Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Politický skandál jako přirozená vlastnost demokracie

aneb Démoni tvoří dějiny

| seriál: Společnost naší doby | další >
Publikováno: Vesmír 90, 615, 2011/11
Rubrika: Eseje

O sociologii (ale i o jiných sociálních vědách) se často říká, že buď sdělují složitým jazykem to, co každý ví, nebo že se zabývají věcmi, které nikoho nezajímají. Obojí je alespoň zčásti pravda. Bez baterie statistických dat a schémat se pokusme prokázat, že sociologie dovede říci něco snad ne zcela úplně obvyklého.

Jeden švýcarský psychiatr napsal knihu, v níž dokládá, že každé živé, fungující demokratické společenství potřebuje skandály. Řádně provedený politický skandál je prý totiž znakem síly a vitality, protože „skandály zažehnávají démony a národy jimi získávají dějiny“. Silná slova? A poněkud v rozporu se zdravým rozumem – politický skandál přece vnímáme spíše jako „patologický jev“ než jako součást demokratické normality. Jak tomu tedy je či může být?

Především – skandál „zažehnává démony“: tato metafora říká, že každá společnost má své více či méně pevné hodnoty a normy chování a na druhé straně to, co je ohrožuje, tedy své „démony“. Oni démoni rozkládají to, co společnost drží pohromadě jako společenství více méně slušných a solidarizujících lidí (sociální konsensus). Odhalit tyto démony je tedy samo o sobě politicky funkční. Známe přece z dějin („odhalování démonů spoluutváří dějiny“!) řadu skandálů, které onu demaskující funkci splnily: Zola v Dreyfusově aféře a Masaryk v hilsneriádě ukázali pokrytectví společnosti, která jen špatně skrývala svůj antisemitismus, aféra Watergate sdělila, jak nebezpečné je prolnutí legitimní volby prezidenta s nelegitimními, ba nelegálními formami získávání materiálů proti oponentovi, slavná Profumova aféra doložila, jak nebezpečné mohou být pro politika sexuální hrátky atd. Ale ona i ta idealizovaná první republika měla svých skandálů spoustu – a přece se nezhroutila právě proto, že měla dost síly, aby odkryla své „démony“.

Očistný efekt politického skandálu však může být splněn pouze za určitých podmínek. Především politický skandál stanoví – v každé společnosti jinou – úroveň toho, co je a co ještě není skandalózní: vede nás k větší citlivosti a vnímavosti k normám společenského života. Ve světě ovládaném médii dochází ovšem k nebezpečnému jevu bagatelizace a banalizace skandálního chování – tam, kde se sociální normy a hodnotová stupnice příliš změkčí, nedochází k onomu očistnému efektu, jímž je ztráta politické či morální reputace, důvěryhodnosti a veřejné vážnosti. Stali jsme se až příliš tolerantní k chování našich politiků, k jejich jazyku, finančním machinacím, sexuálním hrátkám, vzájemným vztahům atd., s omluvou, že „je to přece lidské“ a „každý přece dělá chyby“. Nebo – což je horší – se tomu přitrouble švejkovsky potají smějeme (a závidíme).

Lidé jsou sice chybující, ale osobnost veřejně činná a politicky angažovaná se v demokracii musí (či měla by se) těšit „dobrému jménu“, měla by být mravně a osobnostně důvěryhodná.

A opět – „démoni tvoří dějiny“! Na počátku totalitních režimů stojí vždycky a bez výjimky osobnosti morálně pochybné, ne-li přímo deviantní, zatímco žádný skutečně demokratický systém u svého zrodu takové osobnosti nikdy neměl a nemá. Všechny pokusy zbudovat demokracii pomocí lidí s pochybným mravním kreditem proto vždycky a bez výjimky skončily krachem.

Nebo ještě z jiného hlediska – veřejné osobnosti disponují tím, čemu se říká symbolický a kulturní kapitál, prostěji tedy mravní reputací a kulturní vyspělostí. Již od dob Machiavelliho ovšem víme, že politik musí být také nadán řadou „pragmatických schopností“, zejména schopností rychle se rozhodovat, řešit aktuální otázky bez odkladu, být schopen uzavírat výhodné dohody („ve státním zájmu“) atd. Machiavelli ve svém klasickém Vladaři (1532) zavedl prototyp – ne jeho vinou často zkreslený – politické osobnosti, která „pro vlastní spásu a dobro státu se musí naučit nebýt vždy dobrou“. Machiavelli tak vlastně poprvé v dějinách myšlení (nikoliv politické praxe) vyloučil z politiky na její okraj náboženství a morálku. Na prvním místě je „státní zájem“ a jemu je podřízeno všechno politické chování včetně mravně pochybeného… „Machiavellismus“ je samozřejmou součástí téměř každé politiky, ale měl by být omezen na minimální možnou míru a měl by být pod veřejnou kontrolou.

Politické osobnosti, které vynikají osobnostním a mravním charismatem, na rozdíl od „politických pragmatiků“ podléhají mravnímu soudu častěji: co bylo možno prominout Kramářovi, by se neprominulo Masarykovi, a co se promíjí Kalouskovi, by se nikdy neprominulo Havlovi. Politický skandál tak má odlišné aktéry, vůči nimž se veřejnost chová tu s ohleduplnou shovívavostí, tu s nesmlouvavou kritičností.

Politické skandály probíhají ve dvou odlišných oblastech – v oblasti řízené logikou moci a v oblasti řízené logikou ústavního řádu. Zatímco první oblast je sférou neveřejných politických půtek, kde si aktéři mohou nadávat a případně se fackovat, protože jde o „interní proces“ získání mocenské převahy (lhostejno, zda uvnitř strany či mezi stranami), v druhém případě jde o skandály viditelné, transparentní, a proto i veřejně diskutovanější. Ty první jsou ovšem zábavnější a žije z nich bulvár, ty druhé závažnější, a proto u nás dodnes nemáme solidní politický deník. Nevypovídá to cosi o nás a o povaze naší demokracie?

Nejen v mediálním věku politický skandál probíhá podle určitého stereotypního scénáře. Na počátku je informace, lhostejno zda veřejná či „šeptaná“, jíž se ovšem v demokraciích okamžitě chytá bulvár a je mocen z miniatury udělat Eiffelovu věž a naopak zbagatelizovat vytunelování několikamiliardové zakázky. A ještě jednu zbraň má bulvár v ruce – totiž anonymizaci: něco se „personálně“ zviditelní, jinde se aktéři zatají, takže nezřídka nevíme, komu co patřilo a patří, kdo se čeho a proč dopustil. Druhým dějstvím scénáře politického skandálu je požadavek veřejnosti vědět víc. A protože ne vždy je to možné (či žádoucí), kypří se půda pro rozmanité teorie spiknutí – otevřená a jasná informace totiž teorii spiknutí z principu vylučuje. Teorie spiknutí je nebezpečná proto, že s sebou nese požadavek obětního beránka – role „démona“ totiž musí být obsazena.

Všimněme si, jak původně politologická terminologie vstoupila do mluvy politických aktérů: „nedémonizujme“, což může jinými slovy znamenat pouze – nemluvme o tom příliš. Podobně spojení politického skandálu s narušením mravních norem nás přivedlo k téměř úplnému zbožnění slůvka „nemoralizovat“, „nezvedat ruku v mravním rozhořčení“. Ale proč? Morálka do demokratické politiky patří a skandál ji pouze ukazuje v jejím pravém významu.

Musí být však splněn také třetí předpoklad, aby politický skandál byl očistným aktem, totiž jeho vyústění a) ve zveřejnění aktérů, b) jejich potrestání a c) jejich morální odsouzení. Trpí-li naše mladá demokracie nějakou vážnou chorobou, pak je to právě to, že toto třetí dějství se většinou nekoná. Ale nekoná- li se, pak není divu, že nespokojenost veřejnosti až nebezpečně roste a důvěra ve stát, který by měl být naším státem, klesá. Oprávněně.

Text eseje je podstatně upravenou a zkrácenou verzí kapitoly z knihy Miloslava Petruska a Jana Balona Společnost naší doby (Academia 2011). Autorem této kapitoly v knize je Miloslav Petrusek.

Soubory

článek ve formátu pdf: 201111_615-618.pdf (361 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky