Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Pedagogika obratu, pedagogika Jana Patočky

Publikováno: Vesmír 73, 395, 1994/7
Obor: Filozofie

Tak se jmenovala přednáška doktora honoris causa Univerzity Karlovy Klause Schallera. Přeplněná posluchárna v Celetné ulici vyslechla dvouhodinový, česky pronesený výklad pedagogického konceptu J. Patočky, muže, který se sám za pedagoga vůbec nepokládal. Přesto, či snad právě proto, mohl profesor Schaller skončit prohlášením, že „historik myšlenek“ Patočka je vlastně nejvýznamnějším pedagogem své vlasti.

Předložme zde zlomek výkladu v prolnutí Patočkových a Schallerových myšlenek i vlastního porozumění problému. Po formální stránce jsem na pochybách, jak pracovat s uvozovkami. V následujícím textu by měly být chápány jako stále přítomné, většinou v několikanásobném vnoření, větší část textu je přitom pouhou parafrází.

Domnívám se, že existují tři základní pohyby, odpovídající základním možnostem lidského života:

V prvním z nich se vztahujeme k tomu, co již je, co ve světě je bez nás a pro nás hotovo a připraveno; celý jeho obsah je nalézání a nalezení. Podporován perspektivou světového horizontu, spojuje nás tento pohyb zakotvení se jsoucnem v jeho určité jedinečnosti a dovoluje nám také zachytit jeho přesný smysl. V prvním pohybu existence přijímáme svět v jeho situativní určitosti a jsme sami tímto světem přijímáni.

Odtud vyplývá nezbytnost druhého základního pohybu, v němž celá oblast dramat prvotního přimknutí, jeho vazeb a nenávistí, jeho ztotožnění a příkrostí, je nyní odkázána do těch temností, k nimž se hlásí. V onom druhém pohybu se vystavujeme přímé konfrontaci s věcmi. Hledíme na sebe jako na subjekty, které stojí proti světovým objektům jako objektivace a projekce naší vlastní osobnosti. Pohyb sebereprodukce je tedy sebeprodloužením Já do světa; je to způsob otevření se světu, v němž druzí a jsoucí vystupují ve svém zvěcnění, ve své manipulovatelnosti a použitelnosti. Je to náš pohyb nejnebezpečnější, v němž hrozí největší odcizení.

Třetím pohybem je pohyb vlastní existence. Ten může navazovat teprve na oba předchozí, jako výslovné vztažení se k tomu, co umožňuje vztah k věcem a lidem, k jsoucnům v předchozích dvou pohybech, protože v něm již není předmětem nic jsoucího, nýbrž naopak to, co se bytostně od jsoucího odlišuje; je podstatným živlem, v němž a z něhož tu žijeme. V tomto pohybu neběží o setkání s cizím jsoucnem, ale se sebou. Jde o to, abych se viděl v nejvlastnější lidské podstatě a možnosti, která je zároveň vztahem k bytí a univerzu. V tomto třetím pohybu se ukazuje, že se mohu otevřít pro bytí ještě jinak, že mohu modifikovat tuto vazbu k jednotlivému, proměnit vlastní vztah k univerzu. Tato proměna jde přitom ruku v ruce s proměnou vazeb k vlastnímu životu.

Pro Patočku je tak život v otevřeném horizontu světa životem v pravdě, což neznamená vlastnění pravdy v podobě platných soudů, tezí vztažených k věcem univerza. Tento „obrat“ k pravdě patří k podstatě výchovy a umožňuje teprve člověku pochopit sebe sama nikoli v egocentrické uzavřenosti, ale excentricky jako otevřenost světu. Člověk zde chápe svoji bytost a přebírá pak všechna jsoucna, která se nacházejí uprostřed světa, jako svoji odpovědnost, jež mu nedovoluje mlčet, nýbrž přikazuje jednat. Pedagogika otevřenosti bytí poskytuje člověku vlastní základ, aby mohl cokoliv pro svoji budoucnost, pro zlepšení poměrů „komunikativně“ vyjednávat.

Patočkova pedagogika je tak spíše systémem příležitostí než prostředků, v jejichž didaktické triviálnosti bychom mohli utratit to, co z odkazu J. A. Komenského zůstává živé. V existenciální nezbytnosti našeho životního jištění ve středu světa a v přívalu všech jsoucen nacházejících se ve světě se nelze zřeknout vybavení lidí schopnostmi a zručnostmi pro účinné jednání. Hlavní téma „pedagogiky otevřenosti bytí“, „pedagogiky obratu“ je ale jiné. Pro Patočku je stejně jako pro Komenského výchova stěžejním bodem obratu v nápravě věcí. „Věc“ člověka je nápravou věcí lidských. „Věc“ člověka znamená jeho podstatný, jeho bytosti odpovídající, ba jeho bytost teprve doplňující úkol, skrze který teprve mohou existovat ostatní specifika lidskosti – politika, náboženství, filozofie.

Výchova člověka tedy není něco specifického, co má člověku zjednat určité vlastnosti, není to ani úprava lidských vloh a schopností, která usnadňuje dosažení nějakého ideálu, např. „ideálu humanity“ v pojetí Komenského. Výchova člověka k lidství leží mnohem hlouběji, tam, kde se tvoří, koncipují, kritizují, potvrzují a utvrzují všecky cíle a základní možnosti člověka. Výchova není tedy jedním z projevů lidskosti, není té povahy jako práce, věda nebo umění. Lidskost je možnost, kterou je potřebí vykonat, uchopit ji jako poslání.

Citát

CARL GUSTAV JUNG, Duše moderního člověka, Atlantis, Brno 1994, str. 68

Člověk promeškává smysl svého života do té míry, nakolik je nevěrný svému vlastnímu zákonu a nestává se osobností. Naštěstí si však dobrotivá a shovívavá povaha většiny lidí fatální otázku po smyslu života nikdy nekladla. A tam, kde se nikdo neptá, nemusí nikdo odpovídat.

Diskuse

Žádné příspěvky