je to deska drsná, ale krásná. Myslím si, že je i trochu symbolem Jarcovjákova uměleckého usilování: v jeho obrazech se objevovaly nalezené předměty, aby byly ozvláštněny nikoli po způsobu např. surrealistických „objets trouvés“, ani v roli ready-mades, ani s cílem vytvářet nějaké asambláže, nýbrž ukazováním krásy v jejich všednodennosti, jejich historie a toho, že se jich dotýkaly něčí ruce. A u obrazů je tomu stejně. Vladimír Jarcovják říká, že někdy to trvá dlouho, než pozná, že je nějaký obraz dokončen – pozná se to podle toho, že „obraz začne sám dýchat“.

V katalogu Jarcovjákovy výstavy v dubnu 1990 použila Marcela Pánková, předčasně zemřelá znamenitá znalkyně a teoretička moderního českého umění, jako moto svého textu toto jeho vyznání: …přemýšlím o existenci důvěrně mi známého kamene u cesty, který kdysi dávno Někdo vytesal. Není to kříž ani sloup, nepředstavuje nic určitého, a přece je to Něco, co na mne i dnes působí svým naléhavým obsahem. Snažím se namalovat obrazy nesoucí poselství kamene u cesty.