Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Otisky života a doby

Publikováno: Vesmír 75, 658, 1996/11

Poslední dvě objemná dvojčísla časopisu Výtvarné umění nesou název Zakázané umění a jsou věnována osudům českého výtvarného umění v sedmdesátých a osmdesátých letech. Ačkoli jde o dobu nedávnou, mnohé informace se už získávaly s potížemi, některé jsou nejspíš definitivně ztracené a zapomenuté. Tyto dva sborníky jsou nesmírně záslužnou prací, protože zřejmě nadlouho budou jediným zdrojem informací o tomto období. Na souborné zpracování si budeme muset ještě počkat, právě tak jako na obyčejné slovníky a příručky o umění posledních padesáti let u nás i ve světě. Další dvojčíslem – výborem z textů Viléma Flussera Moc obrazu – skončí tento náš jediný časopis pro současné umění. Máme ovšem ještě vynikající Ateliér, ale jeho zaměření a poslání je jiné. A jak někdo žertem poznamenal, zůstává ještě Vesmír.

Příběh letošního šedesátníka Rudolfa Němce je téměř reprezentační součástí příběhu osudů českého výtvarného umění. Studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové ukončil na začátku šedesátých let, v době mírného uvolnění, kdy se na několik let otevřely výstavní síně a galerie současnému umění našemu i světovému. Byla to doba, kdy u nás vrcholil a končil informel a rázně se prosazovaly konstruktivní tendence, současně se ale ohlašovala nová generace s novou citlivostí a novou figurací. Otevřely se také možnosti podívat se do světa. Rudolfu Němcovi se to podařilo hned po vojně, kdy se dostal do Vídně. Píše o tom ve své Malířské cestě (otištěné v Revolver Revue 15): ‘Chodil jsem po ulicích a vnímal Západ. To byla 60. léta, pohyb v umění, a po abstrakci přicházel pop art. Já viděl velkou výstavu pop artu ve vídeňském Bruselském pavilonu, z kterého udělali muzeum moderního umění [šlo o výstavu Pop etc v Muzeu 20. století v září a říjnu 1964]. To bylo pro mne něco nového, uviděl jsem Warhola, Lichtensteina, Kleina, Recalcatiho. Po návštěvě Vídně – a brečel jsem na ulici po shlédnutí filmu o Beatles, jsem zkoušel se na plátno otiskovat. Přestal jsem malovat abstraktně, natřel jsem plátno a lehl si do toho. Byl to parádní otisk a začal jsem vynález zdokonalovat.’ Výsledkem byla řada velmi působivých obrazů, vesměs modře laděných, kterých si všiml Jindřich Chalupecký a umožnil Rudolfu Němcovi výstavu ve Špálově galerii (vystavoval společně s Adrienou Šimotovou). To se ale psal rok 1968. Rudolf Němec pak ještě vycestoval na studijní pobyt do Francie (mj. s Načeradským a Sopkem), ale pak spadla klec a Rudolf Němec vstoupil naplno do příběhu zakázaného umění. Maloval dál, téměř bez možnosti veřejných výstav, bez konfrontace s uměním ve světě, tato izolace však přispěla, jako u mnoha jiných, k původnější a hlubší tvorbě. Zůstal věrný figuraci i otiskům, postavy se ale v 70. letech úzkostně choulily. Proměňovala se i barevnost obrazů, až se v osmdesátých letech objevila ostrá žlutá a změnila se i technika. Němec začal používat rastrů a stříkací pistole. A nakonec v devadesátých letech začaly mizet z jeho obrazů i otisky či stíny postav, a pokud tam postavy byly, vypadaly už samy jako rastry a mříže. Celé dílo Rudolfa Němce je vlastně citlivým otiskem proměn časů a člověka v nich v posledních třech desetiletích.

Obrázky

Diskuse

Žádné příspěvky