Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Pobyt a odchod Izraelců z Egypta

Nové pohledy na biblický exodus
Publikováno: Vesmír 83, 19, 2004/1

„Hospodin nás vyvedl pevnou rukou z Egypta, z domu otroctví.“ (Exodus 13,14)

Když po vládě trvající 67 let zemřel r. 1212 př. n. l. nejslavnější egyptský panovník Ramesse II., stal se dědicem faraonského trůnu jeho 13. syn Baenre Merenptah a panoval až do r. 1202 př. n. l. Svému synovi zanechal Ramesse mocnou a prosperující říši, jež neměla vážného soupeře, a tak se mohl Merenptah hned od počátku své vlády soustředit na další zvelebování země a rozsáhlou stavitelskou činnost. Pokud jde o rezidenci, dal přednost dávnému Mennoferu (Memfidě), ležícímu 30 km jižně od dnešní Káhiry na západním břehu Nilu, přesně na rozhraní Horního a Dolního Egypta. Tam si nechal poblíž chrámu boha stvořitele Ptaha postavit výstavný královský palác a navíc také zádušní chrám a symbolický hrob – kenotaf. Zbytky tohoto honosného sídla odkryl a prozkoumal v letech 1915–1919 americký archeolog a architekt Clarence S. Fisher. Jeho nejvýznamnější nálezy, zvláště vápencové bloky s reliéfy, byly posléze převezeny do USA a dosud patří k chloubám Univerzitního muzea ve Filadelfii.

Doba Merenptahovy vlády
Merenptah měl dost času i prostředků na to, aby si nechal vytesat skalní hrobku v Údolí králů (podle dnešního číslování KV 8) a postavit zádušní chrám na levém břehu Nilu proti Luxoru, dnešní Kóm el-Hittán. První, kdo Merenptahově krásně malované hrobce věnoval vážnou pozornost, byl r. 1903 anglický egyptolog Howard Carter, který později proslul objevem Tutanchamonova věčného příbytku. Merenptahova skalní hrobka je přístupná a v její pohřební místnosti lze dodnes spatřit popsané fragmenty jeho kamenných sarkofágů. Mumie tohoto vládce byla nalezena již r. 1898 spolu s ostatky dalších egyptských panovníků ve skalní hrobce Amenhotepa II., kam ji až v pozdější době tajně přenesli kněží, aby ji uchránili před znesvěcením. Nyní je Merenptahovo mumifikované tělo součástí samostatné expozice královských mumií v Egyptském muzeu v Káhiře.

Ve zmíněném, kdysi výstavném Merenptahově zádušním chrámu se kněží starali o králův zádušní kult, jenž přispíval k udržení jeho věčné posmrtné existence. Vládcovu duchu zajišťovali stálé uspokojování hlavních fyzických potřeb – každodenně mu předkládali jídla a nápoje – a rovněž pořádali velkolepé vzpomínkové slavnosti na jeho počest. V souladu s tím Egypťané označovali tento chrám jako „dům milionů let“. Je nesmírnou zásluhou Švýcarského ústavu staroegyptské architektury a archeologie v Káhiře a nadace Ludwiga Borchardta, že po 30 letech usilovné práce byl tento chrám r. 2002 přeměněn v jedinečné muzeum „pod širým nebem“ a zpřístupněn veřejnosti. Takto by ostatně měla v budoucnosti vypadat záchrana i ostatních zničených a doslova ztracených starověkých chrámů po celém Egyptě.

Doba Merenptahovy vlády však nebyla tak poklidná, jak by se mohlo zdát. V pátém roce jeho panování napadli Egypt od severu příslušníci mořských národů, 1) kteří se navíc ještě spojili s Libyjci. V severozápadní části nilské delty se mořským národům postavilo Merenptahovo vojsko a porazilo je v rozhodující bitvě poblíž města Bútó (dnes Tell el-Faraín). Padlo v ní 6000 útočníků, ostatní byli zahnáni nebo zajati a Egypt byl alespoň na příštích 30 let 2) zachráněn. Své vítězství nechal Merenptah zvěčnit jednak v oslavném nápisu vytesaném do stěny vedle 6. pylonu karnackého chrámu, jednak na třímetrové žulové stéle (viz obrázek). Tu v Merenptahově zádušním chrámu objevil r. 1896 „otec egyptské archeologie“ Flinders Petrie.

Izraelská stéla
Merenptahova stéla, 3) jejíž poetický text oslavuje královo vítězství a také obsahuje výčet trvale porobených cizích měst a území, se obvykle označuje jako Izraelská stéla. Za svůj název vděčí první zmínce o Izraeli v egyptských pramenech. Příslušná pasáž zní:

Knížata jsou pokořena a jen prosí o mír.

Žádný z příslušníků podmaněných národů už nezvedá hlavu.

Libye je poražena,

země Chetitů je v klidu,

Kanaán je zbědovaný.

Aškalón je dobyt, Gezer uchvácen,

Jenoam už neexistuje.

Izrael je zničen a nemá žádná semena.

Sýrie se stala vdovou

vydanou napospas Egyptu.

Všechny země jsou v klidu.“

Psaní slova ja-si-r-e-l(a) v tomto textu s determinativy (určujícími znaky) sedícího muže a ženy a třemi plurálovými čárkami na konci jednoznačně prokazuje, že jde o označení společenství lidí – kmene, národa – nikoli o nějaké město či území. Zmínění obyvatelského jména Izrael předcházejí naopak nepochybná toponyma – Aškalón, Gezer a Jenoam – jež jsou uvedena v pořadí od středomořského pobřeží směrem dále do vnitrozemí. Skutečnost, že lid Izraele je zde zmíněn až po konkrétních zeměpisných označeních Kanaánu, 4) Aškalónu, Gezeru a Jenoamu, může odpovídat tomu, že na konci 13. století př. n. l. ještě trvale neobýval žádné území.

S nejstarší egyptskou zmínkou o Izraeli úzce souvisí i otázka pobytu Izraelců ve starověkém Egyptě, jenž je potom společně s jejich odchodem ze země dobře znám z biblického podání (Exodus, Druhá kniha Mojžíšova). V této knize se líčí útlak Izraelců v Egyptě a narození, růst a vyvolení Mojžíše (nesoucího jméno ryze egyptského původu), kterého Hospodin vyslal jako vůdce Izraelců do Egypta. Když zemi postihne deset ran egyptských (zkažení vod, žáby, komáři, mouchy, dobytčí mor, vředy, krupobití, kobylky, temnota, smrt všeho prvorozeného), faraon Izraelce konečně propustí. Díky zázračnému otevření Rákosového moře pak uniknou i následnému faraonovu pronásledování. Poté se v Exodu popisuje jejich putování pouští Sinajského poloostrova. To vyvrcholí uzavřením smlouvy mezi Hospodinem a jeho osvobozeným lidem, jejímž prostředníkem je Mojžíš.

Egyptské prameny k biblickým událostem
Naskýtá se otázka, zda k uvedeným biblickým událostem existují nějaké egyptské prameny. Předně se ptáme na pobyt Izraelců v Egyptě. Zatímco Merenptahova stéla poskytuje svědectví pouze o existenci lidu zvaného Izrael, některé dochované egyptské písemné prameny zmiňují populace Šasu a Apiru, jež se označují jako protoizraelské a jež by bylo možné dát do vztahu s biblickým exodem. Podle nich se lidé Šasu pohybovali v jižní Palestině a na Sinaji. Jejich násilná hromadná deportace do Egypta za vlády Sethiho I. (vládl 1290–1279 př. n. l.) je vyobrazena na stěně velké sloupové síně chrámu v Karnaku. V Anastasiově papyru (VI, 51–61) se mluví o přistěhování lidí Šasu z Edómu 5) do Egypta za Merenptaha (tedy 1212–1202 př. n. l.). Proti kočovníkům Šasu žijícím v Zajordánsku uspořádal úspěšné tažení Ramesse III. (1185–1153 př. n. l.), jenž je přivedl do Egypta jako válečné zajatce a daroval je chrámům (Harrisův papyrus I, 76, 9–11).

Populace Šasu je také součástí místopisného názvu Ta Šasu Jahva, jenž je uveden v geografickém seznamu v chrámu Amenhotepa III. v súdánském Solebu. To je nesmírně důležité, neboť jde o vůbec nejstarší písemnou zmínku vlastního jména, kterým je ve Starém zákoně nejčastěji označován Bůh Izraele. Jinými slovy, Egypťané zaznamenali jako první okolo roku 1360 př. n. l. existenci etnické skupiny (Šasu) uctívající Boha – Jahve.

Lidé obývající poušť a označení jako Apiru se objevují ve výčtech přiváděných zajatců již od doby Thutmose III. (1479–1424 př. n. l.). V textech z doby Ramesse II. (1279–1212 př. n. l.) se o nich často mluví (například v Leidenských papyrech č. 348 a 349) jako o těch, kteří dopravovali těžké kamenné bloky na stavbu paláců a chrámů v nově budovaném sídelním městě Per Ramesse, resp. Piramesse (dnes Tell ed-Dabaa) a hnětli cihly z nepálené hlíny. Za vlády Ramesse IV. (1153–1146 př. n. l.) běžně pracovali Apiru v lomech na vyhledávaný kámen bechen 6) ve Wádí Hammámátu. 7) Podle jednoho nápisu jich bylo 800.

Kromě těchto písemných svědectví existuje jeden důležitý hmotný pramen k pobytu Protoizraelitů v Egyptě. Již ve třicátých letech minulého století se expedici Orientálního ústavu Chicagské univerzity podařilo objevit v Medínit Habu 8) v areálu zádušního chrámu Aje a Haremheba zbytky dvou domů, k jejichž konstrukci byla původně použita prkna a rákosové rohože pomazané hlínou. Půdorys jednoho domu o rozměrech 9,5 × 10 m, jenž se zachoval úplný, prozradil jeho specifické prostorové uspořádání. Vchod byl od severu, aby do domu mohl proudit chladný vánek, a uvnitř se nacházela obdélníková předsíň, čtyři obytné místnosti a otevřený pilířový dvůr. Teprve nedávno tento dům v Medínit Habu jednoznačně identifikoval rakouský egyptolog Manfred Bietak jako typický izraelský dům se čtyřmi místnostmi, který býval v Palestině v rané době železné (12. stol. př. n. l.). Tomu odpovídá i datování tohoto domu do doby vlády Ramesse IV. Jeho obyvateli byli se vší pravděpodobností Protoizrealité (zřejmě Šasu přivlečení do Egypta Ramessem III.), kteří byli početně zastoupeni v řadách chrámových otroků ve 20. dynastii a byli rozsáhle využíváni – jak je tomu ostatně i v tomto případě – při stavebních pracích v oblasti Théb.

Kdy odešli Izraelci z Egypta?
Pobyt Izraelců v Egyptě, zaznamenaný v knihách Genesis a Exodus, se dosud většinou datoval do doby 19. dynastie (1292–1186 př. n. l.), popř. do doby ještě dávnější. Jejich odchod se potom spojoval s obdobím vlády Ramesse II. (mezi 15. a 18. rokem panování), někdy Sethiho I. nebo i Merenptaha. Výsledky posledních výzkumů však ukazují, že pobyt a odchod Izraelců z Egypta je třeba z několika důvodů klást až do pozdní ramessovské doby, tj. 20. dynastie (1188–1078 př. n. l.).

Je třeba zdůraznit, že podle archeologických poznatků se šíření sídlišť kultury doby železné, jež je připisováno Protoizraelitům, odehrávalo právě začátkem 12. století př. n. l. Toto osídlování nejprve postihovalo hornatou oblast ve vnitrozemí, přičemž úrodné nížiny při středomořském pobřeží kontrolovali tamější usedlí Kanaánci. Odlišná úroveň hmotné kultury rané doby železné (nastupující po době bronzové) prokazuje nomádský charakter svých protoizraelských nositelů. Právě jejich populace se potom také zřejmě podílela na zničení velkých kanaánských sídlišť a obsazení těchto území.

Důležitý je rovněž filologický poznatek: Je prokázáno, že historická věrohodnost ústní tradice trvá pouze šest generací. Podrobný rozbor starověkých královských genealogií vede k poznání, že statisticky musíme počítat jednu generaci na 28,8 roku, a také výsledky antropologických výzkumů stanoví průměrnou délku lidského života ve 2. tisíciletí př. n. l. na 30 let. To znamená, že přibližně po 200 letech přestaly být ústně tradované historické děje úplné a spolehlivé, a naopak se zatemňovaly. Věrohodnější jsou pouze psané genealogické seznamy.

Vztah nových poznatků a Genesis

Nyní můžeme tento poznatek aplikovat na období, které nás zajímá. Předpokládá se, že nejstarší texty knih Genesis a Exodus (datují se do 7. století př. n. l.) byly sepsány v době již založeného judsko-izraelského království, tedy nejdříve za Davida (vládl asi v letech 1000–961 př. n. l.) nebo spíše až za Šalomouna (961–922 př. n. l.). Pokud se potom od tohoto předpokládaného časového úseku 10. století př. n. l. odpočítá zpět 6 generací (180 let), lze se dostat do zvažovaného období 12. století př. n. l., z nějž je již přítomnost Izraelců v Egyptě prokázána i archeologicky (dům se čtyřmi místnostmi v Medínit Habu).

Velkou váhu mají v tomto směru také bouřlivé historické události z přelomu 19. a 20. dynastie, kdy v Egyptě krátce vládla královna Tausret (1188–1186 př. n. l.) s vydatnou pomocí „kancléře celé země“ Baje, jenž byl syrského původu. Po Tausretině smrti se tento Asijec dokonce zmocnil vlády, než ho svrhl zakladatel 20. dynastie Setnacht (1186–1185 př. n. l.). Ten opět zavedl pořádek v zemi a obnovil autoritu ústřední moci, přičemž uskutečňoval ostrou protiasijskou politiku. A právě v Bajově postavě se spatřuje úzká paralela s Josefem, jehož starozákonní příběh líčí kniha Genesis (37–50). Důvodem k exodu tedy mohla být zmíněná Setnachtova politika na počátku 20. dynastie.

Svědectví místních jmen

Pro datování exodu do 12. století př. n. l. dále svědčí použití některých místních jmen v takových podobách, jaké uvádí První i Druhá Mojžíšova kniha. Jde především o toponyma Raamses/Ramesses (sídelní město Ramesse II., zvané Per Ramesse či Piramesse), Pitom (dnešní Tell el-Maschúta, asi 20 km západně od Ismáílíje), Pí-chírot (někdejší průplav na východním okraji delty) nebo Pelištejská cesta (cesta směřující do země Pelištejců), jež byla frekventovanou tepnou vedoucí z Egypta (začínala u nejvýchodnějšího ramene Nilu) do Gazy (a dále podél pobřeží do Týru – dnešního Súru a až do města Ako), kde ve 12. století př. n. l. Pelištejci opravdu sídlili. Týká se to i dalších zeměpisných údajů z počátečních fází exodu, jež odpovídají daným topografickým skutečnostem ramessovské doby. Zcela na místě byl také boží pokyn, aby se lid odchýlil od kratší Pelištejské cesty (Egypťané ji nazývali Horova cesta) a pokračoval cestou přes poušť k Rákosovému moři. 9) Jedině tak se totiž mohl vyhnout přísné egyptské hraniční kontrole u pevnosti Migdól (Isthmus – Kantara) a směřovat močálovou krajinou dále na jih k jezerům Balláh.

Tři možné cesty napříč Sinají

Teoreticky potom existovaly pro Izraelce tři možné cesty napříč Sinají. Zmíněná severní cesta (Pelištejská nebo Horova), která byla zcela pod egyptskou vojenskou kontrolou, ovšem z bezpečnostních důvodů vůbec nepřicházela v úvahu. Cesta napříč Sinajským poloostrovem (průsmykem Mitla a oázou Nachl) nebyla zase průchodná pro větší počet lidí a zvířat, neboť se zde nachází jen málo studní. A tak logicky a reálně zbývala jen jižní cesta, vedoucí údolím Wádí Feirán až k Mojžíšově hoře (viz obrázek, obrázek, obrázek, obrázek), kde byla podle biblického líčení přijata Hospodinova nařízení. Děje se tak ovšem za předpokladu, že je Mojžíšovou horou Gebel Músá (Mount Sinai, též Hora Desatera, 2285 m n. m.) v jižní části Sinajského poloostrova a nikoli například Har Karkom v Negevské poušti. S uvedenou teorií vystoupil v roce 2001 italský archeolog Emmanuel Anati, jenž v této oblasti pracuje již 20 let.

Pokud má pobyt Izraelců v Egyptě a jejich vyjití historické jádro, odehrálo se to vše nejspíše v pozdní ramessovské době, tedy ve 20. dynastii (12. století př. n. l., popřípadě začínající 11. století př. n. l.). Jedině z tohoto období totiž pocházejí relevantní egyptské archeologické a písemné prameny. Tehdy v Egyptě prokazatelně pobývali přistěhovalí i dovlečení příslušníci protoizraelských populací Šasu (uctívající Boha – Jahve) a Apiru. Ti se potom skutečně mohli ve 12. století př. n. l. odhodlat kvůli represím k odchodu ze země. Nemuselo jít o jednorázovou akci, proces mohl probíhat postupně, v několika vlnách.

Poznámky

1) Termínem mořské národy se označují kmeny (Šardani, Šekleši, Pelešeti, Lukové, Turšové, Vešešové a další), které se v důsledku populační exploze spojené s klimatickými změnami v karpatsko-dunajské oblasti tehdy daly do pohybu směrem na jih. Pro východní Středomoří znamenaly skutečnou pohromu, když například v Malé Asii rozvrátily kolem r. 1200 př. n. l. chetitskou říši, sužovanou hladomorem. Nepomohla ani Merenptahova „potravinová pomoc“ (zasílal postiženým Chetitům obilí).
2) Tj. do doby, než se s mořskými národy dvakrát utkal Ramesse III.
3) Nyní je uložena v Egyptském muzeu v Káhiře, č. 34025.
4) Tím označením Egypťané mysleli někdy území Kanaánu, někdy jen město Gazu.
5) Edóm – hornaté území mezi Mrtvým mořem a Akabským zálivem.
6) Bechen – pískovec s úlomky hornin a větším obsahem jílu.
7) Leží v Arabské poušti mezi Kiftem a Kusérem.
8) Na levém břehu Nilu proti Luxoru.
9) Identifikace Rákosového moře není dosud jistá, nicméně v úvahu teoreticky přicházejí jezera Balláh, Timsah a obě Hořká.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2004_V019-024.pdf (687 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky