Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Pižmová kachna

Čarovná moc slov a učebnicové pravdy*)
Publikováno: Vesmír 76, 557, 1997/10
Obor: Zoologie

Pátrání v historických pramenech, původně směřující k objasnění některých detailů historie domestikace a šíření pižmových kachen (Cairina moschata), mě přivedlo k některým původně nečekaným vhledům mírně skličující povahy. Ve známé učebnici zoologie domácích zvířat od Herreho a Röhrse (1990) se dočteme, že pižmová kachna se do Evropy rozšířila ze západní Afriky, kam byla dovezena z Jižní Ameriky arabskými kupci ještě před Kolumbovými plavbami. To je jistě zajímavé a z hlediska objevování Nového světa v zásadě senzační (Arabové udržovali pravidlené spojení mezi tropickou Amerikou a Guinejským zálivem už před rokem 1492!). Když pak jdeme celé věci po původních kořenech, těžko nevyjít z údivu.

Pižmová kachna byla popsána v evropském písemnictví poprvé r. 1555, a to hned dvakrát. Její první popis (pod jménem Anas indica) i s pěkným vyobrazením je v Gesnerově přírodopise zvířat v dodatku ke knize o ptácích s poznámkou, že mu její vyobrazení a popis poslal přítel Johannes Caius (John Kay) z Anglie. Téhož roku ji popsal a (poněkud hůře) vyobrazil i Pierre Belon ve svém ornitologickém spise pod jménem Anas libyca, francouzsky Cane de la Guinée, a zmiňuje i okolnost, že byla do Francie přivezena teprve nedávno. Kupodivu od tohoto údaje se odvíjejí všechny pozdější zmatky, které krásně ilustrují významnou sílu jednou vržených slov a pojmenování, která pak okolo sebe vytvářejí samostatné příběhy a naznačují tak, jak se vlastně má o daném předmětu smýšlet. Belon (mimochodem zajímavá postava biologických dějin, cestovatel a mnich, znalec ryb a ptáků, autor první homologizace ptačí a lidské kostry navzájem a posléze oběť útoku neznámého vraha) nazývá dosud neznámou kachnu libyca, což by poukazovalo na původ ze severní Afriky (i třetí nezávislý popis, a sice z pera italského přírodovědce Ulyssa Aldrovandiho z r. 1603 pod jménem Anas cairina, se vztahuje k severní Africe, konkrétně ke Káhiře). Označení indicus se tehdy běžně vztahovalo na exotické živočichy, zejména americké (karibská oblast byla dlouho nazývána Západní Indií), stejně jako poukaz na „Guineu“. Tak máme nejen Belonovu Cane de la Guinée, ale i anglický název morčete – Guinea pig – ve skutečnosti ani prasátko, ani guinejské (pojmenování „cizokrajných“ zvířat vždy musí poukazovat někam za horizont – pižmová kachna byla v němčině minulého století nazývána také tureckou, stejně jako kukuřice byla tureckou pšenicí či krocan se v angličtině jmenuje turkey).

Jakkoliv chtěl Belon jistě poukázat svým názvem jen na cizokrajnost druhu, zprávy o importu pižmových kachen ze západní Afriky do Evropy se houževnatě drží v literatuře podnes (nebudu čtenáře unavovat nesčetnými citáty). V zásadě nejpravděpodobnější je, že brzy po importu už domestikovaných ptáků z Ameriky do Španělska se tyto kachny rozšířily i do severní Afriky a odtud byly importovány do Francie. Cesta typu Sevilla – Alžír – Marseille by se dala v extrémním případě stihnout i za týden a vymýšlet teorie o předkolumbovských plavbách arabských kupců mezi Amerikou a západní Afrikou je v zásadě holé šílenství. Ale nedosti na tom. V roce 1713 uvedl John Ray ve svém přehledu ptáků poprvé tohoto živočicha pod jménem Anas moschata, tj. pižmová kachna (zdali skutečně olej vylučovaný kostrční žlázou tohoto druhu páchne – či voní – pižmem či nikoli, bývá v literatuře střídavě popíráno i tvrzeno, autor tohoto článku ze studijních důvodů očichával jedince juvenilní i dospělé, kačery i kachny, v době rozmnožování i mimo ni, po pižmu však ani stopy). Uvádí i anglické jméno Muscovy duck, s výslovným odůvodněním, že je to kvůli pižmovému zápachu, nikoli proto, že by pocházela a byla přivezena z Moskvy (italsky Muscova, podle ní se ostatně jmenuje i nerost muskovit). Avšak navzdory snahám a obavám anglického přírodopisce se jednou vržené jméno začalo okamžitě obalovat legitimačními mýty, které se záhy rozkošatěly ještě více než „guinejská odbočka“. Již v Müllerově německém vydání Linnéova systému ptáků z r. 1773 se píše, že někteří Angličané dělají z této kachny kachnu moskevskou (Moskovitische Ente). Německo-ruský zoolog Simon Peter Pallas pak ve svém díle o fauně Ruska (1831) uvádí její rozšíření v domestikovaném stavu v Moskvě, Petrohradě, Povolží a na dalších místech, v divokém jižním Povolží a kolem Kaspického moře. Jak nešťastný S. P. Pallas, jinak výborný pozorovatel a seriózní autor, k poslednímu zjištění došel, je si jen těžko vynamyslit – na Kaspiku tento původem tropický druh bez lidské dopomoci žít nemůže, tím spíše pak odtud nepochází. Z uznávaných Pallasových spisů se pak zpráva šíří lavinovitě. Náš Antonín Frič ve svém přírodopise evropských ptáků (1870) zdárně pokračuje v mytopoetické tradici dál – k Pallasovým údajům (už bez odkazu) přidává jako výskytiště divokých populací i Bajkal(!) a v jižní Americe volně žijící ptáky prohlašuje za zdivočelé. Jednotlivé údaje o populacích na Kaspickém moři (alespoň nepůvodních) se v literatuře potulují podnes, aniž by se tušilo, odkud pocházejí. Přitom se paralelně vyskytují i zcela správná vysvětlení jejího původu, třeba v díle jinak fantazií překypujícího německého naturfilozofa Lorenze Okena (1837). Dá se říci, že existuje jen jeden nesporný literární doklad o chovu domestikovaných pižmových kachen v předkolumbovské éře, a to pro oblast Peru a andských civilizací obecně pod jménem „ňuňuma“ v díle Garcilasa Inky de la Vega (1617), syna španělského konkvistadora a incké princezny. Zda byly pižmové kachny chovány i v Mexiku, není zcela jasné, byť se Bernal Diaz del Castillo zmiňuje o tom, že Montezuma jídal kachny divoké i domácí a v jeho zvěřinci byly „kachny pestrého peří“, pravidelně škubané. I Cortéz se zmiňuje ve svém dopise španělskému dvoru (1520) o prodeji „husích vajec a omelet z nich“ na trhu v Tenochtitlánu. Do Evropy se dostaly nejspíše z přístavů na karibském pobřeží, kde je r. 1514 jako domestikované ptáky různých barev viděl v kolumbijské Cartageně Gonzalo Hernandez de Oviedo. (Existuje i zpráva z r. 1557 od Jeana de Léryho /1586/, že je chovali Indiáni na jihobrazilském pobřeží, ale vzhledem k tomu, že chovali i evropské domácí slepice, mohlo jít o import zprostředkovaný Evropany – Lévyho půvabná kniha o zakládání protestantské kolonie v oblasti dnešního Rio de Janeira vyšla i ve staročeském překladu, vydaném až r. 1958).

Prokopávání se stohy starých vědeckých písemností vždy vede k podivu, na jak tenkém vlákně učebnicové pravdy visí (při jiné příležitosti jsem měl možnost se přesvědčit, že mechanizmus účinku očních skvrn na křídlech nočního motýla Smerinthus ocellata na ptačí predátory, v etologických učebnicích často popisovaný, se ve skutečnosti opírá o méně než deset provedených pozorování, byť je asi vysvětlován správně). Ač jsem o čarovné moci slov a jmen nikdy neměl pochyb, přesto mě konkrétní nálezy přivedly v úžas. Pokud takto s pižmovou kachnou, objektem nevýznamným a z hlediska politiky, moci, národní prestiže i finančního efektu nicotným, u něhož by se zdálo, že zabývání se jím by mohlo být vedeno především touhou po pravdě, jak potom asi u jiných? Kopat do uleželých spodních vrstev čehokoli se nevyplácí, a to, co najdeme, najdeme na vlastní nebezpečí a musíme to také sami strávit. Oč krásnější jsou učebnicové pravdy, černé na bílém, osvobozené už od zápasu a zmatků předcházejících jejich vzniku, pevné a přehledné jako žulový obelisk?

Literatura

Aldrovandus U.: Ornithologiae libri XX. II. Bononiae, 1603
Belon P.: L’Histoire de la nature des oyseaux. Paris 1555
Cortés H.: Segunda carta de relación de segura de la fronterea a 8 de octubre de 1520
Diaz B. del Castillo: Historia verdadera de la conquista do la Nueva Espaa. Madrid 1989
Fritsch A.: Naturgeschichte der Vögel Europas. Prag 1870
Garcilaso I. de la Vega: Comentarios reales de los Incas. II. Madrid 1617
Gesnerus C.: Historiae animalium libri III, qui est de avibus. Tiguri 1555
Herre W., Röhrs M.: Haustiere – zoologisch gesehen. II.Aufl.,Stuttgart, New York 1990
Lerius J.: Historia navigationis in Brasiliam, quae et America dicitur. Genovae1586
Müller P.L.S.: Ritters Carl von Linné Natursysstem ... . II. Nürnberg 1773
Oken L.: Allgemeine Naturgeschichte für alle Stände. VII. Stuttgart 1837
Oviedo G.H.: Historia general y natural de las Indias. Toledo 1535
Pallas S.P. : Zoographia rosso-asiatica. II. Petropoli, 1831
Rajns J.: Synopsis methodica avium, Londini 1713

Poznámky

*) České jméno úmyslně píši takto, vzhledem k tomu, že v češtině, stejně jako v ruštině, němčině či angličtině, stojí přídavné jméno před podstatným a nikoli za ním jako v latině. Že tzv. opavský systém uzákonil opak, znamená jen málo – tím spíše je na čase tento spíše přežitý než zažitý zvyk začít nabourávat.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 1997_V557-558.PDF (211 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky