Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Péče o chráněná území

IGOR MÍCHAL, VÁCLAV PETŘÍČEK a kol.: Péče o chráněná území I. a II., (díl I. V. Petříček a kol.: Nelesní společenstva, 451 stran, díl II. I. Míchal, V. Petříček a kol.: Lesní společenstva, 713 stran)
Publikováno: Vesmír 80, 226, 2001/4
Rubrika: Nad knihou

Publikace si klade za cíl stát se moderní, odborně fundovanou příručkou pro záslužnou činnost správců našich chráněných území přírody. Jde o dílo jednoznačně potřebné – jak ukazují mj. mnohé spory, propukající v posledním desetiletí mezi státní správou ochrany přírody, akademicky orientovanými přírodovědci a „amatérskými“ ochranáři. Územní ochraně se těší biologicky nejcennější, často unikátní součásti našeho přírodního dědictví, jež jsou současně – proč to nepřiznat – nejkrásnějšími a nejvyhledávanějšími kouty naší země. Jestliže se ale důkladněji začtete do příručky, na níž vás na první pohled upoutají stovky vynikajících a ilustrativních fotografií, neubráníte se rozporuplným dojmům. Máme-li je shrnout jedním slovem, pak jím bude nevyváženost. Rozsah díla brání skutečně vyčerpávajícímu hodnocení, proto se zaměříme na dvě zvlášť problematické oblasti. Zaprvé jak může dílo ovlivnit ty, jimž je primárně určeno, tedy pracovníky orgánů ochrany přírody na všech úrovních (především oni budou po příští léta určovat, co se s chráněnými územími v naší zemi stane). Zadruhé jaká je orientace autorů v aktuálním diskurzu jejich vlastní disciplíny, tedy vědecké ochrany přírody.

Publikace je nevyvážená, II. díl se od I. významně liší. I. dílu Nelesní společenstva nemůžeme až na detaily nic vytknout. Těžištěm svazku je část, v níž jsou jedna po druhé probírány všechny naše nelesní vegetační formace od vodních a bažinných společenstev přes xerotermní trávníky a subalpinské hole až po ruderální a plevelová společenstva. Každý fyziotyp je obecně charakterizován, následuje vegetační charakteristika jeho podtypů (vymezených svazy a asociacemi klasické fytocenologie), popis jejich dynamiky a doporučení pro management. Ten autoři elegantně a přehledně dělí na regulační čili preventivní (jak chráněné území spravovat, aby nedegradovalo) a asanační (což jsou v podstatě záchranná opatření v územích již degradovaných).

Největší přínos knihy spatřujeme v pasážích o managementu. Vedle vcelku zavedených opatření, jako je kosení luk či vysekávání dřevinného náletu, autoři doporučují i metody méně běžné a působící až drasticky, které však jsou při ochranářském managementu nelesních biotopů vzniklých lidskou činností stále méně zastupitelné něčím jiným. Patří sem letnění rybníků, vystřelování tůní, pastva či vypalování teplomilných stepních trávníků, blokování sukcese (resp. obrana proti změně společnstva) odstraněním zeminy, zakládání „divokých“ živých plotů apod. Ba co víc, obhajoba těchto přístupů je důkladně podložena např. historickými fotografiemi (kdo si dnes uvědomuje, že se na Pálavě pravidelně páslo!). Nechybějí příklady uskutečněných projektů, například zásahů v Národní přírodní rezervaci Mohelenská hadcová step a na Havranickém vřesovišti, bez nichž by tyto unikátní lokality zanikly.

Přejděme k (nemnohým) nedostatkům. Jazyk úvodních kapitol díla se až úzkostlivě drží právnických formulací ze zákona 114/1992. Může to sice pomoci správním pracovníkům, ale odcizuje to knihu širšímu okruhu zájemců, kteří by asi přivítali zasazení problematiky do širšího a čtivějšího ekologického, historického či kulturního kontextu. Úzkostlivá snaha vycházet z řeči práva vede k legračním situacím v pasážích, kdy autoři každý vegetační fyziotyp charakterizují výběrem zvláště chráněných živočichů. Nic proti tomu, ale ze seznamů tak vypadly mnohé „nevyhláškové“, přitom však všeobecně známé druhy, jež jsou často ohroženější a pro různé biotopy typičtější než druhy „z vyhlášky“. Naopak v nich straší nijak zvlášť ohrožené organizmy, jako jsou potápka roháč nebo otakárek fenyklový. Mnohé z těchto přehmatů musela zavinit skutečnost, že autorský kolektiv tvořili výhradně botanici – kniha téměř nereflektuje živočišnou složku společenstev. Zbývá jen hádat, zda zoologové z Agentury ochrany přírody a krajiny neměli o práci na knize zájem, nebo věci jednoduše nerozumějí. Do textů pronikly nejen zábavné překlepy (např. druh vlhkých luk a kyselých pastvin modrásek hořcový, žijící na hořci hořepníku, je uveden coby zástupce fauny alpinských holí!), ale i zásadní chyby. Ty ovšem prosvítají spíš mezi řádky. Například zoologové by prý měli být „konzultováni“, když se připravuje vypalování společenstva (odkud se vlastně bere představa, že vypalování zoologům vadí?), ale – jak z textu implicitně vyplývá – nikdy jindy. Přitom žádný z diskutovaných způsobů managementu nás jako zoology neurazil a pod všechny bychom se podepsali; spory mezi „broučkaři“ a „kytičkáři“ se obyčejně týkají rozsahu a časování zásahů, nikoli jejich potřebnosti. Mnohé dnes ohrožené druhy nelesních biotopů totiž vždy existovaly zároveň s pastvou, vypalováním apod. Podstatné však je, že v historické kulturní krajině se všechny ty věci děly v maloplošné mozaice. Jestliže se kosila louka, kosila se ručně, a tudíž dlouho. To by správcové chráněných území měli respektovat a přizpůsobit živočišné složce společenstev časový rozvrh prací. V knize o tomto zásadním (a hojně studovaném) aspektu péče o biodiverzitu nenajdeme ani zmínku.

Jakkoli jsou naše výtky adresované I. dílu spíše marginální, II. díl (Lesní společenstva) musíme označit za katastrofu. To, co by podle našeho názoru měla kniha o ochraně přírody v lesních chráněných územích zdůrazňovat, zde stydlivě ustupuje do popisek k obrázkům (např. s. 47, 112, 278, 515) a vysvětlivek (s. 29, 41). Máme na mysli skutečnost, že lesní ekosystémy tvoří (na rozdíl od ekosystémů nelesních) potenciální přirozenou vegetaci většiny střední Evropy. I nepůvodní porosty, mají-li přirozené složení, se tudíž (na rozdíl od většiny rezervací nelesních) mohou alespoň v principu obejít bez lidských zásahů. Proto – až na výjimky – není žádoucí, aby jejich management byl jakýmsi lesním zahradnictvím; to patří do hospodářských lesů. Neznamená to, že voláme po neintervenční strategii vždy a všude. Voláme však po ní, a to přiznáváme, všude, kde je z hlediska ochrany přírody možná a zároveň společensky a ekonomicky průchodná. A právě rozbor oněch situací, včetně jakési argumentační kuchařky pro praktické ochranáře, zde chybí. Naopak hospodářsko-provozní hledisko čiší z každé stránky. Editoři totiž, snad v jakémsi velikášství, přistoupili k problematice „péče“ o lesní ekosystémy celoplošně, vycházejíce z toho, že zákon 114/1992 vyjmenovává mezi kategoriemi chráněných území mimo jiné i „významné krajinné prvky“ a „stavební prvky ÚSES“ (viz tabulka). Protože každý les je ze zákona současně významným krajinným prvkem, přeneslo se těžiště knihy – podle našeho názoru nešťastně – z poměrně malé výměry maloplošných chráněných území a 1. zón chráněných krajinných oblastí a národních parků (jež nezabírají ani 5 % lesní půdy v ČR, viz s. 117) právě na lesy hospodářské. Jistě, kniha o tom, jak šetrně a „ekologicky“ (výraz autorů) hospodařit v „méně chráněných“ lesích by mohla být přínosná, dokonce by příslušné kapitoly mohly patřit do recenzovaného spisu. Paušální přístup k managementu všech zákonných kategorií chráněných území na lesní půdě však vyvolává dojem, že ani lesy v národních přírodních rezervacích a v 1. zónách národních parků žádnou další či zvláštní ochranu vlastně nepotřebují. A že „správné“ či „šetrné“ hospodaření je vlastně tou nejlepší ochranou. Takto si ochrana přírody vpašovala do svého středu trojského koně: Jestliže skutečně víme jak v přírodě „správně“ hospodařit, pak samozřejmě nepotřebujeme žádná chráněná území bez lidské intervence. Úvaha platná pro antropogenní nelesní bioptopy (viz I. díl) je ve II. dílu postavena na hlavu.

Zkusíme naše tvrzení doložit. Igor Míchal v kapitole 1.1. (Přírodní les a jeho dynamika) poutavě popisuje dynamiku lesních ekosystémů, sukcesní změny, malý a velký vývojový cyklus ad. Nedokázal ale dostatečně zdůraznit význam chráněných území pro poznání, studium, a dokonce ani pro uchování všech těchto fenoménů. Kde hovoří o nezasahování či minimálních zásazích, vyjadřuje se nejasně (optimalizovat energomateriálové toky a regulační mechanismy v duchu ,měkkých technologií‘, s. 28) a jaksi nesměle. Argumenty, které by měli správcové chráněných území přijmout za své, se tak skrývají mezi řádky. Již název jedné z následujících kapitol (Požadavky ochrany přírody na provoz lesního hospodářství) pak vlastně ukazuje, o čem kniha především je – o hospodaření v lesích, byť v duchu měkkých technologií.

Jestliže jsme správně pochopili záměr editorů, pak se ve zbytku úvodní části snažili skloubit různé názorové přístupy k problematice. Dočteme se zde o „funkčních požadavcích na genové základny“ nebo o „požadavcích přírodě blízkého lesního hospodářství“. Názorová pluralita je dobrá věc, protože však kniha není dokumentem ze sympozia, ale příručkou pro správce chráněných území, měli editoři udržet jednotnou myšlenkovou linii. Ta chybí. Po pasážích o lesních vývojových cyklech následují pasáže o „zlepšení …stability, zdravotního stavu, produkce“ (s. 131). V obecné části samozřejmě jsou i kapitoly zdařilé, např. pojednání o významu přestárlých porostů pro ohrožené xylobiontní organizmy (s. 174–182) nebo kapitola o pěstebním plánování, kdy se čtenář konečně (na s. 201) dozví, že různé kategorie chráněných území by se měly lišit intenzitou managementu, včetně managementu minimálního (viz kapitolu Usměrňovaný přírodní vývoj) či žádného (Přírodní vývoj bez zásahů). Touto informací by ovšem kniha měla začínat. Krom toho zde najdeme i partie, jaké do knihy o chráněných územích snad ani nepatří. Například kapitola V. Simanova Technologie těžby a přibližování dřeva jako nástroj managementu lesních porostů připomíná učebnici pro dřevařské učiliště, včetně hojného užívání  hantýrky (ke změně směru vlečení používat odvalení sapinou, směrovou kladku, úvazek s kluzáky, vedení lana přes pařez…, s. 223) a výčtů samozřejmých detailů (nehustit pneumatiky na vyšší než předepsaný tlak… neúnosná místa terénu překonávat bez nákladů… svědomitě udržovat hydraulické systémy strojů, a zejména udržovat stroje v čistotě…, s. 223). Bylo by krásné, kdyby se šetrné hospodaření prosadilo ve všech hospodářských lesích. Do nejcennějších lesních rezervací však hospodaření nepatří – byť by bylo sebešetrnější.

Jestliže jsme I. dílu vytkli, že chybí zoologické hledisko, pak o II. dílu to říci nelze. Je zde dokonce celá kapitola Zvěř jako přírodní bohatství (P. Moucha). Jenže ta je, vedle partií o xylobiontních organizmech, vlastně jedinou kapitolou o živočišstvu. Kniha redukuje biotickou složku lesních chráněných území téměř pouze na zvěř, což je ovšem kategorie myslivecká, nikoli biologická či ekologická. Není divu, že se o ní píše jen z mysliveckého hlediska, navíc bohužel poněkud zmateně. Autor sice horuje pro snížení neúnosných stavů kopytníků v lesích návratem velkých šelem, ale nadšen tím není. Čím vyšší nabídka kořisti, píše, tím menší je regulační efekt predace (predátoři „se topí v nadbytku“ a zabíjejí více, než mohou spotřebovat)… proto nelze od přítomnosti několika rysů očekávat účinnou kontrolu spárkaté zvěře. Máme mu rozumět tak, že predátoři trpící hladem by kopytníky regulovali lépe?

Po části obecné následuje část speciální. Je uspořádána podobně jako v I. dílu. Nejprve pro všechny fyziotypy, „podtypy“, fytocenologické svazy a asociace uvádí tabulku, v níž jsou geobotanické termíny „přeloženy“ do lesnické typologie. Následují výčty charakteristických chráněných druhů, pasáže o jejich rozšíření v ČR, o historii vegetace, o její dynamice, o příčinách ohrožení ad. Po těchto statích, zpracovaných předními fytocenology, jako jsou např. J. Kubíková, J. Moravec, Z. Neuhäuslová, následují oddíly věnované managementu (Lesnická aplikační nadstavba) – a právě zde je kniha nejproblematičtější. Jak píše I. Míchal (s. 255), jde vlastně o příkladné návody k co nejcitlivějšímu hospodaření v různých lesních hospodářských souborech, jež mají usnadnit vzájemnou komunikaci lesníků a ochranářů. Opakujeme, že to vše by bylo v pořádku, kdyby šlo o hospodářské lesy. Text ovšem nijak nerozlišuje mezi chráněnými územími různých kategorií a významu. Rozdíl mezi hospodářskými lesy a například lesními národními přírodními rezervacemi je taktně zamlčen, výraz „bez zásahu“, v jistých kruzích nenáviděný, je rezervován pro (produkčně) „mimořádně nepříznivá stanoviště“ (dřínové doubravy, zakrslé bikové doubravy apod.). Naopak se zde dočítáme, že v „rašelinných borech blatkových“ jsou modelovou technologií přibližování „lanová dopravní zařízení“, v „reliktních borech skalnatých“ zase „…LKT s nízkotlakými pneumatikami“, kdežto „smrkové bory“ pískovcových skalních měst si žádají „přizpůsobení postupů možnostem bezeškodné dopravy vytěžených stromů z porostu“. Podobných příkladů je zde spousta – zajímalo by nás, nakolik se s „aplikační nástavbou“ ztotožnili autoři obecně ochranářských částí jednotlivých kapitol.

Podobně technokratické pasáže podle našeho názoru jasně ukazují, že je nejvyšší čas, aby si biologicky orientovaná ochrana přírody a produkčně zaměření lesníci „nalili čistého vína“. Vhodnější než sepisovat bezzubě kompromisní publikace by bylo, kdyby si obě strany uvědomily, že i když zastupují legitimní celospolečenské zájmy, jejich východiska a cíle jsou odlišné, a někdy i neslučitelné. Samozřejmě lze hledat a nacházet kompromisy, nic jiného v plošně omezeném světě ani nezbývá. Současně by však obě strany měly znát mantinely, které nebudou ochotny překročit.

Trvání na bezzubých kompromisech totiž může vést až k šílenostem, jakou představuje popiska k ilustraci na s. 554. Pod fotografií „standardní asanace kůrovcových stromů [v 1. zóně KRNAP]“, jež „je v příkrém rozporu s [jeho] posláním“, se dočteme, že „takovou devastaci přírodního prostředí vnímají negativně návštěvníci“. Jenže pro autory Péče o chráněná území je přijatelným řešením …za tabulí s nápisem 1. zóna nechat stát odumřelé stromy, ze kterých kůrovec již vylétl, a aktivní kůrovcové stromy asanovat mechanicky u pařezu. Jak se zdá, kdosi z autorského kolektivu zde poněkud utekl od tématu a prozradil cosi, co možná ani sám nechtěl: jak ochranu přírody účinně předstírat.

Obáváme se, že právě o účinném předstírání se z knihy poučí pracovníci státní správy, profesionálové všech typů, ale i studenti (kniha již dnes slouží jako studijní text nejméně na jedné naší vysoké škole). Čtenář až žasne, jak mohlo z jednoho redakčního týmu vzejít dílo tak nevyrovnané, nejednoznačné a místy zavádějící. Něco snad napovědí seznamy použité literatury, jež svědčí o tom, že dílo vznikalo v tristním odtržení od moderních trendů ochranářsky zaměřené biologie. Zdařilejší I. díl cituje celkem 179 pramenů, z toho 43 pramenů (24 %) cizojazyčných. Ovšem včetně těch, které psali čeští autoři a otiskli je v tuzemských sbornících. Spočteme-li pouze díla z renomovaných zahraničních časopisů, dojdeme k devíti pramenům (5 %), přičemž ze stěžejních světových ochranářských periodik (Biological Conservation, Conservation Biology, Restoration Ecology apod.) zde nenajdeme ani jednu citaci. Znamená to snad, že většinu moderních a mezi biology uznávaných nápadů, které I. díl propaguje, museli autoři objevit nezávisle na svých kolezích ve světě? Byl by to úctyhodný intelektuální výkon – a zároveň marnotratné mrhání silami. Ve II. dílu se cizojazyčných pramenů objevuje víc (70 ze 186 citací, tj. 38 %), ovšem prací z opravdových vědeckých časopisů je pouze 10. Uvědomíme-li si, že k povinnostem „studijního a informačního střediska“ patří sledovat a reflektovat dění ve světové ochraně přírody, že Péče o chráněná území je v současnosti nejvýznamnějším dílem našich „oficiálních“ ochranářů a že práce na obou svazcích trvala 10 let, pak nezbývá než žasnout nad stavem celé „vědecké“ ochrany přírody u nás. Tedy oboru, který na jedné straně – v I. dílu – místy objevuje objevené a na straně druhé – v dílu II. – ani nedokáže definovat své priority.

Martin Konvička, Jiří Beneš, BF JČU


Kriticky a radikálně (recenze recenze)

Mně se ten radikalizmus kritiků líbí. I když na něj vlastně moc nevěřím a leckde se mi zdá, že přestřelují. Mám ovšem máslo na hlavě – jednak to pěkně ladí s mým příjmením, jednak jsem taky do knížky přispěl (kapitolkou do I. dílu). Teď mluvme hlavně o II. dílu publikace. Autoři recenze ukazují velmi pregnantně, co je na knize v nepořádku. Dobře, taková je jejich role advocatus diaboli, a já jim taky ve velmi mnohém dávám za pravdu. Jenže by mě mrzelo, kdyby si teď někteří lesáci řekli, že když tu knihu i sami biologové pokládají za bezzubě kompromisní, tak nám nic nebrání jít na les zubatě a nekompromisně. Diktát se recenzuje tak, že se vyhledají chyby, označí se červeně, a když je jich pět, tak je to kule. Problém je ten, že diktát má jediné správné řešení. Recenzovaná kniha asi ne – je to věc pojetí a strategie. Já se bez ironie těším, až autoři recenze sami napíšou něco gruntovního o tom, jak na to u nás jít v ochraně přírody. Věřím, že to bude brzo, že to bude dobré a že to bude velmi radikální. A budu jim fandit, aby jejich radikalizmus uspěl.

Strategie autorů knihy radikální není, taková je prostě jejich volba, trade off. Místy ovšem není vůbec, ale vůbec radikální, ba naopak smířlivoučká, a to je, souhlasím, dost možná špatně. Bojím se, že kapitoly o lesním managementu jsou v ochranářské praxi opravdu snadno zneužitelné, a trnu, co to ještě může udělat. Loni jsem se setkal s plánem péče o chráněné území (byla to bažantnice v  Satalicích) založeným na ochraně starých stromů a dřevního hmyzu. Bylo potřeba říci: „Ani prstem se těch stromů netkněte! Mimo cesty už to nadále nebude ani park, ani hřiště, a zejména už nikdy zásobárna krbového dříví či krásných kmenů pro dětská hřiště.“ Drobná šarvátka s úřadem (pro mě týden práce, pro ně v posledním kole pár škrtů) začala i skončila přesnou citací z recenzované knihy. Tak i do budoucna potrvá hrozba další takřka libovolné těžby starých stromů a likvidace padlých kmenů. (Dokonce je možné, že těm úředníkům hloupě a drze křivdím – já taky nejsem radikální kritik.) Autoři knihy zvolili vůči „lesákům“ strategii komunikace a postupného přiklánění na svou stranu. Nevím, zda to v konečných důsledcích bude dobře nebo špatně, určitě to však není hrubá chyba. Začal bych tím, že první kritika nepřísluší Míchalově knize, ale stavu našich lesů a přístupu k nim. A pak, pořád je běžnou věcí nezájem (až pohrdání, alergie, studená válka) lesáků vůči ochraně přírody a naopak. Bojím se proto, že radikální přístup k věci by vedl jen k stejně radikálnímu odmítnutí nebo prostě k rezistenci. Míchal, ochranář současností a lesák tradicí, se za parlamentáře hodí víc než dobře – však taky je kniha zásadní v tom, že dává oba přístupy vůbec nějak dohromady (počínaje překlady lesnické typologie a geobotanické syntaxonomie). Takže určitě to není tak, že by obě strany neznaly své mantinely. Naopak – těmi mantinely je ona vzájmená nekompatibilita, a tu všichni znají až příliš dlouho a dobře. Kdy je lepší bránit se šátečkem bílým a kdy kalašnikovem, je věcí podmínek, ne odhodlání. Odhodlání je totiž taky věcí podmínek.

A ještě k těm citacím – není to přece jen tuze velká přísnost? Ono je samozřejmě těžko odporovat a tvrdit, že tam současné světové literární odkazy být nemají. Nejsou tam, a to je velká škoda, i když připustíme, že potenciální čtenář je hlavně člověk z praxe (lesák, úředník, ochranář), a ten valnou většinou stejně do pramenů nepůjde. Přesto to mám spíš za problém štábní kultury. Provinciální by to bylo, kdyby se pracně objevovala Amerika nebo se nevědomky tvrdilo něco zásadně odlišného, než co se o věci říká mimo ČR. Ale ani tak, ani onak. Pes má pořád čtyři nohy, ať už to spočítám sám a nechám bez citace, či to ocituju dle fosilního Brehma, anebo podle čtrnáct dní starého článku v Mammalogy Today. V této knize se netvrdí nic o tolik složitějšího.

Jiří Sádlo, BÚ AV ČR

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2001_V225-232.pdf (1 MB)

Diskuse

Žádné příspěvky