Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Pěšák, který objevil HIV

Publikováno: Vesmír 93, 66, 2014/2
Obor: Medicína
Rubrika: Rozhovory

Nové neznámé smrtelné onemocnění bylo popsáno v roce 1981. Po původci AIDS pátral i Čechoslovák Mikuláš Popovič. A úspěšně. V roce 1984 identifikoval virus HIV a vytvořil i první test na přítomnost viru v krvi. Cestu k uznání mu však na dlouhá léta zavřelo nařčení z vědeckého podvodu.

Společnost Česká hlava nezapomíná ani na české vědce působící v zahraničí. Za mimořádný počin v oblasti výzkumu jim uděluje Cenu Patria. Naposledy ji, v listopadu 2013, převzal Mikuláš Popovič. V rozhovoru pro Vesmír objasňuje okolnosti objevu smrtícího viru, ale i podstatu dávného vědeckého dramatu, v němž šlo o prvenství objevu HIV i o peníze z patentů, ale také obvinění z podvodu a krádeže vzorků. Popovič se stal jeho obětí. Cena Patria tak pro něj může být jistým zadostiučiněním. On sám ale říká: „Česká hlava, to je pro mě hlavně ocenění celé československé školy retrovirologů.“

Po původci AIDS pátraly tehdy souběžně dvě prestižní laboratoře – ve Spojených státech a ve Francii. Vy jste byl tehdy součástí týmu Američana Roberta Galla v Národním ústavu pro výzkum rakoviny. Jak jste se tam dostal?

Kariéru jsem začal v Onkologickém ústavu v Bratislavě. Po sovětské okupaci nastal exodus vědců do západních laboratoří. Byl jsem tehdy po prvním roce aspirantury a s kolegyní Martou Grofovou jsme v ústavu zůstali jak dva sirotci. Tehdy jsem navázal kontakt s profesorem Janem Svobodou, špičkovým virologem v pražském Ústavu experimentální biologie, dnešním Ústavu molekulární genetiky, a začal u něj pracovat na kandidatuře. V jeho osobě jsem dostal nejlepšího učitele a mentora, setkání s ním bylo tehdy pro mne štěstím v neštěstí. U něj jsem se dozvěděl, jak se ovlivňují retroviry a hostitelská buňka, jak vypadají infikované buňky, jak přežívají, jaké jsou markery k jejich odhalení. Pracovali jsme tehdy na ptačích buňkách s Rousovým sarkomem, s myšími a krysími buňkami, ale na nich jsem získal zásadní znalosti pro budoucí práci s lidskými buňkami a viry. S těmi jsem začal pracovat během ročního stipendia od Švédské onkologické společnosti. Dostal jsem se tehdy do laboratoře přednosty patologie Uppsalské univerzity profesora Jana Pontena, jedné z nejlepších na světě co do kultivace lidských buněk, nádorových i normálních. Právě tam jsem se začal zajímat o lidské retroviry, naučil jsem se pracovat s buňkami z lymfomů, sarkomů a gliomů. To se mi potom ve Spojených státech velice hodilo.

Tam jste odjel rovnou z Uppsaly?

Ze Švédska jsem se vrátil domů, dokonce jsem byl jeden čas vedoucím oddělení v Ústavu experimentální onkologie v Bratislavě, ale jakožto špatný úředník jsem se raději držel blízko laboratoře. Opět jsem úzce spolupracoval s profesorem Svobodou v Praze a tehdy mne vybídli, ať si zažádám o stipendium Eleonor Roosveltové na výzkum rakoviny, že mám dobré publikace, a tudíž šanci je dostat. Bylo to hodně prestižní stipendium a výběr byl přísný. Ten rok ze sto padesáti přihlášených vybírali patnáct. Na posledním patnáctém místě jsme skončili dva, já a student z Izraele, měli jsme stejný počet bodů. Komise naštěstí rozhodla, že by nebylo fér, dát stipendium jednomu a druhému ne, tak sehnali extra peníze – a já jsem se díky tomu dostal do NCI (National Cancer Institute, Bethesda) do prestižní laboratoře Roberta Galla.

Odcházel jste už s tím, že emigrujete?

Nikoli. Stipendium bylo velkorysé, takže platili cestu nejen mně, ale i manželce a dětem, ale po jeho skončení jsme chtěli zpět. Nevím, co se tehdy v Bratislavě stalo, nebyl jsem nijak politicky angažovaný, trávil jsem život v laboratoři. Vízum ještě nevypršelo, když jsem zničehonic dostal zprávu, že mi policie zapečetila byt. Až pak jsme si řekli, že nemá cenu se vracet zpět. Asi se někomu zachtělo mého bytu, nevím, nikdy jsem po tom nepátral… Domov je domov, není lehké jej jen tak odhodit. Mnohokrát jsem se od té doby vrátil do Bratislavy, ale nikdy jsem nešel tím směrem, kde jsme bydleli.

V roce 1980 jste se tedy dostal do špičkového týmu špičkového ústavu pro výzkum rakoviny. Zrovna v době, kdy se objevila záhadná smrtící nemoc. Tehdy začalo pátrání po jejím původci.

Na počátku se objevovala celá řada hypotéz o vzniku choroby AIDS, o původci té smrtící epidemie. Přemýšlelo se o DNA virech, herpetických virech, ale i o plísních, uvažovalo se dokonce i o tom, že nemoc a selhání imunity způsobuje užívání rekreačních drog. První krevní vzorky od pacienta s AIDS jsem obdržel v květnu 1982. Kromě laboratoře doktora Galla pátrali po původci také Francouzi v Pasteurově ústavu v čele s Lucem Montagnierem. Obě skupiny zkoumaly viry, izolované z krve pacientů s AIDS.

Neshodli jste se však tehdy ani na názvu viru.

My jsme jej nazvali HTLV-III (human T-cell lymphotropic virus) pro jeho podobu s lidským leukemickým virem HTLV a oni prosazovali název LAV (lymphadenopathy virus), protože pacient, z něhož izolovali virus, byl v počátečním stadiu onemocnění a měl výrazně zvětšené lymfatické uzliny. Pochopitelně jsme spolupracovali, vyměňovali si vzorky, což bylo později zdrojem všech problémů. V původním rukopise jsem použil pro označení viru obě zkratky spojeně – HTLV-III/LAV. Podle mě to tehdy bylo optimální označení a odstranilo by zbytečná nedorozumění. Bohužel doktor Gallo tuto terminologii nepřijal s tím, že je třeba udělat další porovnávací analýzy obou virových izolátů. Později se retrovirologové dohodli na obecně přijatelném názvu Human Immunodeficiency Virus (HIV).

Jakým směrem jste pátrání vedli? Jaký byl váš přínos?

Hledali jsme, zda je izolovaný virus infekční, zda zabíjí lymfocyty, zda tedy může být původcem nemoci. Právě tehdy jsem využil kultivační techniky a další postupy vyvinuté v Československu pro izolaci kmenů lidského leukemického viru. Stejně tak jako jsem dokázal, že virus leukémie lze in vitro přenášet z populace infikovaných buněk do zdravých, totéž se mi zdařilo i u viru vyvolávajícího AIDS. Po velkém úsilí se mi podařilo podezřelý virus pomnožit do vysokých koncentrací, to se francouzským kolegům nepovedlo. Mým důležitým zjištěním při izolaci leukemického viru HTLV bylo to, že populace buněk pozitivní na virus, izolované přímo z leukemických pacientů nebo získané in vitro přenosem HTLV z jedné buněčné populace do druhé, byly téměř vždy CD4+T lymfocyty. To nás nasměrovalo už na jaře 1982 k úvahám, že nové onemocnění AIDS může vyvolávat pravděpodobně právě retrovirus, neboť se projevuje markantním poklesem CD4+T lymfocytů v krvi pacientů. Předpokládali jsme, že T-lymfocyty CD4+ pro něj fungují jako cílové buňky.

Jak jste určili definitivně viníka, původce AIDS?

Víc než půl roku po první publikaci Francouzů o izolaci lymfotropního retroviru (LAV), Luc Montagnier a spolupracovníci prezentovali v Cold Spring Harbor práci (CSH 1984), kde napsali, že „...T-lymfotropní retroviry jsou primárními agenty choroby [AIDS]. Mezi tyto kauzální agenty zahrnujeme LAV-příbuzné viry, HTLV-příbuzné viry a jakékoli jiné lymfotropní viry, které teprve budou objeveny“. Já jsem však věděl, že HTLV nemůže vyvolávat AIDS. Pokoušel jsem se izolovat HTVL ze vzorku krve pacientů s AIDS, ale ze sta vzorků se mi to povedlo jen u deseti. Devadesát procent jich bylo HTLV negativních. Kromě toho, doktorka Marjori Robert-Guroff z Gallovy laboratoře prokázala, že jen u dvanácti procent pacientů s AIDS byly detekovány specifické protilátky proti HTLV. Znamenalo to jediné: tento virus nemůže být původcem AIDS.

Co následovalo?

Tahle informace zásadně posunula mé úvahy dál. Bylo jasné, že půjde o jiný retrovirus, který infikuje a zabíjí CD4+ lymfatické buňky. Také jsem si uvědomil, že musím najít buněčnou populaci, která útok viru přežije, jen tak se mi je podaří pomnožit. Vybral jsem několik stabilních linií CD4+T‑buněk převážně z leukemií včetně linie ze Sézaryho syndromu, které se nejvíce podobaly zralým CD4+T-buňkám. Úvaha byla jasná – populace virem infikovaných nádorových buněk, která útok přežije, bude vhodným zdrojem čistého virového materiálu, antigenu, a to v značném množství. Bude nejen produkovat virus, ale také stabilně poroste in vitro.

Tehdy mi značně pomohly poznatky z Rousova modelového systému retrovirus-hostitelská buňka. Použil jsem podobný přístup jako kdysi dávno profesor Jan Svoboda při transformaci krysích buněk Rousovým virem. Že je tento přístup množení HIV smysluplný, naznačila i zkušenost s kultivací T-buněk od jednoho pacienta s AIDS, který byl zároveň infikovaný i HTLV. Začátkem roku 1983 se nám podařilo tuto kultivaci udržet několik měsíců – bylo to tím, že viry HTLV část populace imortalizovaly. Tato kultura pak sice nebyla vhodná jako čistý zdroj HIV, ale jasně naznačila, že je možné množit HIV v stabilních liniích. A první pokusy jednoznačně prokázaly, že se nám to podařilo! Pak už šlo všechno ráz naráz.

Takže jste to rychle oznámili světu.

Zas tak rychle ne. Dva týdny jsem mlčel, pozoroval, že se mi virus množí, a uvažoval jak postupovat. NCI je dost kompetitivní prostředí, ale rozhodl jsem se, že z morálních důvodů není moc moudré držet si objev pro sebe, i když jsem měl dost výsledků, abych napsal článek a rychle jej opublikoval spolu s doktorem Gallem, a tak získal prvenství. Vyřešit problém epidemie AIDS, tedy identifikovat původce, vypracovat test na detekci viru v krvi a krevních produktech byl tehdy v USA zdravotní úkol číslo jedna. Dostával jsem vzorky i od maminek a novorozenců, kteří se infikovali při transfúzi krve. Pacienti, kteří měli jít na operaci, ji tehdy odmítali, protože se obávali infekce AIDS krví a krevními produkty. Vysloveně jsem se soustředil na to, abych co nejdřív zhotovil test. Šel jsem proto za dvěma kolegy, kteří měli zkušenosti se sérologickými reakcemi. Mangalaseril G. Sarngadharan z Indie, Sarang jsme mu říkali, byl specialista na virové proteiny a chemii proteinů, druhý byl Jorg Schüpbach ze Švýcarska, nyní působí na Curyšské univerzitě. Dodal jsem jim kódované vzorky, infikované buňky s virem a koncentrovaný virový preparát. Rychle jsme udělali první specifické testy na přítomnost HIV pomocí techniky ELISA i Western blot. ELISA detekuje protilátky u infikovaného pacienta, Western blot separuje jednotlivé proteiny viru, čímž lze vyhodnotit, který s čím reaguje. Výsledky byly jasné: Vše, co bylo diagnostikované jako AIDS, bylo pozitivní. V Schüpbachově testu i u Saranga.

