Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 7
Vesmír č. 7
Toto číslo vychází
13. 7. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Letní dvojčíslo Vesmíru

Petr Urban: Být věrný prožívané zkušenosti

< předchozí | seriál: Jsem z Akademie věd | další >
Publikováno: Vesmír 94, 552, 2015/10
Obor: Filozofie

Filosofická fenomenologie připomíná přírodním vědám, že by neměly aspirovat na to být zdrojem jediné možné pravdy o povaze světa. Jejich poznatky však neodmítá, naopak se s nimi snaží pracovat. Alespoň v podání Petra Urbana, vedoucího oddělení současné kontinentální filosofie Filosofického ústavu AV ČR.

Snad každý dospívající člověk si klade otázky týkající se smyslu života, plynutí času nebo hranic poznání. Většina z nás si dříve nebo později najde na některé otázky více či méně uspokojivé laické odpovědi a nad ostatními pokrčí rameny. Petr Urban se do nich naopak nořil stále hlouběji: „O prázdninách po třetím ročníku gymnázia jsem ležel v Platónových dialozích a dospěl jsem k přesvědčení, že není nic zajímavějšího než studium filosofie. Zalíbilo se mi zkoumat a překračovat obvyklé způsoby myšlení, s nimiž jsem se kolem sebe setkával.“

Inspirací mu byl i otec – neurolog, kterého svého času od studia filosofie odradilo pouze to, že české fakulty v té době ovládal marxismus- leninismus. Synovi zpřístupnil svou sbírku filosofických knih, které u nás před nástupem normalizace mohly vyjít.

Fenomenologie jako styl myšlení

V roce 1995 začal Petr Urban studovat filosofii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, které tehdy dominovali žáci fenomenologa Jana Patočky. Patočkovými texty byl Urban ovlivněn už z domova, četl jeho interpretace Platóna a Sókrata: „Bylo pro mne fascinující, jak originálním způsobem se dá číst antická filosofie.“ Setkal se s Erazimem Kohákem, který se studenty na semináři překládal Ideje k čisté fenomenologii a fenomenologické filosofii od zakladatele fenomenologie, prostějovského rodáka Edmunda Husserla.

Není tedy divu, že právě k fenomenologii má Petr Urban nejblíže. Co pro něj znamená? „Velmi se mi líbí charakteristika, kterou používá Maurice Merleau-Ponty, francouzský fenomenolog poloviny 20. století. Hovoří o tom, že se jedná o určitý styl myšlení spíše než o nějaký filosofický systém nebo jednotnou školu. Jeho nejdůležitějším rysem je snaha o věrnost prožívané zkušenosti. Snažíme se o takovou vnímavost ke zkušenosti, která nám umožňuje popsat, co a jak prožíváme, aniž bychom naši zkušenost hned interpretovali pomocí obvyklých vzorců každodenního či vědeckého myšlení.“

Fenomenologové se snaží proniknout k základnímu zdroji, z něhož různé způsoby myšlení včetně vědeckého zkoumání vycházejí. Používají k tomu různé postupy redukce. „Naším cílem není popis světa v jeho objektivitě. Zkoumáme to, jak se smysl světa a věcí (včetně smyslu tzv. objektivní skutečnosti) postupně ustavuje a proměňuje ve zkušenostním životě vnímajících a myslících subjektů.“ Není ale takový popis nutně jen „subjektivní“? „Klíčovým metodickým opatřením je tzv. eidetická redukce, snaha o uchopení pouze podstatných struktur prožívané zkušenosti.“ Konkrétní způsoby, jak toho dosáhnout, se přitom ve vzájemném dialogu mezi zastánci různých pojetí neustále tříbí.

Kritika scientismu…

Fenomenologie se vymezuje vůči objektivnímu a přesnému popisu světa. Takto zformulováno to pro leckterého čtenáře Vesmíru může znít dosti podezřele. Znamená to, že fenomenologové odmítají vědu coby užitečný nástroj k poznávání světa?

Podle Petra Urbana je taková interpretace chybná. Přínos přírodních věd k pochopení konkrétních pozorovaných jevů je podle něj naprosto zásadní, vymezuje se pouze vůčitomu, když přírodovědci svá zjištění filosoficky interpretují jako jediný správný pohled a chtějí na něj redukovat veškeré naše prožívání a zkušenosti se světem. Cituje Edmunda Husserla: „Jestliže skutečně hovoří přírodní věda, pak rádi a jako žáci posloucháme. Ale ne vždy, když hovoří přírodovědci, hovoří přírodní věda.“

Husserl uznával, že novověká přírodověda nabídla velmi účinné poznávací nástroje, díky nimž dokážeme mnohem lépe predikovat nejrůznější události a zasahovat do přírodních dějů. Tato praktická účinnost však postupně vedla k rozšíření názoru, že je to jediný legitimní způsob výkladu světa.

„Ve chvíli, kdy tento názor přijmeme, ocitáme se ve velmi problematické situaci, kterou Husserl označuje za krizi evropských věd a v jistém smyslu evropského lidství. Místo abychom rozuměli světu a druhým skrze bezprostřední, intuitivní, člověku vlastní způsoby výkladu, aplikujeme objektivizující výklad vědy,“ vysvětluje Urban. Husserl se domníval, že tato svázanost s jediným možným výkladem světa souvisí s pocitem ztráty smyslu, který přišel s velkými válkami 20. století. Pokud svět vědy a techniky může dospět k takovým hrůzám, k naprosté destrukci, může nás snaha o vymanění se z tohoto zajetí vést naopak k iracionalismu, k pocitu nevázanosti, což je podle Husserla právě onen stav krize. (Zemřel přitom v dubnu 1938. Co by asi říkal na holocaust, na Hirošimu?)

…a smíření s přírodními vědami

Mezi filosofy lze narazit i na takové, kteří se jakémukoli kontaktu s exaktními vědami brání. „Domnívají se, že pracujete-li filosoficky na nějakém problému, který se týká třeba sociální kognice, není důvod snažit se načítat související literaturu z jiných oborů. Opakovaně jsem se setkal s názorem, že snahy o interdisciplinaritu k ničemu nevedou,“ říká Petr Urban. Sám tento názor odmítá: „Myslím si, že to je velmi nešťastný přístup. Pokud máme k dispozici poznatky psychologů, biologů a dalších oborů, měli bychom o nich jako filosofové mít alespoň základní povědomí. Svým popisem komplexnosti zkoumaného jevu nás mohou například upozornit, že to, co jsme viděli jako jednoduchou strukturu, je ve skutečnosti velmi složité.“

Jeden z jím řešených grantových projektů se ostatně jmenuje „Empatie – mezi fenomenologií a neurovědami“. Zabýval se v něm otázkami souvisejícími s problematikou intersubjektivity a vedle fenomenologického přístupu se zajímal i o to, jak lze některé filosofické a etické analýzy intersubjektivity uvést do vztahu se současnými poznatky neurověd. „Je skvělé, když tato otevřenost funguje oboustranně. Byl jsem na konferenci například svědkem toho, jak neurovědci zkoumající zrcadlové neurony po debatě s filosofy konstatovali, že zkoumaný problém viděli příliš jednostranně. Najednou je napadlo, jak rozšířit své experimenty, protože si uvědomili nějaký dosud přehlížený aspekt.“ Při potkávání se různých perspektiv mohou vznikat inspirativní nápady, které mají šanci na to, že se na jejich základě jednou budou měnit paradigmata.

Filosofie podle něj mimo jiné odvádí důležitou kritickou práci. Snaží se o problematizaci konceptů a myšlenkových struktur, které jsou v některých oblastech považovány za dané. Upozorňuje na skryté předpoklady. Řečeno poněkud cynicky: pokud si na svém pískovišti stavíte bábovičky a počínáte si při tom nedbale, zavítá-li k vám filosof, bábovičky vám (ve vašem vlastním zájmu) rozkope. Filosofie by podle Petra Urbana nicméně neměla stavět na předpokladu, že nabízí fundamentálnější poznání než ostatní vědy nebo že může přírodovědcům plně objasnit myšlenkové základy jejich práce. „Někdy to lze mezi filosofy zaslechnout, ale je to spíše známka nadutosti a nedostatku vědecké pokory.“

Rozumíme si?

Přírodovědci často filosofům vyčítají nejednotnost a neustálenost terminologie. Volání po přesné definici ale podle Petra Urbana někdy není vyslyšeno úmyslně. „Třeba francouzští filosofové Gilles Deleuze a Félix Guattari ve své knize Co je filosofie mají definici filosofie jako tvorby pojmů. Jde téměř o uměleckou činnost, jejímž výsledkem je vytvoření nových pojmů, které nejsou definovány způsobem uspokojujícím přírodovědce, ale s jejichž pomocí dokážeme myslet nově, spatřit nové struktury a vztahy.“

Nenese však toto pojetí s sebou nebezpečí ztráty schopnosti rozlišit relevantní příspěvky od banalit zahalených do složitých slov a vět? Mementem je v tomto ohledu Sokalova aféra. (Fyzik Alan Sokal v roce 1996 zaslal do časopisu Social Text parodický článek o „transformativní hermeneutice kvantové gravitace“, plný nelogických tvrzení a vět nenesoucích žádný význam. Redaktoři parodii nerozpoznali, článek vyšel, a než se Sokal přiznal, sklízel pozitivní reakce.)

Petr Urban připouští, že toto riziko existuje. „Ve filosofii není vždy jednoduché odlišit kvalitní od méně kvalitního. Je to poněkud nešťastné i s ohledem na financování oboru. Po určitou dobu se může dařit i něčemu, co je dost průměrné. V českém prostředí je schopnost filosofické komunity jasně pojmenovat něco, co nemá perspektivu, stále lepší, ale ještě to má určité rezervy. Zatímco podle svých zkušeností třeba ze Spojených států nebo z Německa vím, že špičkové odborníky není až tak lehké opít rohlíkem. Nedáte tak snadno dohromady něco, co by dobrý nápad pouze předstíralo. A to platí pro filosofii stejně jako pro každý jiný obor.“

 

Odstup od autorit

Na konci devadesátých let bylo ještě poměrně málo zásadních filosofických textů přeloženo do češtiny. Učitelé studenty vyzývali, aby se toho ujali. Petr Urban tak dostal příležitost podílet se výrazným způsobem na překladu několika klíčových děl svého oboru, včetně druhého dílu Husserlových Logických zkoumání (viz Patří ke mně). „Pokud překládáte nějaký kanonický text, je to svého druhu svátek. Někdy se na semináři probírá jediná věta celou hodinu. A vy máte být tím, kdo takové dílo zprostředkuje následujícím generacím. Je třeba vážit každé slovo.“

Při tak intenzivním a dlouhém soužití s jedním autorem člověk podvědomě přejímá jeho způsob vyjadřování a myšlení. I ve svých vlastních textech tak Petr Urban začal někdy používat obraty ovlivněné překládáním Husserla. Uvědomuje si však nebezpečí, které taková vazba představuje pro samostatné myšlení. Pomohly mu k tomu i zkušenosti z pobytů v zahraničí. „Ve Spojených státech panuje silné přesvědčení, že kanonické texty není potřeba brát zase až tak strašně vážně. Je důležité, aby se člověk nezabýval jen autoritami, aby k nim přesekal emoční vazby a samostatně pracoval s nejrůznějšími filosofickými tématy. Je to sebevědomé a na problém zaměřené myšlení, které u nás dost chybí.“

S tím souvisí i jeden z důsledků skutečnosti, že u nás na akademické půdě filosofie čtyřicet let prakticky hibernovala, protože každý pokus o samostatné myšlení by pro režim znamenal ohrožení. V devadesátých letech měla česká filosofie logicky charakter spíše historického zkoumání. Bylo třeba dohnat zpoždění a seznámit se s pracemi, které se ve světě probíraly a rozvíjely už celá desetiletí. Tuto fázi už máme naštěstí za sebou. „Když dnes někdo napíše čistě historickou filosofickou práci, musí to být naprostá špička, jinak převládá názor, že tento přístup už nepotřebujeme a je třeba věnovat se spíše nějakému konkrétnímu tématu.“

Etika péče

Jedním z aktuálních témat Petra Urbana je etika péče. Mimo jiné překládá stejnojmennou knihu Virginie Heldové, profesorky na City University of New York, u níž v letech 2013–2014 strávil devět měsíců v rámci Fulbrightova-Masarykova stipendia. Ke knize připravuje i úvodní studii.

Etika péče je směr v morální filosofii, jehož záměrem je postavit do centra uvažování o morálce pojem péče v jeho nejrůznějších podobách, například ve vztahu mezi rodičem a dítětem. „Koncept etiky péče vychází z kritiky dodnes dominantních etických přístupů: kantovské etiky, utilitarismu a etiky ctností. V nich je východiskem etického uvažování představa dospělého, soběstačného jedince, který má přirozenou tendenci sledovat spíše své vlastní zájmy. S tím souvisí liberalistická vize, že tito jedinci jako racionální aktéři vstupují do smluvních vztahů vyjádřených pravidly, na kterých se všichni shodli. Podle etiky péče tento obraz poměrně dobře sedí jen na některé oblasti, třeba na politické či ekonomické vztahy, ale pokud tímto prizmatem čteme všechna morální dilemata a situace, zcela zkreslujeme skutečnost našeho mravního života, protože v řadě situací nejsme soběstační a oddělení jedinci, jsme spíše příjemci a poskytovateli péče, patříme k druhým ve vzájemné sounáležitosti. Vyjdeme-li naopak z pojetí osoby jako vztahové bytosti, ukazují se nám některé základní etické otázky z výrazně jiné perspektivy.“

Urbanův kolega Petr Kouba podal grantovou žádost na projekt týkající se fenomenologie sociality, v němž se chce zaměřit především na způsob, jakým se ve společnosti konstituují sociální změny. Petr Urban by měl přispět právě zpracováním otázky, co k problému sociality říká etika péče. Ve spolupráci se sociology a psychology Akademie věd ČR zahájil také výzkumný projekt týkající se optimálního vývoje člověka, na němž se Filosofický ústav podílí v rámci Strategie AV21. Tu loni vyhlásila Akademie věd ČR1) a měla by mimo jiné směřovat k posílení interdisciplinárního výzkumu. Česká filosofie se zkrátka emancipuje a stále více vstupuje do dialogu s ostatními obory ve snaze přispět společnými silami k lepšímu pochopení a uchopení světa.

Partnerem seriálu o mladých vědcích je Akademie věd ČR, která vznik tohoto seriálu podpořila.

Poznámky

1) Viz rozhovor s předsedou AV ČR Jiřím Drahošem, Vesmír 94, 390, 2015/7.

Petr Urban (*1977)

Narodil se v Turnově, první roky prožil v Lomnici nad Popelkou, od první třídy ale bydlel s rodiči v Praze. Po gymnáziu se přihlásil k jednooborovému studiu filosofie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. „Neuměl jsem si představit, že bych studium rozmělňoval ještě nějakým dalším oborem.“ V bakalářské práci se věnoval vztahu víry a rozumu u Sørena Kierkegaarda, magisterská i disertační práce (obě pod vedením Miroslava Petříčka) se už týkaly pojetí jazyka v práci fenomenologa Edmunda Husserla.

Během studia absolvoval několik zahraničních pobytů, formující pro něj byly především semestr v Berlíně a dva v belgické Lovani. „Hodně jsem čerpal z toho, že jsem měl možnost být v kontaktu se zahraničními kolegy a měl přístup do špičkových knihoven.“ V Lovani se seznámil i se svou (českou) ženou, anestezioložkou. Dnes spolu mají osmiletou dceru a čtyřletého syna.

Zabývá se fenomenologií, filosofií jazyka, filosofií tělesnosti, etikou péče a teorií intersubjektivity. Na kontě má kromě řady článků a kapitol v odborných publikacích i několik knih, ať už jako autor (Husserl a filosofie jazyka, Filosofia, 2013), editor (Geburt der Phänomenologie, Filosofia, 2010; Fenomenologie tělesnosti, Filosofia, 2011), nebo překladatel.

V roce 2004 se s rodinou odstěhoval do vesničky Bednárec u Jindřichova Hradce, od roku 2010 až do svého odjezdu do New Yorku tam dělal starostu. (Také vám vytanula na mysli parafráze Cimrmanova výroku: „Nový York a Bednárec, mé obce nejmilejší“?) „Po studiích v Praze a v zahraničí jsem měl potřebu stáhnout se do nějaké poustevny, kde se člověk může koncentrovat na práci, obklopen krásnou přírodou.“ Idyla skončila, jakmile přišla škola a kroužky. A tak následovalo stěhování do Jindřichova Hradce, vesnický statek rodině slouží jako letní byt a sídlo prarodičů.

Přednášel na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, Teologické fakultě Jihočeské univerzity a Vysoké škole ekonomické. Od roku 2009 vede oddělení současné kontinentální filosofie Filosofického ústavu AV ČR. V roce 2012 obdržel Prémii Otto Wichterleho udělovanou Akademií věd ČR za mimořádný vědecký přínos pracovníků do 35 let. V roce 2013 strávil v rámci překladatelského stipendia Paula Celana tři měsíce na vídeňském Institutu pro vědy o člověku (IWM), v letech 2013–2014 pobýval devět měsíců na City University of New York v rámci Fulbrightova-Masarykova stipendia. Nyní své zahraniční aktivity velmi omezil. Žena se připravuje na atestaci, času je málo a děti potřebují tátu.

Patří ke mně: Logische Untersuchungen II

Husserlova Logická zkoumání II v originále. Po prvním semestru jsem s nimi odjel na chalupu, že je budu studovat, protože jsem věděl, že jsou pro pochopení fenomenologie zásadní, ale moc lidí je u nás v té době ještě nečetlo. Já se jimi prokousal během vánočních prázdnin, ale vůbec ničemu jsem nerozuměl. A skoro dvacet let poté jsem vydal knihu, která se primárně týkala právě Logických zkoumání. Nedlouho předtím vyšel také náš první český překlad (téměř 800 stran). Část jsem překládal sám, část spolu s Karlem Novotným a Hynkem Janouškem.

Během těch dvaceti let jsem měl oba svazky velmi často v ruce a byly pro mne čím dál cennější. Jsou plné mých vpisků, vlastně naprosto necitlivě jsem do nich zanášel několik barevných vrstev poznámek. Přesně si vybavuji, jak jsem některé z nich psal za slunného letního dne v parku v Lovani a moje budoucí žena mi tam potajmu vpisovala nějaké vtipné komentáře, abych nebyl pořád tak hrozně zamračený a soustředěný na filosofická témata.

Čtyři otázky z proustovského dotazníku

Jak si představujete dokonalý okamžik?

Jako okamžik naplněný čistou radostí ze života. Jeho příkladem je pro mne situace, kdy hraju na hudební nástroj se skupinou nějakých dalších muzikantů a uprostřed toho hraní je nám všem dobře.

Kdo vás nudí?

Každý, kdo se mnou ve všem souhlasí.

Máte doma něco, čeho byste se nikdy nezbavil?

Krabice s dopisy od mé manželky z doby, kdy jsme se seznámili.

V co nevěříte?

Že dříve bylo výrazně lépe než dnes.

Všechny odpovědi:

 

Soubory

článek ve formátu pdf: V201510_552-555.pdf (644 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky