Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Osvětlovaný svět

Publikováno: Vesmír 74, 183, 1995/4
Obor: Různé
Rubrika: Úvodníky

Na obálce tohoto čísla je obraz, který se jmenuje Světlo . Z temně fialového šera pozadí vystupuje jasný žlutý terč světla, které obkresluje a tvaruje jakési černé kulové těleso v popředí. Těleso by nevyvstalo, kdyby nebylo toho světla. Bylo by vůbec něco, kdyby se světlo nebylo oddělilo od tmy?

Ať už vědomě či nevědomě považujeme světlo za neodmyslitelnou součást světa, za jeho základní tvořivý, tvarující a zpřístupňující princip. Svědčí o tom i samo slovo 'svět', stejně jako mnoho dalších výrazů jazyka. Co je osvětlené, je jasné, co je vysvětlené, je srozumitelné. Když něčemu nerozumíme, toužíme po objasnění, osvětlení, vysvětlení. Svítá nám, pokud se to daří. Světlá budoucnost znamená, že máme naději na lepší příští, zatímco temnota je říše příšer a zla.

A přitom dobře víme, že světlo není ničím víc než elektromagnetickým vlněním, deštěm fotonů, něčím, co se může pohybovat jen omezenou rychlostí a podle stanovených pravidel. Navíc víme, že tomu, co v běžném životě považujeme za světlo, odpovídá jen nepatrný výsek ze škály vlnových délek či energií fotonů. A že zrak, jímž světlo cítíme, je umožněn jen velmi specifickým a povýtce nepravděpodobným uspořádáním organických molekul, buněk a vláken v našem těle.

Ponechme však elektromagnetické vlny a fotony stranou a mluvme o světle tak, jak je známe z přirozené zkušenosti.

Uvažme: jaký by to byl svět, kdyby nebylo světla nebo kdybychom světlo neviděli? Kdoví, zda tato otázka - stejně jako většina otázek typu kdyby - má vůbec smysl. Kdo se to vlastně ptá? My, kteří máme světlo a kteří vidíme, anebo nějací hypotetičtí obyvatelé onoho temného světa, jacísi troglodyti, kteří by v něm nějak (jak?) mohli hrát naši roli? Nicméně soudím, že ta otázka jistý smysl má, aspoň ten, že nás vede k zamyšlení.

Známe přece rozdíl, přinejmenším, mezi světlem a tmou. Nevím jak vy, ale kdykoliv rozsvítím světlo či otevřu okenice v temné místnosti, mám takový chvilkový, zvláštní zážitek prohlédnutí, jistoty a bezpečí. Nebo když se rozední. Jako by mé okolí náhle vyvstalo z nicoty, objeví se věci i se svými tvary a barvami. Pravda, vše tam bylo asi už dřív, ale to nic nemění na onom zvláštním pocitu.

Vědecké poznání má podobné vlastnosti. Badatel objeví něco, co nazve Pravdou, a má pocit prohlédnutí, jistoty a bezpečí. Svůj objev vnímá jako tvůrčí akt, i když ví - nebo si myslí, že ví -, že vše tak muselo být už dřív, on sám si jen posvítil novým směrem. Nedivme se proto, že si lidé kladli, kladou a budou klást otázku, zda zákony přírody existovaly dřív, než je někdo objevil.

Světelná metafora má ještě další významnou dimenzi. Na osvětlené se lze dívat i z dálky, takže není třeba to plašit a rušit přímým dotekem. (Pomiňme fakt, že i pouhým pohledem lze plašit a rušit.) Současně pohled z dálky není tolik citlivý na to, kdo se dívá. Postulát objektivity novověké vědy staví člověka do pozice nezaujatého diváka, což je, jak známo, její předností i kamenem úrazu. A ještě něco: pohled z odstupu rozšiřuje zorné pole, dovolí vidět více věcí současně a tak odhalit nečekané souvislosti.

Nelze však určit hranici mezi dálkou a blízkostí, mezi diváctvím a spoluúčastí. V tom je jedno z dilemat novověké vědy, na které se ostatně často poukazuje. A tak i světelná metafora má své meze - pokud v ní nechceme místo o světle mluvit o fotonech.

Kráčím-li přírodou, trhám květy, ulamuji větve a plaším zvěř. Občas se zahledím do dálek, ty však svým pohledem neruším. Nebýt v mém světě světla, nebylo by dálek, byly by jen utrhané květy, polámané větve a vyplašená zvěř. Přišli bychom o odstup, ale též o odcizení.

Člověku je dána zkušenost světla i zkušenost tmy. Obojí se mu připomíná každý den. Každý den a každou noc.

Diskuse

Žádné příspěvky