„Krátce před Vánoci 1983 mne kontaktoval Mika Popovic a dal mi materiál pro sérologickou analýzu. Domníval se, že nalezl virus způsobující AIDS ,a chtěl to ověřit…,“ vzpomínal v roce 1990 profesor Schüpbach. „První experiment jsem začal 12. ledna 1984. Výsledky byly úžasné. Člověku se nestává často, že se ocitne v bezprostřední blízkosti odhalení příčiny nové a strašné nemoci… byly to tři nejvýznamnější dny v mém životě,“ napsal také. Jak jste to prožíval vy?

Tyto pocity jsem si „užil“ o několik týdnů dřív než Jorg, když jsem pozoroval obrovské mnohojaderné buňky v kulturách stabilních linií infikovaných virem. A pak přišly znovu, když testy vycházely stoprocentně. Dne 15. a 16. ledna už bylo jasné, že dostatečné množství virových proteinů umožní ustavit testy na přítomnost HTVL-III v krevních preparátech. A že bude možné zabránit zbytečným úmrtím. Testování se rychle rozběhlo. V roce 1986 vstoupil do praxe test schválený FDA, začala se prověřovat krev určená pro transfúze. Pravděpodobnost nákazy AIDS se ihned tisíckrát snížila. Do uvedení testu se při transfúzi infikoval jeden člověk ze sta, po jeho zavedení to byl náhle jeden ku sto tisícům. To byl dramatický skok. Testy se pak ještě vylepšovaly, takže dnes už je pravděpodobnost nákazy zcela minimální, jedna ku dvěma milionům.

Teď jsme vzpomínali na to dobré, úžasné, vzrušující. Váš tehdejší šéf Robert Gallo vystoupil 23. dubna 1984 na tiskové konferenci a byl hvězdou reflektorů. Ministryně zdravotnictví jej označila jako objevitele viru AIDS. Co se stalo, že náhle přišel pád, že vás francouzští kolegové obvinili z krádeže vzorků i objevu?

Doktor Gallo jednoduše udělal chybu, nepřiznal dost zásluh Francouzům, všechnu slávu strhl na sebe. Ale ono nešlo jen o zásluhy, ale také o prestiž, důvěru a velké peníze z patentů a z testů. Patent měl být rozdělený od začátku, ale nebyl. A to Francouzi zprvu požadovali jen třicet procent, ale oni jim nepřiznali nic. Byli naštvaní, a do jisté míry právem. Začali nás pomlouvat, začali hledat různé indicie… Jejich stížností se chytil novinář John Crewdson. Pátral, hledal – a v článku, který vyšel 12. listopadu 1998 v Chicago Tribune, nás obvinil z podvodu při studiu viru. V roce 1990 nás začala vyšetřovat komise Národního ústavu zdraví.

A jak to tedy s těmi vzorky bylo?

Oni posílali své vzorky nám, my zase naše jim, jak je to běžné. Pracovali jsme tudíž i s francouzským izolátem, který získali oni jako první z uzlin nemocného pacienta. Tento izolát byl označený LAV. Ale důkaz, že jejich virus vyvolává AIDS, oni tehdy nepředložili. Nedokázali virus rozmnožit, nemohli tudíž získat přesvědčiví sérologické údaje.

Vám se ale původce AIDS povedlo určit jednoznačně.

Říkal jsem si tehdy, že není možné, že se nedaří virus pomnožit, a že musím najít variantu, která bude schopna stálou linii infikovat. Což se podařilo. V původní práci jsme publikovali virové izoláty od pěti pacientů, které se replikovaly ve stabilních liniích. Celý problém byl v tom, že jeden vzorek viru LAV, který nám Francouzi poslali, byl kontaminovaný v jejich laboratoři v Pasteurově ústavu odlišnou variantou z jiného pacienta. Francouzi identifikovali a publikovali v Science tento izolát jako Lai až o osm let později. Tu analýzu udělali s původním vzorkem od pacienta s Lai až poté, co jsme dokázali a publikovali v Nature, to bylo v roce 1991, že všechny vzorky LAV od nich byly odlišné od našeho publikovaného izolátu HTLV-IIIB. Kdy a jak došlo ke kontaminaci v naší laboratoři vzorků HTLV-IIIB a z kterého vzorku LAV došlo ke kontaminaci, se nám nikdy nepodařilo přesně zjistit. Podobné kontaminace Lai izolátem se vyskytly nejen v Pasteurově ústavu a u nás, ale i v jiných laboratořích, například u profesora Robina Weisse v Londýně.

Jenže v tomto případě způsobila výbuch.

Biologická komparativní analýza jasně ukázala rozdíly mezi LAV a naším izolátem HTLV-IIIB, který vlastně byl variantou pocházející z kontaminovaného vzorku LAV. O ní tehdy nikdo neměl tušení. Nevěděli to Francouzi ani my. Trvalo jim osm let, než zjistili, že popsaný a v Science publikovaný LAV byl později kontaminovaný variantou z jiného pacienta. Tudíž jsme dost dobře v roce 1983 nemohli tušit, který vzorek vlastně máme „ukrást“. Nicméně jsme použili francouzský izolát LAV a byl publikován na snímku u našeho článku v Science.

Co se dělo pak?

Když se hledal viník, byl jsem na ráně, a jako pěšáka mne obětovali. Já byl obviněn za misconduct, profesní přečin, Gallo jen za misjudgement, nesprávné posouzení. Začali mě vyšetřovat, trvalo to tři nebo čtyři roky, než případ uzavřeli s tím, že nic zlého na mém počínání nenašli.

Jak jste trávil ty tři roky? Jak jste pracoval?

Nepracoval jsem. Ty tři roky jsem prakticky ztratil. Kolegové ze Švédska byli celou dobu na mé straně, Jan Svoboda z Prahy vyšetřovatelům vzkazoval, že mne dobře zná, není možné, že bych něco takového udělal, ale kauza se stále táhla. Až Švédi řekli, už se na to nemůžeme dívat, pojď pracovat k nám. Na Karolinska Institutet jsem pak v bádání pokračoval a předtím jsem krátce pracoval ještě v Göttingenu s kolegy, kteří mi celou dobu věřili.

Do té doby jste neměl na další práci chuť?

Nešlo o chuť. Měl jsem distanc. Dokud se to nevyšetří, řekli mi, musíš ústav opustit. Všichni se ode mě distancovali. Kdovíco udělal, když se říká, něco na tom bude…

To musely být hrozné tři roky.

Dost hrozné. A zachránilo mě jedině to, že patent začal fungovat od roku 1987, tudíž jsem z něj dostával nějaké peníze. Kdybych je neměl, tak bych se býval neubránil.

Ty peníze jste vydal za právníky?

Z velké části. Časem sice bylo jasné, že je v tom politika, ale zároveň našli rukopis článku pro Science, na kterém se točili – aha, tady píšeš o tom, že jsi pracoval s francouzským virem, a v publikovaném článku už to není! To byl základ obvinění. Že jsem upravil rukopis a upřel kredit Francouzům. Na pohovoru jsem vysvětloval, že jsem to řešil s doktorem Gallem, on mi řekl, beru za článek odpovědnost, ale nevěřili mi. Tehdy jsem zjistil, proč je dobré mít právníka – dřív se mi zdálo, že je to mrhání penězi. Barbaru Mischkin během jednání totiž napadlo a zapsala poznámku do zápisu: Přece musí existovat ještě další verze textu, který se dál opravoval. Ta poznámka byla velmi důležitá, aby vyšetřovatelé brali další verze rukopisů jako důkazový materiál. Potom mi řekla: Mika, nemůžeme už nic dělat, musíš najít další manuskripty. A byla tehdy už dost nervózní. Chvíli trvalo, než jsem je vyhrabal, ale pak bylo vše jasné: Dokazovaly, že já jsem Francouzům nic neupřel, že opravy jsou psány rukou někoho jiného. Tím pádem celé obvinění padlo. Situace se konečně otočila. Soudci, kteří rozhodují o problematických vědeckých případech, napsali šedesátistránkový dokument, jehož závěr zněl: Nenašli jsme sebemenší důkazy. Nevinen. V ústavu mi řekli, jsi očištěn, můžeš pracovat dál.

A profesor Gallo?

On byl chráněnec, to já byl vojáček v poli. Samozřejmě, že ho kauza také poškodila. Když v roce 2008 udělovali Nobelovu cenu za objev HIV, dostali ji Francouzi – Luc Montagnier a Françoise Barré-Sinousi. Velká skupina vědců včetně kolegů z Karolinska Institutet ve Stockholmu protestovala, že Američané byli opomenuti. Kdyby býval Gallo Francouzům hned přiznal jistý podíl a kredit, mohlo být všechno jinak. A já pro sebe alespoň jako určitou satisfakci chápal, když mi Lance Liotta, ředitel výzkumu v Public Health Service napsal: „V letech 1981 až 1990 jste patřil mezi sto nejcitovanějších autorů.“

Vášně za ta léta opadly. Jacques Chirac a Ronald Reagan se v roce 1987 dohodli, že objev je společný, peníze z patentu se dělí, virus LAV a HLTV-III dostal jednotné jméno HIV a Robert Gallo a Luc Montagnier se smířili. I vy s Gallem znovu spolupracujete.

Ano, v Ústavu pro výzkum lidských virů v Marylandu, který založil. Zkoumáme momentálně rakovinu plic. Klinici nás upozornili, že se objevují velmi mladí pacienti s plicním karcinomem. Před pár lety v jižní Africe popsali u ovcí adenokarcinom, jehož původcem je retrovirus. V tu chvíli jsem zpozorněl. Kultivuji vzorky, už jsem získal linie, ale zatím jsem retrovirus nenašel. Společně s brněnskými kolegy z Masarykovy univerzity v rámci Středoevropského technologického ústavu CEITEC hledáme biomarkery, které by pomohly při diagnostice a terapii plicních nádorů. Vypadá to slibně.

Vracíte se i do Bratislavy, kde jste žil a začínal svou vědeckou kariéru?

Ano, v Bratislavě, mé staré lásce, jsem začal pracovat na dalším projektu. V ústavu v Baltimore jsme identifikovali populace buněk, které jsou pravděpodobně odpovědné za udržování růstu leukemie vyvolané HTLV. Tato malá subpopulace buněk možná představuje kmenové buňky, ale zatím nemáme spolehlivé markery pro jejich identifikaci. Rýsuje se tu snad spolupráce s kolegy z Onkologického ústavu. A pak také s německými kolegy studujeme zvláštní nemoc sarkoidózu, vznikající ze zatím neznámé příčiny. I zde prověřujeme hypotézu, že ji způsobuje infekční agens. Diagnóza se zatím stanovuje vylučováním jiných nemocí, vyvíjíme specifické monoklonální protilátky proti buňkám sarkoidózy, Langhansovým buňkám, které by měly pomoci při diagnostice. Ještě nás v budoucnu čeká mnoho práce.

Profil: Mikuláš Popovič

  • Narodil se 12. srpna 1941 v Mukačevě (dnes Ukrajina).
  • V letech 1959–1965 studoval Lékařskou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě.
  • Po studiích nastoupil do Onkologického ústavu Slovenské akademie věd.
  • Dizertační práci a kandidaturu vykonal pod odborným vedením profesora Jana Svobody z Ústavu experimentální biologie (nyní Ústav molekulární genetiky AV ČR).
  • Titul Ph.D. získal v roce 1971.
  • V letech 1973–1974 působil jako výzkumný pracovník Švédské společnosti pro výzkum rakoviny.
  • Od roku 1980 působil jako hostující vědecký pracovník Národního ústavu pro výzkum rakoviny (NCI ) Národního ústavu zdraví v Bethesdě v USA.
  • V letech 1988–1989 zde zastával funkci samostatného vědeckého pracovníka.
  • V letech 1989–1990 byl profesorem a vedoucím Oddělení virologie a imunologie ve Výzkumném ústavu primátů Státní univerzity v Novém Mexiku.
  • V roce 1991 pracoval v německém Centru pro výzkum primátů v Göttingenu.
  • V letech 1993–1996 působil v Karolinska Institutet ve Švédsku.
  • Od roku 1996 dodnes pracuje jako profesor a vedoucí Laboratoře virové patogeneze Ústavu lidské virologie na univerzitě v Marylandu, USA.
  • V ČR získal za svou práci a zásluhy v biologických vědách medaili J. E. Purkyně (2006) a Cenu Patria Česká hlava (2013).
  • Je čestným členem Učené společnosti ČR.

Soubory

článek ve formátu pdf: V201402_066-070.pdf (315 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky