Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Podivuhodní savci Austrálie

7. Vombati
< předchozí | seriál: Podivuhodní savci Austrálie | další >
Publikováno: Vesmír 81, 386, 2002/7

Mezi velké býložravé vačnatce 1) patří tři druhy z čeledi vombatovitých (Vombatidae). Nejstarší fosilie pocházejí z doby před 40 miliony let. Vombati jsou nejbližšími příbuznými koalů. Evropští osadníci se s nimi poprvé setkali r. 1797, když loď Francis zachraňovala posádku ztroskotaného korábu Sydney Cove a spolu s trosečníky přivezla na palubu živého vombata. Roku 1801 napsal George Bass, po němž je pojmenován průliv mezi Austrálií a Tasmánií: „Když jsme s lodí Nautilem zkoumali průliv, setkali jsme se na ostrovech Furneauxových s novými zvířaty, která domorodci nazývali wom-batt. Vypadají jako malý medvěd, žerou trávu i jiné rostliny a jejich maso připomíná skopové. Přestože nejsou o nic menší než veliký pes, masa je na nich málo. Stěží stačí pro tři až čtyři lidi na den…“ Zřejmě tehdy poddaným Jeho Veličenstva na zdravém australském vzduchu chutnalo, neboť sníst za jediný den až třicetikilového vombata je i pro tři nebo čtyři jedlíky úctyhodný výkon. (Pro člověka obecně je charakteristické, že nejčastějším měřítkem hodnoty zoologického objevu bývá jeho žaludek.)

„Hlodavci“ mezi vačnatci
Vombati mají zavalité válcovité tělo (dosahuje délky přes 100 cm a hmotnosti 20–39 kg) s kratičkým ocasem. Na kostře jsou nápadné zejména silné pažní kosti a výše postavená lopatka, která umožňuje vysokou pohyblivost celé přední končetiny. Funkčně představuje celá stavba lopatkového pletence jednu z nejdokonalejších adaptací na velmi výkonné hrabání – charakteristickou činnost těchto vačnatců. Jejich prostorné tunelovité nory bývají až 30 m dlouhé a přes 2 m hluboké. Jestliže jsou propojeny s chodbami dalších členů rodinného klanu, vzniká v podzemí bludiště o délce až 100 m. Předníma nohama vombati hrabou a zadníma posunují vyhrabanou zeminu dozadu. Při ražení chodby používají svou mohutnou hlavu jako štít, překážky – např. kořeny stromů – velmi snadno zdolávají mohutnými řezáky. Tvarem lebky i chrupem jsou téměř k nerozeznání od mohutných hlodavců. Jejich zuby, jichž je jen 20, nemají kořeny a stále dorůstají. Silné řezáky pokrývá sklovina jen vpředu, takže měkčí zubovina vzadu není chráněna a zub se obrušuje. Stejná jako u hlodavců je i mechanika pohybů lebky – čelisti se pohybují do stran. Pozoruhodné jsou také zbytky lícních toreb.

Vombati se živí hlavně spásáním trávy, ale na rozdíl od jiných býložravých savců mají poměrně malý žaludek i slepé střevo a zažívání zřejmě pomáhá také tlusté střevo. Potrava prochází zažívacím traktem nesmírně pomalu, v žaludku zůstává až 70 hodin. Všichni vombati mají ve srovnání se stejně velkými savci o 60 % nižší bazální metabolizmus. Energii šetří zejména nápadně dlouhým spánkem ve své noře. Podle australských biologů se vombati pasou nanejvýš 2 hodiny a ve srovnání se stejně těžkou ovcí spotřebují pouze čtvrtinu zelené hmoty. V důsledku hrabání mají samice vak obrácený otvorem dozadu, uvnitř vaku jsou jen dvě bradavky. Samice nosí mládě ve vaku až 6 měsíců, a potom ji vombaťátko ještě téměř rok doprovází. Dospívá ve 2–3 letech, v zoologických zahradách se dožívá stáří i přes 20 let.

Nejhojnějším zástupcem je východoaustralský a tasmánský druh vombat obecný (Vombatus ursinus), který vystupuje i vysoko do hor. O něco menší je vombat chluponosý (Lasiorhinus latifrons), který se liší většími ušními boltci. Žije v daleko sušších oblastech jižní Austrálie a obvykle se sdružuje do klanů až desetičlenných. Nejvzácnější je vombat Krefftův (Lasiorhinus krefftii) – podle posledních zpráv žije ve východním Quenslandu zřejmě jen kolem 60 jedinců.

Poznámky

1) Podřád Diprotodontia. Názory na postavení jednotlivých taxonů se v literatuře liší. Někteří autoři, např. David MacDonald (The New Encyclopedia of Mammals, Oxford University Press, 2001) považuje podřád Diprotodontia za řád; třídu savců dělí na 2 podtřídy – Theria (živorodí) a Prototheria (vejcorodí), podtřídu Theria na 2 infratřídy – Eutheria (placentálové) a Metatheria (vačnatci), vačnatce na 7 řádů (Didelphimorphia – 63 druhů amerických vačic, Paucituberculata – 5 druhů andských vačíků, Microbiotheria – jediný chilský druh kolokolo kongoy-kongo, Dasyuromorphia – 72 druhů masožravých vačnatců, Notoryctemorphia– 2 druhy vakokrtů, Paramelemorphia – 18 druhů bandikutů, Diprotodontia – 128 druhů býložravých vačnatců).

Při jedné cestě jsem našel u příkopu mrtvou samici vombata obecného (Vombatus ursinus), kterou zakousli psi. Zvážil jsem ji a změřil a chtěl jsem pokračovat v cestě, když se za mnou najednou ozvalo dupání. Ohlédnu se a ejhle – za mnou pokojně kráčí malé, asi jako králík velké vombaťátko. Když jsem zrychlil krok, mládě se rovněž rozutíkalo a poděšeně funělo. Zřejmě mu moje nohy připomínaly matku, že je tak poslušně sledovalo. Samozřejmě jsem je odnesl do svého přechodného domova, napojil mlékem a nakrmil mrkví a vojtěškou. Velmi jsem se divil, jak rychle si malý vombat na člověka zvykl. Znovu jsem si uvědomil, jak snadno určitá zvířata podceňujeme a dáváme jim přívlastek tupý či hloupý. Vombat si vysloveně se mnou hrál. Poskakoval, pokud mu to jeho kratičké nohy dovolovaly, a když jsem mu nevěnoval pozornost, trkal do mne svou širokou těžkou hlavou. Nejspokojenější však byl, když jsem ho drbal na bříšku. Snažil se dosáhnout tohoto požitku velmi rafinovaně: udělal několik kotrmelců a po posledním zůstal ležet u mých nohou na zádech a roztáhl všechny čtyři do stran. Musel bohužel zůstat u mých australských přátel: neměl jsem tolik peněz, abych zaplatil jeho dopravu do Evropy a všechny další potřebné úkony a poplatky.

Zdeněk Veselovský, Výlet do třetihor,

Mladá fronta, Praha 1986, s. 109–110


Soubory

Článek ve formátu PDF: 2002_V386-387.pdf (457 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky