Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Ozvláštnění

Publikováno: Vesmír 75, 358, 1996/6

Zdá se, že hlavní pracovní činností osobností kulturního, vědeckého i politického života bylo stát nebo sedět, dívat se do dálky, popřípadě tam ukazovat, nebo hledět do blba a při tom si podpírat bradu. Výjimečně mají někteří ruku v kapse. Zvlášť významní sedí na koni. Potkáváme je na náměstích, v parcích, někdy také v sálích a předsálích – ale to pak většinou nemají tělo. Říká se tomu realizmus a někteří dokonce dodávají, že ti mrtví nebo aspoň ochrnutí vypadají jako živí. Měli bychom být vděčni ptákům za tu trochu subjektivity.

Muž na motorce řítící se do zatáčky musel působit jako zjevení. A jistě pro některé nerealisticky. Však také tohoto sochaře přiměli k tomu, aby se podílel na neslavné letenské frontě na maso, jejíž odhalení nepřežil.

A teď si představte, že jde v létě Vojanovými sady a na trávníku je aktovka. Rozepnutá, velká – a kamenná. Je to tak divné, že se může stát, že aktovku, jakých jsme vídali denně desítky, uvidíme poprvé. Chesterton říká v Nottinghamském Napolenu: „V tajemné knize života jest zapsán takový zákon: Nevšimneš si věci, díváš-li se na ni devět set devadesát devětkrát; díváš-li se na ni po tisící, vydáváš se obrovskému nebezpečí, že ji uvidíš poprvé.“ A zrovna tak se může stát – díky Ellen Jilemnické – že se poprvé setkáme s kabátem, zámkem a klíčem, štrikujícíma rukama, rukou podávanou, rukama v kapse, stříháním nehtů, anebo dokonce strouháním mrkve. A když přijdete do Centra teoretických studií UK, hned u vchodu nás vítá někdo, kdo líže zmrzlinu.

V Pražském lingvistickém kroužku používali krásný termín: ozvláštnění. Abychom si něčeho všimli, něčeho, co třeba každodenně vídáme (ale nevidíme), abychom si všimli druhého člověka, věcí, které nás obklopují, ale právě tak jevů a zákonitostí, musí se něco udát, musí se změnit okolnosti a podmínky, v nichž jsme až dosud viděli-neviděli. Musí dojít k nějaké změně pohledu, aby se něco stalo nápadným, zvláštním. Musí nás to nějak vyvést z míry, neboť měřítka zaběhnutá jsou jen na překážku. Jen tak se může něco objevit.

Popper říká, že vědecké teorie usilují o tvrzení typu: za jistých podmínek se stanou jisté věci. A úkolem vědy je testovat taková tvrzení tím, že uskutečníme tyto podmínky a okolnosti ostatní měníme. Jedině tak totiž můžeme teorii vystavit riziku, že očekávaný výsledek nedá. Často používaný obrat ceteris paribus, tj. při stejných ostatních okolnostech, do vědy nepatří. Zničil by testovatelnost, zabránil by objevu, zkrátka byl by to hrob vědy a svobodného vědeckého bádání.

Potkám-li sochy Ellen Jilemnické, mám vždy radost – radost z šance vidět co jsem vídal, ale neviděl.

Obrázky

Dopis

Jela jsem posledním autobusem z náměstí.

Večer byl tíživý a rmutný

jak prázdná voda.

Pořád jsem měla, pocit,

že otevřeným oknem odpluji

a připojím se k mráčkům na obloze.

Abych se aspoň trochu utěšila,

rozhodla jsem se, že dříve nežli vzlétnu,

povzdechnu z hloubi duše.

Aby tu po mně zbylo něco nahlas.

JAN SKÁCEL

Smuténka

Básně (I)

Blok, Brno 1995

Diskuse

Žádné příspěvky