Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Píseň o Bacínu

Místo posvátné od pravěku po novověk
Publikováno: Vesmír 80, 514, 2001/9

Vrchol Bacín u Vinařic je nejvyšším bodem Českého krasu. Různé administrativní a turistické mapy udávají jeho nadmořskou výšku v hodnotách 485–499 m. V členité krajině jihozápadní části krasu však není Bacín nikterak nápadný. Poutník musí přijít nejméně 2–3 km blízko, aby si ho vůbec všiml. Své podivné jméno dostal vrch nejspíš někdy ve středověku nebo na počátku novověku. Neznamená nic mimořádného – pravděpodobně vyjadřuje pouze skutečnost, že kdysi patřil jakémusi Bácovi. Zajímavější je geologická minulost Bacína. Jeho skalní podklad tvoří lochkovské a pražské souvrství prvohorních spodnodevonských vápenců. V loděnických vápencích pražského souvrství se na vrcholu kopce vyvinul unikátní planinový kras se širokými mísovitými závrty a nízkými skalními věnci. Drobná krasová puklina v jednom z těchto věnců vzbudila r. 1988 zájem jeskyňářů. Místo hlubokých podzemních prostor však členové tetínské speleologické skupiny objevili lidské i zvířecí kosti a pravěkou keramiku. Na jeskyňářský objev navázal v letech 1989–1994 systematický archeologický výzkum, jehož zpracování skončilo nedávno (viz též rámeček ve Vesmíru 77, 327, 1998/6). Jako zajímavý lze bez váhání označit téměř každý archeologický výzkum. Některé výsledky z Bacína lze však zařadit do hierarchicky vyšší úrovně: unikátní.

Nejstarší doklady o pobytu člověka na Bacíně představují kamenné nástroje člověka neandertálského staré asi 100 000 let. Nejbližší naleziště ze stejné doby se nachází 3 km severozápadně nad Suchomastským potokem, v místě, které velmi dobře poznali ekologičtí aktivisté protestující proti stavbě tmaňské cementárny. Za nejpozoruhodnější úsek historie Bacína však dnes považujeme dobu mnohem pozdější – počátek 9. tisíciletí př. n. l. Postglaciální přírodu časného holocénu sužoval poslední chladný klimatický výkyv zvaný dryas. V krajině připomínající sibiřskou tajgu se lidé živili lovem, sběrem a snad také pastvou ovcí, koz, možná i koní a sobů. Badatelská obec se dosud nesjednotila v názoru, zda kulturu těchto lidí bude hodnotit jako pozdní paleolit, nebo již mezolit. Pro nás je však podstatné, že tito lovci, sběrači a pastevci jako první považovali Bacín za posvátné místo. Tradice pak zde přetrvávala (nebo se sem vracela) po celá tisíciletí. Na povrchu kopce po sobě zanechali několik kamenných nástrojů a v úzké krasové puklině (viz snímek pod článkem) uložili kosti asi 20 až 30letého muže. Vzorek levé stehenní kosti muže pochází (s pravděpodobností 95,4 %) z let 9150–8600 př. n. l. Datování provedla oxfordská laboratoř; použili radiouhlíkovou metodu (pro výpočet stáří vzorku vzali poločas rozpadu izotopu 14C 5568 ± 30 let). Jde o jediný exaktně datovaný nález z této doby na našem území. (Z České republiky jsou kromě muže z Bacína dosud známy kosterní pozůstatky devíti pozdně paleolitických či raně mezolitických jedinců, to ovšem počítám i nálezy nejisté.) Lidé, kteří uctívali svá božstva na Bacíně, možná navštěvovali i nedaleké jeskyně Tří volů, Dolní u Koněprus a Martinu u Tetína.

Na počátku 4. tisíciletí př. n. l. někdo na Bacíně zanechal (zapomněl, ztratil, či snad obětoval svému bohu) kamennou sekeru. Ve 3. tisíciletí př. n. l. uložil jiný člověk do skalní spáry velkou keramickou nádobu. Jde o sídlištní keramiku kultury se šňůrovou keramikou – opět zcela ojedinělý nález na našem území.

Po osmi tisíciletích (!), v mladší době bronzové (kultura knovízská, závěr 2. – počátek 1. tisíciletí př. n. l.), pokračovali další obyvatelé Českého krasu v tradici ukládání lidských ostatků do téže skalní pukliny jako v pozdním paleolitu či raném mezolitu. Jakmile při hloubení hrobu narazili na kosti z 9. tisíciletí, přerušili práci a kosti svých zemřelých (dítěte asi dvouletého a staršího desetiletého či dvanáctiletého, snad chlapce) uložili o 30 cm výše. Před puklinou zůstaly z mladší doby bronzové střepy nejméně ze čtyř keramických nádob. Ve starší době železné (asi v 7.– 6. století př. n. l.) uzavřel historii bacínské svatyně obřad, při němž byly opět do téže pukliny uloženy lidské ostatky (na základě torza kostry lze soudit na starší dítě nebo dospělého člověka). Spolu s kostmi vložil kdosi do pukliny dvě keramické nádoby. Před puklinou tenkrát takových nádob zůstalo nejméně dvanáct.

Ani v pozdějších dobách lidé na Bacín nezapomněli. Zlomky keramických nádob z 8.–9. století n. l. možná svědčí o doznívající tradici posvátného místa. Vždyť ještě Břetislav I. r. 1039 a po něm Břetislav II. r. 1092 považovali za nutné zakazovat v křesťanských Čechách pohanské obřady v přírodních svatyních. Přesvědčenými křesťany však bezpochyby byli lidé, kteří ve 14.–15. století zanechali na vrcholu Bacína zlomky keramických nádob, koňskou podkovu, železný hrot šípu do bojového luku a velké zahloubené ohniště (zlomek zuhelnatělého dřeva dubu z tohoto ohniště datovali v Oxfordu s přesností na 87,1 % mezi roky 1410–1530). Další stopu po člověku představuje na Bacíně velký keramický džbán z přelomu 16. a 17. století.

Transecendentální tradice Bacína skončila (pokud pomineme pokleslý soudobý mýtus o bacínském mimozemšťánkovi, tradovaný v okolních vsích). Při práci ve vápencových lomech a při cvičení na vojenské střelnici nezbylo pro bohy místo. Dnes se Bacínu vyhýbají i turistické cesty. Možná je to tak dobře. Alespoň zde nikdo neničí archeologické památky. I místním srnkám a divokým prasatům klid na Bacíně prospívá. A bohové? Ti přece neumírají, jen trpělivě čekají, až se k nim lidé jednou opět vrátí. 1)

Literatura

Matoušek V.: Bacín. Archeologický výzkum pravěké svatyně. Beroun: Cement Bohemia, Praha 1997
Matoušek V., Turek J.: Nález nádoby sídlištního typu šňůrové keramiky z vrchu Bacína, okr. Beroun, Archeologické rozhledy 50, 359–374 a 486, 1998

Obrázky

Poznámky

1) V textu jsem použil informace geologů I. Chlupáče a V. Cílka, malakozoologa V. Ložka a antropologů M. Dobisíkové a P. Velemínského. Za finanční podporu potřebnou k získání absolutních dat 14C děkuji firmě Lhoist, s. s r. o.

SKALNÍ SVATYNĚ

Pravěkých skalních svatyní, podobných bacínské, bylo v Evropě objeveno velmi mnoho. Jenom ve střední Evropě je lze počítat na desítky. Nejvíce jich archeologické katalogy uvádějí z Německa, řadu jeskynních svatyní bychom však našli i na Slovensku, na Moravě nebo v Rakousku. Ani v Čechách není Bacín osamocen. Kromě lidských kostí (někdy prokazatelně rozsekaných na kusy) tvoří standardní archeologický repertoár těchto nalezišť keramické nádoby a přesleny (setrvačníky k přeslicím), bronzové i kamenné zbraně a šperky, nejčastěji také bronzové. (Jak vidno – bacínské naleziště patří k archeologicky nejchudším.)

Některé pravěké svatyně nabízejí i další druh pramenů – lidové pověsti. Z Panenské jeskyně (Jungfernhöhle) ve Franských Alpách se ozývá krásný zpěv. V jeskyni prý žijí tři krásné bezhlavé panny. Podle jiné pověsti bylo v této jeskyni kdysi zabito devět panen. V jeskyni Clythen v Durynsku zase žila kouzelnice Ilsa, k níž chodili lidé pro radu. V Býčí skále v Moravském krasu pro změnu bývají k vidění reje kostlivců a duchů a také ohnivý nebo bílý býk. Vypráví se, že tam bylo kdysi pohanskému bohu obětováno mnoho zajatců, jejichž žalostné výkřiky a zpěv lze v noci slyšet dodnes.

Svou pověst má i Bacín. Kdysi prý žil v tomto kraji poustevník, který se s několika dalšími lidmi rozhodl na Bacíně čarovat. Spiklenci však byli prozrazeni, pochytáni a uvrženi v Berouně do šatlavy. Historka je to sice zábavná, ovšem při studiu pravěké svatyně nám asi nebude mnoho platná. Nikdy už se nedovíme, zda se informace o posvátnosti Bacína předávala ústním podáním z jedné kultury na druhou, nebo zda byly tímto zvláštním a krásným místem přitahovány různé kultury nezávisle na sobě.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2001_V514-515.pdf (617 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky