Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Policejní perzekuce Prokopa Chocholouška

Pan redaktor se nezdá být obzvlášť důvěryhodný

< předchozí | seriál: Cenzura | další >
Publikováno: Vesmír 95, 656, 2016/11
Obor: Historie

Z dějin české literatury známe několik případů, kdy policejní dohled zásadním způsobem ovlivnil život a dílo určitého spisovatele. Nejproslulejším konfinovaným autorem se stal Karel Havlíček Borovský, jehož nejslavnější díla vznikla v jihotyrolském Brixenu. Konfinace byla osudem i jeho současníka Prokopa Chocholouška (1819–1864).

Prokop Chocholoušek vstoupil do české literatury jako spolupracovník Josefa Kajetána Tyla a jako novinář se za revoluce 1848 angažoval v radikálně demokratickém tisku. Právě na Chocholouškově příkladu lze ukázat, jakou podobu policejní perzekuce v době neoabsolutismu měly a jak mohly sankce uplatněné nikoli vůči textům, ale vůči osobě spisovatele, ovlivnit jeho literární dílo.

Touha po původní české historické beletrii aktivizovala již ve čtyřicátých letech 19. století autory sdružující se kolem Květů redigovaných Tylem. Právě Prokop Chocholoušek se díky svým historickým románům stal rychle vzešlou „hvězdou“. Čtenáře zaujal již svou česky psanou prvotinou Vanda z roku 1841, inspirovanou dávnými dějinami Polabských Slovanů, proslulým se stal rozsáhlým románem Templáři v Čechách z roku 1843.

Cenzura přitom pravděpodobně ovlivnila samotné počátky Chocholouškovy tvorby. V seznamech cenzurních zákazů z července 1837 je uvedena sbírka básní s názvem Erste Knospe des Frühlings, jejíž autor je označen jako P. Chochlaussek. Pokud by šlo opravdu o prvotinu Prokopa Chocholouška, zřejmě psanou v německém jazyce, pak by vzešla z pera tehdy osmnáctiletého studenta pražského malostranského gymnázia. Vyloučena taková domněnka není, protože pozdější úřední charakteristika mu přiznávala prokázaný literární talent již během studií. O deset let později, k červenci 1847, je registrován zákaz práce Scény z boje Turků se Sulioty, konkrétně prvního svazku s názvem Ali Paša Janinský. Revoluční žurnalista

Revoluční události roku 1848 strhly i Chocholouška. Hned zjara toho roku publikoval několik letáků obracejících se na venkovské vrstvy, protože si byl vědom, jak mnoho záleží na tom, zda se k revoluci přihlásí. Účastnil se veřejných shromáždění, stal se členem spolku Svornost a také českého sboru národní gardy. V květnu 1848 aktivně podpořil osvobození tiskaře Františka Grolla zatčeného kvůli výrobě radikálně demokratického letáku. Tato událost byla vnímána jako zásadní vystoupení veřejnosti na obranu svobody tisku i svobody jednotlivce, tak ceněných revolučních výdobytků. Chocholoušek se o měsíc později účastnil i svatodušních bouří a byl následně krátce vězněn.

Po propuštění z vazby se znovu okamžitě veřejně angažoval. Spolupracoval s radikálně zaměřeným Pražským večerním listem a Novinami Lípy slovanské. Šlo také o jeho spolupráci s chystaným listem radikálního demokrata Emanuela Arnolda Občanské noviny. Ještě v roce 1849 spolupracoval i s radikálními německy tištěnými periodiky. Se státní mocí se Chocholoušek dostal do ostrého konfliktu v dubnu 1849, poté co se zasloužil o zveřejnění provolání turínského Spolku pro spojení Italů a Slovanů. Jeho spojení s radikálně zaměřeným tiskem se ještě prohloubilo, když byl k vojsku nuceně odveden stávající redaktor Pražského večerního listu Jan Slavibor Knedlhans Liblínský. Na jeho místo se 16. června 1849 dostal právě Chocholoušek.

Z radikálního demokrata se však o několik měsíců později málem stal provládní žurnalista. Na přelomu roku 1849 a 1850 se jednalo o novém redaktorovi úředních Pražských novin. Ministr vnitra Alexander Bach tehdy doporučoval právě Prokopa Chocholouška, který údajně předtím Pražským novinám své služby sám nabídl. Bach soudil, že Chocholoušek už zmírnil své vyostřené názory, a oceňoval Chocholouškovy novinářské schopnosti. Tento svůj návrh neprosadil. Pražský místodržitel mu oponoval: „Chocholoušek nikdy nepřestal řídit svůj deník v tom duchu, v jakém začal, a já neshledávám v posledních číslech ani příklon k vládní straně, ani umírněnost ve srovnání s jeho dřívějšími články.“

Celou Chocholouškovu redakční činnost nuceně ukončila kauza související se smrtí Augustina Smetany, exkomunikovaného kněze a bývalého člena řádu křižovníků s červenou hvězdou. Noticka otištěná v Pražském večerním listu informovala, jak Smetana na úmrtním loži odmítl přijmout pražského arcibiskupa Bedřicha Schwarzenberga, který za ním přišel s posledním pomazáním, a vrátit se tak zpět do lůna katolické církve. Pražský večerní list byl s okamžitou platností zakázán po dobu stavu obležení, který tehdy svíral Prahu, a Chocholoušek i se svým spolupracovníkem Ferdinandem Čenským byl 4. února 1851 zatčen. Chocholoušek pobyl ve vazbě necelé dva měsíce, vyšetřování jeho případu se ale táhlo až do října, kdy byl uznán vinným ze zneužití tisku, přičemž se mu jako trest započítávala vyšetřovací vazba. Ve svém přípise ministru Bachovi tehdy místodržitel Mecséry sdělil, že po zastavení novin Union a zákazu Havlíčkova Slovana pro Prahu byl Pražský večerní list „jediný orgán specificky slovanské strany v Praze“ a že jeho zaměření bylo „v politickém, náboženském i národním ohledu bezpodmínečně zavrženíhodné“.

Pod policejním dohledem

Po propuštění z vazby se Chocholoušek jako politicky nespolehlivá osoba nemohl uplatnit jako redaktor, soustředil se proto výrazněji na vlastní beletristickou tvorbu. Usiloval rovněž o vydání sebraných spisů, tyto pokusy však tehdy zůstaly nedokončeny. Na jejich krach měly přitom nepřímý vliv policejní orgány, jež kontrolovaly, aby Chocholoušek nepřekračoval ustanovení tiskového zákona, který sběr předplatitelů vázal na speciální povolení.

Aby se vyhnul cenzuře a současně si udržel možnost vyjádřit se k aktuálním tématům, uchyloval se velmi často k jinotajům; právě takovou roli představují v jeho díle prózy s jihoslovanskou tematikou. K Srbsku tehdy vzhlíželi Češi s mnohými sympatiemi i nadějemi a vírou v budoucnost. Chocholoušek nesáhl do dějin jihoslovanských národů jako první v českém prostředí, ale dělal to ve své době jistě nejsystematičtěji a ovlivnil tím i své nástupce. I když žádné z Chocholouškových beletristických děl nebylo v padesátých letech postiženo bezprostředním zákazem, přísná regulace tisku přesto zásadně ovlivnila jeho životní situaci, a tím i podobu jeho díla. Jako autor totiž postupně ztrácel možnosti, jak se literární prací uživit. Rozhodl se proto hledat uplatnění jinde. V únoru 1855 odjel do Haliče, konkrétně do Horní Bystřice u Tarnova, kde působil jeho bratr a kam se již dříve přestěhovala i spisovatelova matka.

Ani za této situace nad ním úřady nepřestaly bdít. Jeho korespondence s bývalým redakčním kolegou Janem Knedlhansem Liblínským byla sledována; z dochovaných dokumentů se přitom zdá, že si teprve na jejím základě úřady upřesnily, kam vlastně Chocholoušek přesídlil. V Haliči byla na Chocholouška uvalena konfinace, tedy nařízený pobyt na úředně vymezeném místě. Na komplikace narazil, když v březnu 1856 žádal, aby mohl odjet do Prahy, kde mu onemocněl syn. Povolení obdržel, ovšem po celou dobu svého pražského pobytu byl policejně sledován. Znovu se do Prahy dostal v září téhož roku. Z politických důvodů ovšem nebylo takové načasování vhodné. Bylo to po pohřbu Karla Havlíčka, který se stal národní demonstrací, po níž následovaly vyšetřování a tresty. Pražská policie byla proto ostražitá a bedlivě sledovala i Chocholouška. Po uplynutí povolené měsíční doby pobytu úřady zaznamenaly, že „toto individuum zdržely v Praze nikoli udané rodinné poměry, ale literární práce“, a vyzvaly jej k okamžitému návratu. Proti Chocholouškově následné žádosti, aby se mohl vrátit do Prahy natrvalo, se pražské úřady ohradily s tím, že se svým politickým smýšlením a charakterem rovná „amnestovaným velezrádcům“ a počet takových politicky povážlivých lidí by se v Praze neměl zbytečně zvyšovat.

Teprve roku 1859 byl Chocholouškovi přece jen návrat do vlasti povolen, ale nikoli do Prahy, kde chtěl žít a živit se literární prací, nýbrž do rodného Sedlce. Úřední záznamy dokumentují, že se tu musel každý den úředně hlásit. Pokud to neučinil, následovalo důkladné, ale ve své podstatě malicherné vyšetřování. Chyběla mu tu perspektiva do budoucna, a navíc se prohlubovaly jeho finanční problémy. Na rozdíl například od Karla Havlíčka mu totiž nebyl stanoven příspěvek na výživu, proto se po vyčerpání úspor začal zadlužovat.

Krátce po svém příjezdu do Sedlce Chocholoušek zažádal o povolení k pobytu v Praze, aby tam mohl v knihovnách získávat podklady pro svá literární díla. Pražský policejní ředitel Anton von Päumann však jeho žádost zamítl, když podle něj „z politických důvodů je nanejvýš žádoucí, aby takové individuum [jako je Prokop Chocholoušek] bylo vzdáleno místa, kde se dříve odbývala jeho protivládní literární činnost“.

V listopadu roku 1859 se Chocholouškovi přece jen podařilo dosáhnout toho, že mohl odjet do Prahy, ale pouze na 14 dní a za podmínky, že se i zde bude úředně hlásit. Když si na přelomu prosince a ledna podal žádost o prodloužení zdejšího pobytu, byl odmítnut i proto, že se nezdržoval v nahlášeném místě a oddával se pití a nočním radovánkám. Na rozhodnutí o své žádosti Chocholoušek v místě svého dočasného pobytu opravdu nečekal, účet v hostinci neměl z čeho zaplatit, a proto odešel bydlet ke svému známému. Na základě úředního rozhodnutí byl poté na ulici zatčen a po vyřešení záležitosti byl ihned poslán zpět do Sedlce. Po tomto incidentu bylo rozhodnuto, že mu další pobyty v Praze již povoleny nebudou. Přes jistě bohémský způsob života pro něj krátkodobý pražský pobyt přece jen představoval přínos, neboť se mohl dostat do osobního kontaktu s nakladateli a měl možnost studovat historické prameny pro svá literární díla. Povídku Hrad vydal brzy po svém návratu do Sedlce, ještě v roce 1860.

Chocholouškova situace se začala měnit roku 1861, několik měsíců po obnovení ústavního režimu. V červnu podal žádost o ukončení nuceného pobytu v Sedlci, jehož následkem mu prý „největší trudy duševní i největší bída hmotná duši i tělo skličovaly a potud skličují“. V srpnu mohl přesídlit do Prahy, krátce nato našel i profesní uplatnění v nově vzniklých novinách Čas a Hlas, ale přesto byl nadále úředně sledován. V době, kdy se před ním otevíraly nové publikační možnosti, však Chocholouška zastihly závažné zdravotní komplikace. Zemřel v červenci 1864 ve svých 45 letech v Nadějkově u svého příznivce Antonína Čechoslava Fikara.

Uplatněné úřední sankce, nařízení místa pobytu a obecně omezení cestovat tak v padesátých letech 19. století Chocholouškovi znemožnily nalézt zaměstnání v centru literárního života, v Praze. Limitované publikační příležitosti v striktně regulovaném periodickém tisku tak zbavovaly Chocholouška, příslušníka „literárního proletariátu“, jak jej nazývaly policejní charakteristiky, možnosti uspět jako profesionální spisovatel.

Literatura

Prokop Chocholoušek: Sebrané spisy, I. L. Kober, Praha 1866–1868.

Jan Neruda: Návštěva u dokonávajícího. In: Literatura I, Státní nakladatelství literatury, hudby a umění, Praha 1957, s. 434–436.

Magdaléna Pokorná: Milován a sledován. Český spisovatel Prokop Chocholoušek 1819–1864, Práh spolu s Archivem Akademie věd ČR, Praha 2001.

Soubory

článek ve formátu pdf: V201611_656-657.pdf (390 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky