Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Podvod ve vědě

Zdá se, že falšování nemá šance na dlouhodobý úspěch
Publikováno: Vesmír 76, 673, 1997/12
Rubrika: Nad knihou

Nepoctivost ve vědě je i u nás aktuálním tématem (viz Vesmír 75, 687, 1996/12) a ve světě určitě vzbuzuje více pozornosti než na domácí půdě, kde je etické cítění minulostí i současností silně otupeno. Proto bych na tomto místě rád upozornil na knihu Fredrica di Trocchiho „Der grosse Schwindel – Betrug und Forschung in der Wissenschaft“ (Velký podfuk – podvod a zkoumání ve vědě), jejíž překlad z italštiny vydalo nakladatelství Campus Verlag ve Frankfurtu nad Mohanem (221 str.). Abych se sám hned na začátku nepoctivosti nedopustil, přiznávám, že jsem knihu v ruce neměl a že čerpám z rozsáhlé informace, která se o ní objevila v letošním 5. čísle bulletinu Německé endokrinologické společnosti z pera W. Hoppnera. Kniha důkladně a se zasvěceným pohledem na historické pozadí, širší souvislosti a společenské klima informuje o tom, že i nejvýše cenění vědci včetně nositelů Nobelových cen byli s to použít ve vědě ne zcela čistých postupů. Dokonce ani Ptolemaios, Isaac Newton, Galileo Galilei, Řehoř Mendl, Robert Milikan nebo Emilio Segré to v průkazném materiálu pro svá tvrzení nebrali vždy zcela puntičkářsky: experimentální data byla vymýšlena, opisována od jiných nebo upravována tak, aby se hodila k podpoře teorií.

První kapitola knihy se zabývá klasickými osobnostmi vědy, počínajíc od antiky Ptolemaiem (100–170 po Kr.). Ten ve své třináctisvazkové Syntaxis mathematica, vydané v letech 142–146, uvádí i hvězdný katalog, o kterém američtí vědci C. H. F. Peters a E. B. Knobel prokázali, že v něm pozice hvězd nejsou uváděny zcela přesně, ale že se blíží údajům, které o 200 let dříve udával Hipparchos. V r. 1985 bylo pak poukázáno na to, že v Alexandrii žijící Ptolemaios skutečně popisuje nebeskou oblohu spíše očima Hipparchovýma, který žil o 5° zeměpisné šířky severněji, na Rhodu. Zřejmě si Ptolemaios nedal mnoho práce s ověřením dat, která mohl nalézt v již vydaných spisech Hipparchových. Skoro jako by se poučil od karetních podvodníků, u nichž „… letmý pohled do karty soupeřovy řekne často více nežli dlouhé uvažování nad kartou vlastní“.

Galileo Galilei (1564–1642) byl zřejmě nakloněn tomu, že dobře vymyšlené pokusy již není nutno skutečně provádět. Ve sporu se svými soupeři, kteří jej zesměšňovali pro názor, že se Země točí kolem své osy, dokazoval svou pravdu experimentem, který sám nikdy neprovedl. Galileovi protivníci namítali, že kdyby se Země skutečně otáčela, musel by vznikat silný východní vítr, centrifugální síly vzniklé zemskou rotací by vedly k destrukci domů a přírodních objektů, dělová koule vystřelená západním směrem by měla delší dolet než koule vystřelená východně, a konečně kámen shozený z věže by nepadal svisle, ale měl by odchylku na západ. Protože se nic takového neděje, neotáčí se ani Země kolem své osy. Galileo argumentoval poukazem na to, že kámen svržený ze stožáru lodě dopadne na totéž místo, ať loď stojí nebo jakkoli rychle pluje po moři. Říká doslovně: „Je zbytečné, abyste takový pokus dělali, když vám říkám, že tomu tak je, můžete mi věřit.“ Sám však takový pokus nikdy neprovedl a uskutečnil ho až o 7 let později G. B. Baliani.

Sir Isaac Newton (1643–1727) byl ochoten manipulovat svými pokusnými daty tak, aby si vzájemně neodporovala a aby podpírala jeho teorie. Jako příklad je uvedeno měření rychlosti zvuku, které podle současných zjištění má hodnotu 340 m/s. V Newtonově době bylo podobné měření velmi obtížným pokusem s nepřesnými výsledky. Proto se Newton zpočátku o experimentální změření ani nepokoušel, ale zdálo se mu jednodušší rychlost zvuku vypočítat teoreticky. Došel přitom k hodnotě 295 m/s. Když však zjistil, že jiní dva badatelé naměřili dvě zcela odlišné hodnoty (449 m/s a 192 m/s), provedl pokus sám a jeho opakované výsledky se pohybovaly mezi 280 a 330 m/s, takže se domníval, že svůj teoreticky odvozený výsledek 295 m/s měnit nemusí. Další měření jiných experimentátorů vedla k hodnotě 348 m/s, která je jen nepatrně odlišná od údaje v současných učebnicích. Newton se cítil být povinen vysvětlit odchylku od své hodnoty. V jeho výpočtech byl faktor korigující výsledek na hustotu vzduchu. Newton ho opravil z 1/850 na 1/870 a tím získal 33 m/s. Protože pořád ještě něco chybělo, odvolal se na to, že zapomněl na vlhkost vzduchu a úpravou faktorem se dobral dalších 20 m/s. Později Laplace dokázal, že Newtonův výpočet byl správný a odchylku nepůsobila hustota vzduchu a jeho vlhkost, ale skutečnost, že zvukové vlny při svém šíření produkují teplo. Před několika lety R. S. Westfall ve svém článku v Science nazval v této souvislosti Newtonův faktor „fudge factor“ – falšující faktor.

Další kapitola probírá velmi detailně Breuningův případ z let 1977–1985, který se v USA těšil značné pozornosti teprve od r. 1987, kdy jeho projednávání zaujalo veřejnost. O případu průběžně informoval Newsweek a vysílač CBS pod hlavičkou „Fakta byla fikcí“. Breuning byl mladý a ctižádostivý psychiatr v jednom regionálním centru pro mentálně postižené. V r. 1977 byl pozván k výzkumu jisté medikamentózní léčby a viděl v tom příležitost upozornit na sebe v lékařském výzkumu. Během pěti let vyprodukoval sérii pojednání, která sama představovala plnou třetinu veškeré vědecké publikační činnosti v daném oboru. Pochybnosti o těchto výsledcích začal mít prof. L. Sprague, který Breuninga sám do výzkumu uvedl a otvíral mu dveře k vědecké dráze. Nezdálo se mu, že by vůbec bylo možno v dvouleté studii shromáždit na pracovišti, na kterém Breuning působil, tolik pacientů s vymezenou charakteristikou, o kolika studie uváděla přesné údaje. O svém podezření informoval NIMH (National Institute of Mental Health), který řešení projektu financoval. Zprvu se zdálo, že námitky L. Sprague ohrožují spíš jeho samotného než Breuninga, ale r. 1985 komise pod vedením známého newyorského psychiatra A. J. Friedhoffa odhalila Breuningovy výsledky jako podvod. Sprague byl vyznamenán cenou za vědeckou svobodu a odpovědnost a Kongres na základě těchto zkušeností zřídil v r. 1989 úřad pro vědeckou integritu (Office of Scientific Integrity).

V další kapitole di Trucchio probírá případy podvodů, skandálů a pozoruhodností souvisejících s porušením etiky v různých oborech věd o životě. Němcům je jistě blíže znám případ, jehož protagonistou byl Franz Moewus. Ten v 30. letech studoval genetiku zelených řas a snažil se prokázat, že i u nich dochází k pohlavnímu rozmnožování. To byla teorie prof. Hartmanna, protozoologa a přednosty Biologického ústavu císaře Viléma v Berlíně. Moewus podpořil svými publikovanými výsledky Hartmannovy teorie, a dokonce prováděl křížení mezi různými druhy zelených řas. Za to jej Hartmann vydatně podporoval, takže již tehdy se ozývající kritické hlasy byly brzy umlčeny. Moewus pak publikoval práce o sexuálních látkách u řas, bez nichž k pohlavnímu rozmnožování řas nemůže dojít. Našel si pro tyto výzkumy jiného protektora, R. Kuhna, který přednášel v Heidelbergu a vedl tam výzkumnou laboratoř IG Farben. Kuhn sám pracoval na karotenoidech a roku 1939 obdržel za práce o nich a vitaminu A Nobelovu cenu za chemii. Proto neudivuje, že záhy Moewus zjistil, že jeho sexuální látky z řas jsou vlastně karotenoidy. Kuhn za to pomohl Moewusovi k habilitaci na univerzitě v Erlangenu. Tam pak Moewus i nadále pracoval v oblasti genetiky a molekulární biologie řas. V r. 1948 napsal Watson práci, která však nebyla nikdy publikována. V ní Moewusovy výsledky zpochybnil, ale teprve po dalších 10 letech se ukázalo, že jeho pochybnosti byly oprávněné. Mezitím získal Franz Moewus místo v Austrálii v Sydney, ale tam byl při snaze opakovat některé své pokusy veřejně přistižen, že při předvádění pokusů používá eskamotérské triky a byl po téměř čtvrtstoletí úspěšného podvádění ve vědě odepsán.

Jistěže věda není před podvody a falšováním nijak chráněna. Nevede se to příliš ani v jiných odvětvích lidské činnosti a na vědecké produktivitě často závisí sláva, kariéra nebo i pouhá ekonomická existence. Zdá se však, že podvod ve vědě nemá velké šance na dlouhodobý úspěch, a pokud ano, tak v oblasti, která snad ani za podvod nestojí.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 1997_V673-675.pdf (222 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky