Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Pokrok znamená nebát se

Rozhovor s Evou Sykovou

Publikováno: Vesmír 94, 264, 2015/5
Obor: Různé
Rubrika: Rozhovory

Eva Syková je vědkyně, ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR, senátorka za Prahu 4, první místopředsedkyně Rady pro vědu, výzkum a inovace, Manažerka roku a Královna veřejné sféry. Co si myslí tato žena „devatera řemesel“ o vědě v Česku? A o budoucnosti medicíny? „Když jde o život, měli by mít všichni pacienti právo vyzkoušet všechno,“ říká.

Nedávno jste se stala první místopředsedkyní Rady pro vědu, výzkum a inovace. Jaké jsou vaše ambice v této funkci?

Rada prošla rekonstrukcí a to jí rozhodně prospělo. Místopředseda vlády a předseda RVVI Pavel Bělobrádek na rozdíl od předchozího vedení Radu opravdu řídí. Vznikl úřad pro vědu, jehož je RVVI poradním orgánem. Předsednictvo Rady se schází každý týden, ale konají se ještě mimořádná pracovní zasedání, kde se probírají potřebné věci ve větším detailu, práce je tedy značně intenzivní. Fungování úřadu dnes směřuje k tomu, aby vzniklo ministerstvo pro vědu a výzkum. To by bylo skvělé, konečně by věda měla svého stálého zástupce ve vládě. Zároveň by ale bylo nešťastné, kdyby po vzniku ministerstva úloha Rady jako poradního orgánu vlády utrpěla. Neměla by ztratit dosavadní pravomoci, spíše by jí některé měly přibýt.

Jak se na budoucí zmenšení vlivu dívá ministr školství?

Současný ministr školství nemá problém, že se jeho obrovská agenda zúží. Vznik nového ministerstva však není úplně jednoduše proveditelný, vyžaduje změnu zákona (pozn. red.: kompetenčního zákona č. 2/1969 Sb.) a obávám se, že těsně před volbami to nikdo nebude chtít dělat, takže to ještě nějaký ten rok potrvá. Ale našlápnuto máme, což je dobře. Zařadila byste pod ministerstvo i vysoké školy? Bylo by to logické spojení, výzkum a vysoké školy mají mnoho společného. Někteří lidé se domnívají, že celý vzdělávací systém včetně VŠ má být pod jedním ministerstvem, někteří, že VŠ také dělají výzkum a měly by s ním být pod jednou střechou. Jak to dopadne? Třeba vznikne jen ministerstvo pro vědu, výzkum a inovace.

Inovace. Slovo skloňované při všech příležitostech, vědce v základním výzkumu však poněkud straší.

Já inovacím fandím, ale základní výzkum je zásadní, o jeho důležitosti není sporu. Inovace a aplikovaný výzkum nyní ale představují horký brambor – hrozí totiž velké ztráty. Máme zde obrovské nevyčerpané prostředky z EU a musíme je včas rozdělit, jinak o ně přijdeme. Dotace má na starosti převážně ministerstvo průmyslu, zčásti ministerstvo školství a já mám obavu, že při složitosti a náročnosti všeho administrativního řízení je ani nestihneme vyčerpat. Poněkud jsme zaspali, přitom jsou tady konečně programy, které mají dostat nějaké peníze i do Prahy, kde jsou největší lidské zdroje a výzkumné kapacity. Jde tedy o hodně. Všichni jsme o to bojovali, ale programy ještě nejsou plně schválené Evropskou komisí. A ještě mám těžkou hlavu z toho, že vědci už nestíhají nic jiného než psát žádosti o granty a ti dobří možná nestihnou psát projekty pro výzvy. Mnoho programů je směřováno do mimopražských soukromých firem, a ty si mají nasmlouvat výzkum ve veřejných výzkumných institucích. To je opravdu velký problém. Najdeme tak dobré firmy? Budou mít smysluplné projekty? Budou mít obě strany zájem? Nebudou to vyhozené peníze? Spousta otázek. Víme, že není dobře, když dnes teče desetkrát více peněz z veřejných prostředků do soukromé sféry než ze soukromé do výzkumných organizací, i když ve většině evropských zemí je to naopak. Bude velmi náročné ty projekty hodnotit.

Nehrozí i faktická neschopnost reálných inovací?

Je vskutku obtížné představit si, že Akademie věd či výzkumná pracoviště vysokých škol budou teď najednou samá aplikace, když mají v popisu práce hlavně základní výzkum a za něj jsou i hodnoceny. Nemysleli jsme na to včas a málokterý ústav má vybudované pomocné struktury, které by se o inovace a přenos výsledků bádání do praxe staraly. Firmy, jež by napomáhaly inovacím, také nemáme. Těžká situace, protože hrozí, že peníze dostanou projekty nevelkého významu, nebo nedostatek projektů vůbec.

Bída evropských center

Před lety se zase spousta evropských peněz – 50 miliard – využila na výstavbu výzkumných center. Teď nikdo neví, z čeho budou financovat svůj provoz.

Však se centry intenzivně zabýváme. Nyní vláda odsouhlasila, že se pro ně ve státním rozpočtu najdou peníze. Bohužel to jinými slovy znamená, že o to méně přidáno dostanou ostatní, což není dobře, i stávajícím institucím by se měly rozpočty navyšovat. Proto se zvažovalo, zda některá centra nezavřít, ale to možné není, museli bychom peníze na jejich výstavbu vrátit. Všechna centra ale prošla evaluací a rozdělením do více kategorií, s tím, že ne všechna by měl stát podporovat, některá by si měla najít především vlastní zdroje ze zakládajících institucí. Ale upřímně, s centry jsme to prostě přehnali.

Není je ani kým naplnit, že?

Situace je to neuvěřitelná. Mnozí vědci jsou dnes zaměstnáni v centrech navíc ke svým pracovním úvazkům na mateřských pracovištích na VŠ a v ústavech Akademie, někdy se v centrech prakticky ani nevyskytují. Jak je naplnit novými lidm bude další problém. Jistě, jsou tu cizinci, ale několik lidí ze zahraničí nezaručí, že centra naplníme excelentními vědci. Zahraniční pracovníci jsou drazí a lokální zdroje omezené. Těžko tak doufat, že centra nějak raketově zvýší kvalitu české vědy. Posunout ji dopředu vyžaduje jinou strategii.

Jakou strategii máte na mysli?

Zvýšení excelence české vědy můžeme dosáhnout pouze tak, jako je to běžné a osvědčené v těch zemích, kde je věda nejlepší, tedy především v USA, ale i v Anglii, teď i v Německu. Co tyto země dělají jinak? Stručně řečeno: za prvé tam budoucí vědci mají mnohem lepší vzdělání, za druhé mladí vědci se musí rychle osamostatnit, založit vlastní výzkumné skupiny a produkovat vlastní vynikající vědecké práce. Nepíší jeden grant za druhým, ale na rozvoj skupin dostanou záhy dostatek financí, nejsou tak závislí na starších kolezích. Jediné, co musí prokázat, je úspěšnost. Ti, co to postupně nedokážou, se pouze základním výzkumem celý život živit nemohou. Ti, co prokážou vlastní tvůrčí schopnosti, pracovitost a novátorské myšlení, mají celý život dost peněz, žádosti píší jednou za pět let a kontrola, co s penězi dělají, je oproti nám minimální. Využívají svůj čas více na práci.

Opravdu není cesty, jak získat pro nová centra hvězdné zahraniční vědce?

Určitý nástroj na to máme, doufejme, že několik hvězd do republiky dostaneme. Jistě si nemůžeme představovat, že sem přijdou lidi z Cambridge, ale je fakt, že cizinci přicházejí, třeba k nám na ústav z Ukrajiny, Rumunska, Španělska, a jsou to vzdělaní lidé, vynikající vědci, rychle se učí jazyk. Hodně mladých lidí teď hledá místo v Evropě, pocházejí třeba z jihu Evropy, kde je možností uplatnění málo. Výhoda center je, že budou dobře vybavené, vznikají v nich nové struktury, zajímavé pro mladší vědce, postdoky. A časem Evropa možná napodobí Ameriku, která přijímá spoustu vědců z Číny, Latinské Ameriky.

V návrhu rozpočtu pro příští rok je navýšení peněz pro vědu o dvě miliardy. Centra spolknou vše?

Stát by měl dát o 1,7 miliardy více než letos. Kolik z toho dostanou centra, ještě není jasné, bude to asi mezi 0,6 až jednou miliardou. Centra stále zvyšují požadavky a není možné, aby je stupňovala donekonečna. Původně všichni tvrdili, že si třetinu na sebe vydělají sami, teď už říkají, že si nevydělají nic, a to není zrovna hezké. Ale taková je situace, nechat je padnout není možné. Kéž bychom po čase mohli zhodnotit, že centra jsou pro Česko velkým přínosem. Nicméně ten další díl peněz bude pro špičkové vědce. Celková suma není definitivní, ale je zřejmé, že v příštích letech to bude o hodně více.

Předsedkyně Technologické agentury ČR Rút Bízková vyjádřila velké zklamání, že takto bude velmi málo peněz na granty a úspěšnost žadatelů zase propadne…

Grantové agentury skutečně přišly zkrátka, trochu dostala GAČR, TAČR prakticky nic. Ale v agenturách jsou také problémy, které je třeba vyřešit. Například členy předsednictev by neměli být statutární zástupci vědeckých a vzdělávacích institucí. Také s mnoha jejich projekty není vše v pořádku. Ne vždy se vybírají objektivně, otvírají se nové, na než nejsou peníze. V této situaci je těžké přesvědčit pana místopředsedu, aby získal například pro TAČR mimořádné prostředky na úkor někoho jiného. Na Radě řešíme už tři měsíce, jaká je úloha TAČR, ministerstva průmyslu a obchodu a ministerstva školství ve financování různých programů, ani evropské peníze na vědu nepoplynou jen z jednoho zdroje.

A to je v plánu? Že všechny peníze poplynou centrálně z úřadu, potažmo ministerstva pro vědu?

Jen tak bude možné je rozdělovat koncepčněji a lépe kontrolovat práci grantových agentur. Pod úřad by měla ostatně přejít ještě Agentura pro zdravotnický výzkum z ministerstva zdravotnictví i další resortní agentury. Je nám jasné, že to nebude jednoduché, všichni si budou chtít své pravomoci udržet. Víme, že tyto zásahy nesmí narušit fungování stávajících agentur, musí si zachovat samostatnost a odbornou stránku nesmí státní úředníci ovlivňovat. Na agentury by měla dohlížet hlavně RVVI, ta by měla schvalovat návrhy na předsedy agentur, členy předsednicta, členy kontrolní rady a vědecké rady. Kdo jiný než sami špičkoví vědci v Radě by to měl dělat? Pochopitelně, úředníci na to mohou mít jiný pohled, to se ostatně již v minulosti ukázalo například v GAČR.

To nešťastné hodnocení

Ke všem problémům teď musíte řešit další: systém hodnocení. Nová metodika je na spadnutí…

Hodnocení, to je naše další černá můra. O něm budeme ještě hodně diskutovat, shoda rozhodně nepanuje. Podle metodiky použité pro roky 2013–2015 rozhodně neproběhlo nejlépe. Je jisté, že principy, které přinesl „kafemlejnek“, nevyhovují, ale jsou nutné, musíme mít sběr dat o výsledcích organizací, ale měly by se něčím doplnit. Peer review hodnocení, jaké jsme v rámci Metodiky 2013 udělali, nebylo žádné peer review. Vytvořily se panely, dle mého názoru některé nekompetentní. Copak mohou hodnotit začínající studenti? Ověřila jsem si to i na našem ústavu, ze 14 publikací vybrali hodnotitelé dvě, rozhodně ne ty nejlepší, ale zato takové, jimž porozumí každý. Velmi průhledné. Takhle se to dělat nedá. Tzv. Pilíř II., aspoň v biomedicíně, zklamal.

Jak se to tedy dělat má?

Hodnotitelé musí být nejlepší z nejlepších. Když jsem byla přizvána k hodnocení jedné západní univerzity, byli tam jen samí excelentní a zahraniční vědci, s hodnocenými týmy jsme probírali, co se jim daří a nedaří, jaké mají plány, potíže a řešení, seděli jsme tam týden, dokud jsme se neshodli. Soudy bez znalostí a od stolu, to by nebylo myslitelné. Dosavadní cestou tedy jít nechceme. Jsou samozřejmě tací, kteří ji brání, takže spor trvá. Pak je tu nová IPN metodika. Budeme hodně diskutovat, jak ty dvě metodiky spojit a vybrat z obou to dobré. Proběhlo pilotní hodnocení, i v jednom oddělení našeho ústavu, byli u nás tři mezinárodní hodnotitelé. A bylo jedno z nejlepších, které jsem v Česku zažila, i když nemalé chyby tam také byly, hodnotitelé nevěděli, co mají vlastně dělat, měli asi tři hodiny na návštěvu pracoviště a na doplňující informace na místě, jejich výběr byl také problematický. Jak bude vypadat IPN metodika v reálu, těžko říct, ale podle mne, když je něco moc komplikované, tak to není dobře. Tento systém hodnocení je také velmi drahý, už teď stál miliony a náklady by byly vysoké. Obávám se, že u nás to tak úplně nepůjde.

Máte tedy jiné řešení?

Podle mne by se mělo kvalitní hodnocení institucí opakovat jednou za pět let. To by úplně stačilo. Tak je to často i v zahraničí. Hodnocení jednotlivců musí být základ, to je dnes hračka, každý si to může najít na internetu. V dostupných databázích, například na Web of Science, najdete grafy, kolik kdo a v kterém roce publikoval, s jakým impakt faktorem, kolikrát byla která práce citována, kolik má vědec citací celkem a jaký h-index. Víc o kvalitě jednotlivce se dozvíme z jeho CV, tedy v kolika edičních radách časopisů figuruje, kolik vychoval studentů, kolik získal domácích a mezinárodních grantů, zda organizuje mezinárodní konference a přednáší v zahraničí. Další komplikované údaje bych já osobně nepotřebovala.

Ještě jednou k TAČR. Rút Bízková v rozhovoru pro Ekonom navrhuje, že by se při rozdělování peněz na výzkum mělo dbát na to, kolik peněz si instituce získají z průmyslu. Není to s ohledem na základní výzkum poněkud riskantní, vždyť řada věcí se ukáže užitečnými v horizontu deseti, patnácti let?

Ne, tohle rozhodně nemůže být jediným kritériem. Instituce musí být hodnoceny za všechny svoje aktivity. Akademické ústavy prioritně, podle mne asi z devadesáti procent, za základní výzkum, jehož výsledkem jsou publikace. Každý uznává, že by se přenos výsledků do praxe měl zohlednit, ale zatím není nastaveno jak. To je to, co nenajdete v databázích a co musí instituce a vědci pro hodnocení dodat. Na aplikovaný výzkum by rozhodně měly být k dispozici extra prostředky, tady vidím úlohu Technologické agentury. Takhle to funguje jinde, ve Finsku, Tchai-wanu, Izraeli. Ale tam navíc ty dobré myšlenky financují též soukromé firmy, existují společnosti, které vědcům pomáhají jejich výsledky komercializovat.

Což je v českých podmínkách zatím velmi vzácné.

Čeští podnikatelé podporují vývoj ve svém podniku, ale buď je vůbec nenapadne podpořit výzkum v nové firmě, nebo chtějí své peníze rychle zpět. To však v základním výzkumu, zvláště biomedicínském, který se má přenést do praxe, není možné. V biomedicíně musíme počítat s návratností nejméně sedm, spíše deset let. Takže my teď v ústavu budeme moci pokračovat v aplikaci našich výsledků do praxe, jen pokud získáme zahraniční granty nebo zahraniční investory, ti jsou přece jen ochotnější financovat rizikové a dlouhodobé projekty.

Při Ústavu experimentální medicíny jste založili několik firem, to je u nás situace též netypická. Do vytváření spin-off firem se nechce ani ústavům, ani vědcům.

Ústavy nechtějí, protože na to nemají volné prostředky. A veřejné peníze do firem dávat nemůžete. My jsme náš podnikatelský inkubátor – Inovační biomedicínské centrum ÚEM AV ČR – postavili celý z evropských peněz. Požádali jsme o finance z programu JPD 2 a Programu pro Prahu-Konkurenceschopnost, jednou na výstavbu Inkubátoru a podruhé na výstavbu Centra aplikovaného výzkumu. To byla zatím jediná šance. V Praze totiž nevznikla žádná technologická centra na podporu takových záměrů, na rozdíl od Brna a Olomouce. Takže zde, když má vědec zajímavou myšlenku, tak aby si vzal půjčku a firmu si založil sám. Ale to žádný vědec neudělá. Musí dělat především základní výzkum, publikovat, protože za to je placen a z toho musí živit rodinu.

Jak se vašemu inkubátoru daří?

Říká se, že když se zadaří jedné firmě z deseti, je to obrovský úspěch. Takovou zkušenost mají v severských zemích. U nás bylo firem celkem osm, z toho šest odešlo, jedna je úspěšná mimo inkubátor, další dvě, nezadlužené a mající dobře našlápnuto, máme v inkubátoru pořád. Naše firma, kde je ústav majoritním vlastníkem, je nejúspěšnější. Máme evropské povolení vyrábět a rozmnožovat kmenové buňky pro klinické účely. Pracujeme na čtyřech klinických studiích. A bojujeme s financemi. Protože na provoz inkubátoru ani na provoz budovy nám nikdy Akademie ani nikdo jiný nedal ani korunu.

To je poněkud patová situace. Je málo soukromých investorů, stát investovat nechce. Přesto vědce nutí, aby dostávali své výsledky do praxe.

Připomínám, že ohromné peníze leží na ministerstvu průmyslu a obchodu, ale pražské ústavy o ně žádat nemohou. Snad teď situaci konečně změní program pro Prahu, snad se situace obrátí k lepšímu a z evropských fondů budou moci čerpat i pražské ústavy a týmy.

Bezpochyby jsme i v této oblasti svědky toho, že se peníze utrácejí za věci, které nejsou zrovna přínosné.

Plno peněz se v téhle zemí utratilo za projekty, které nikdy neměly spatřit světlo světa. Protlačily je různé zájmy… Ale jsou i projekty dobré, v TAČR například v programech Gama či Epsilon. V programu Gama vědci dostanou třeba půl milionu korun a za ně mohou nějakou věc vyvinout do stadia již zajímavého pro investora. U nás podobným způsobem financujeme třeba projekt zmražení kmenových buněk pro opakované klinické podání. Taková podpora má smysl: na rozvoj produktu, překlenutí preklinické fáze, vznik patentu. Jediná moje výhrada – název Technologická byl v TAČR chápán více jako technická, podpory se dostává přednostně produktům pro techniku a strojírenství, opomíjeny jsou medicínské projekty. Přitom malé biotechnologické firmy v medicíně mají velkou budoucnost a zároveň je velmi těžké biotechnologie převést do komerčního stadia.

Oč těžší?

My umíme vyrobit buňky. Ale musíme ověřit, že člověku nejen neškodí, ale i že jsou účinné. Právě klinické studie jsou nejdražší fází, na kterou notoricky chybějí peníze. Ve chvíli, kdy těmito zkouškami lék úspěšně projde, investor je tu hned. Já dlouho bojuju o to, aby se klinické studie financovaly z TAČR nebo z AZV formou grantů, teď se snad trochu zadařilo, ovšem tyhle granty stačí jen na úplný začátek.

Budoucnost je v regenerační medicíně

Jakým směrem jsou zaměřené vaše klinické studie?

Jedna je na amyotrofickou laterální sklerózu. To je vzácné, rychle postupující a smrtelné onemocnění, na něž dosud neexistuje lék. Máme za sebou první část – jednorázové podání malého množství kmenových buněk a úspěšný audit od Státního ústavu pro kontrolu léčiv. Teď bychom potřebovali zkoušet více buněk a opakované podání. A na to potřebujeme hodně peněz. V klinických studiích si pacienti nevyzkoušenou léčbu nemohou platit. Podali jsme žádost do dotačního programu Horizont 2020, tak uvidíme. Tato studie je rozhodně nejsložitější, nejnákladnější. Jedna dávka pro pacienta stojí minimálně 150 tisíc, když bude buněk víc, tak 200 tisíc, a my potřebujeme tři dávky… Právě teď se nám snad naštěstí podaří získat zahraniční investory, už jsme ve fázi pokročilého jednání.

Další vaše studie, pokud vím, se týká ověření účinku kmenových buněk na léčbu artrózy. Vy ověřujete, zatímco mezitím se po republice nabízejí běžně injekce kmenových buněk do kolen. Jak je to možné?

Ano, to, že se podávají kmenové buňky v ambulantním zařízení, je velice špatně. Ty buňky při léčbě artrózy nějaký efekt mají, ale přesný účinek a přesný postup podání se musí teprve ověřit, pacient musí být důkladně vyšetřen, jinak mohou buňky více uškodit než pomoci. Nic z toho se v těch případech nedělalo. Tato léčba rozhodně není vhodná pro všechny stupně artrózy. S kmenovými buňkami to tak ostatně bude vždy: není to lék na poličce. Rozhodně ještě nepřišel čas na ambulantní léčbu. Nicméně, získali jsme podporu a budeme provádět multicentrickou klinickou studii.

V poslední době se hodně diskutovalo také o úhradě terapie kmenovými buňkami u pacientů s takzvanou diabetickou nohou. Jaký je váš názor v tomto sporu?

Domnívám se, na rozdíl od hlavního zástupce ministerstva zdravotnictví a jednoho ostravského pracoviště, že by se mělo pokračovat v klinické studii. Zatím se používají drahé postupy, jež zdaleka nejsou nutné, rozhodně si nemyslím, že by je měly zdravotní pojišťovny v této fázi proplácet. Má-li pojišťovna platit, musí to být jednoznačně dobře pro pacienty a bezezbytku prokázané.

Jak daleko jste s dalšími směry léčby?

Zkoumáme možnost léčby rotátorové manžety neboli přetržené šlachy v ramenním kloubu. Samotnou operací se toto zranění těžko napravuje, ale při chirurgickém zákroku a doprovodné terapii buňkami je léčebný efekt mnohem lepší. Na artrózu a ramenní kloub jsme teď dostali grant z AZV, takže připravujeme multicentrické studie. A pak nám běží ještě projekt na spondylodézu obratlů. Silně rozpadlé obratle nelze ničím nahradit, lidé často končí na vozíku, ale použijeme-li spolu s běžnou výztuží kombinaci s kmenovými buňkami, mohli bychom vytvořit vcelku plnohodnotnou náhradu obratle. To teď také ověřujeme.

Před lety se na vás s velkou nadějí obraceli také pacienti po úrazu míchy. Neurochirurgové však velmi ostře vystoupili s tím, že kmenové buňky nikdy nemohou u přerušení míchy pomoci.

Neurochirurgové věří jen svému noži. První pacienty jsme ošetřovali v „dřevní“ době, kdy jsme ještě neměli povolení buňky množit a kultivovat, takže jsme tehdy ani nemohli očekávat nějaké výjimečné výsledky. Měli jsme tehdy jen 42 pacientů, za tehdejších podmínek se nám podařilo jejich stav posunout jen nepatrně a to ani nevíme, jestli jejich zlepšení nebylo způsobeno pouhým vývojem onemocnění. Dnes už jsme dál, už víme, že k ošetření musí dojít dříve, než vznikne rozpadem poškozené tkáně kavita, „mezera“, pak už totiž kmenové buňky nemohou poraněnou míchu před rozpadem zachránit. Pokud se však uchová alespoň desetina spojení, pacient by se mohl naučit i chodit nebo se zlepšit. To jsou ty „zázračné“ případy, které se tu a tam objevují i bez kmenových buněk. Zda něco podobného, nebo dokonalejšího kmenové buňky v budoucnosti dokážou, nevíme a říci víc nám mohou jedině klinické studie. Jde navíc nejen o včasné podání „buněk záchranářů“, dnes víme, že bude nutné kombinovat kmenové buňky s biomateriálem, který „mezeru“ přemostí. Právě na tento preklinický výzkum jsme získali grant z Norských fondů. Takže se určitě nevzdáváme, teď napíšeme grant pro AZV a rakouskou agenturu financující klinický výzkum míšního poranění a doufáme. Bez finančních prostředků je totiž nemyslitelné klinickou studii začít.

Vy asi silně věříte v budoucnost buněčných terapií.

Stoprocentně. A to neříkám jen já, ale výsledky analýz v mnoha zemích, že buněčná terapie a regenerativní medicína budou jednou normální součástí medicíny a nepůjde jen o léčbu buňkami, ale o rekonstrukci celých orgánů. Také se říká, že to bude větší byznys, než je Apple. Všichni budou chtít nahrazovat orgány, protože to bude za čas poslední cesta jak ještě prodloužit život, který zkrátí často právě jen selhání jednoho orgánu, jícnu, plíce, ledvin, jater, střeva, močového měchýře. Ale o byznys nám nejde, když jde o život, všichni by měli mít právo vyzkoušet všechno. A pouze špičková a mezinárodní věda může pro pacienty udělat to, co je zdánlivě nemožné.

Soubory

článek ve formátu pdf: V201505_264.pdf (228 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky