Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Podporujte svůj rod

Publikováno: Vesmír 74, 3, 1995/1
Obor: Různé
Rubrika: Úvodníky

Jsme jen lidé a není proto divu, že máme potíže se vyrovnat s úvahami, teoriemi, ba i vědami o tom, jak se světu stalo, že jsme tu my, lidé. Zvlášť to platí o vývojových teoriích, o nichž se vzrušeně debatuje už skoro půldruhého století, často s emocemi, s jakými se v jiných oblastech nesetkáváme. Možná, že jsme příliš pyšní na své kvality, a proto se mnohým z nás nechce věřit, že bychom mohli být jen produktem slepé a hloupé náhody. Z téhož důvodu se jiným z nás naopak nezdá možné, aby svět sám o sobě svedl něco, co by nešlo pouhou hrou slepé a hloupé náhody vysvětlit.

Je-li tomu tak, měl by našemu sebevědomí vyhovovat právě onen tak opovrhovaný lamarckizmus. Ten totiž dává právo nám, vyvíjejícím se, aktivně vstupovat do svého vlastního vývoje. To, že si nedovedeme představit příslušný biologický mechanizmus, je argument proti jistotě, nikoliv proti hypotéze.

V tomto směru je nadmíru poučný efekt, zvaný Baldwinův, který nám každému nabízí trik, jak vstupovat do svého vlastního vývoje (čti: do vývoje svého druhu). Prostě oklikou. Nemohu-li vylepšit přímo svůj genetický kód, pokusím se vylepšit aspoň sebe sama. Naučím se něčemu, s čím jsem se nenarodil, co mi však v daném prostředí umožní lépe a zdravěji žít a zplodit více potomstva. Podaří-li se to, nezměním tím samozřejmě své genetické vybavení, svůj genom, rozmnožím však jeho nositele. Právě to je ten trik: v rámci populace bude můj vlastní genom mít větší “sílu″, protože bude mít větší četnost. Jiný genom v téže populaci, který by dával stejně dobré jedince, avšak neschopné se během života měnit – nebo schopné se měnit, nikoliv však k lepšímu (rozumí se v našem speciálním smyslu slova “lepší″) – by dříve či později ze soutěže vypadl.

Obecně stačí možnost se vylepšit, není třeba nutnost. Genom s šancí je v rámci populace lepší než genom bez šance, nezávisle na tom, zda tato šance je tím či oním konkrétním jedincem využita. Je ovšem jasné, že delšího života a početnějšího potomstva se dočkají především ti jedinci, kteří jsou schopni takovou šanci využívat systematicky, nikoliv jen náhodně. Systematicky se vylepšovat znamená učit se.

Je-li schopnost se učit připravena v genomu, není na jejím preferování nic, co by klasického darwinistu překvapilo. Genom tu byl v jakémsi smyslu “dřív″ než vlastnost, která se osvědčila. Podívejme se však na jistý zajímavý důsledek. K mutacím – náhodným a slepým (řekněme) – dochází zajisté nejvíc tam, kde je nejvíc jedinců. V našem případě tedy na onom genomu, který jedincům dává šanci naučit se nějakou užitečnou vlastnost či schopnost. Mutace tohoto genomu pečlivě a hustě mapují jeho genetický prostor, a je tedy jen otázkou času, kdy se vyskytne právě ta mutace, která tutéž užitečnou vlastnost či schopnost podpoří geneticky. Jinými slovy: genomy vynalézavých a učenlivých jedinců poskytnou větší pole působnosti mutacím, z nichž pak některé (náhodně) zafixují vynalezené a naučené k užitku dalších pokolení.

Všimněme si: k této genetické podpoře by stěží došlo, kdyby se “dřív″ nevyskytli oni vynalézaví a učenliví jedinci, kteří nějakou užitečnou vlastnost získali během svého života. Nezavání toto už lamarckizmem?

Baldwinův efekt je tématem článku Vladimíra Kvasničky v tomto čísle (Vesmír 74, 8, 1995/1), kde je předveden na počítačové simulaci evoluce. Počítačový experiment dokazuje jeho funkčnost – avšak zda, v jaké míře a v kombinaci s čím dalším jej opravdu příroda užila, je otázka, kterou nelze rozhodnout experimentem. Myslím však, že jeho vnitřní logika nedává možnost jej obejít tam, kde jsou splněny určité předpoklady, jako rozsáhlý soubor jednotlivin, dostatek času, náhodná variabilita, přenos informace apod.

Na jednu věc bych rád, závěrem, upozornil. Plné pochopení procesů souvisejících s jakoukoliv evolucí je možné jedině tehdy, umíme-li dobře rozlišovat, o čem v které chvíli mluvíme, například kdy mluvíme o vlastnostech jedince a kdy o vlastnostech druhu, kdy o vývoji jedince (ontogenezi) a kdy o vývoji druhu (fylogenezi). Že při tom musíme přecházet z jedné časové perspektivy do druhé, v níž se prvá ztrácí, a naopak, to patří do hry (a k tomu viz 74, 10, 1995/1).

Diskuse

Žádné příspěvky