Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Ostrovní hora Říp

Když má Říp čepici, bude pršet
Publikováno: Vesmír 79, 36, 2000/1
Obor: Geologie

V roce 1982 vyšla v pražské Panoramě již zmíněná kniha Karla Žebery „Říp, hora v jezeru“, bohatě a zajímavě ilustrovaná Jiřím Mikulou. Říp je zde představen jako obrovitá sopečná jehla podobná Mont Peleé, která se odráží v hladině třetihorního jezera. Jeden z obrázků knihy dokonce ukazuje Říp ležící na jakémsi ostrově obtékaném čtvrtohorními řekami. Kniha měla velký pozitivní dopad, protože čtenářům umožnila představit si proměny krajiny středních Čech za posledních asi 20 milionů let, ale žádný z výše popsaných obrazů nejspíš není pravdivý. Rodem patří Říp do Českého středohoří, jehož většina kopečků nejsou sopky, ale jejich různě zduřelé přívodní kanály vypreparované z okolních sedimentů. Vlastní sopky ležely ještě o několik set metrů výš a dávno je vzala voda. To jenom Doupovské hory, a pak střední plochá část Středohoří mezi Varhoštěm a Merbolticemi, budovaná vulkanickými výlevy, se blíží skutečné sopečné krajině. Rovněž plošina středních Čech asi nikdy nebyla opravdovým jezerem, ale plochou aluviální plání přetékanou řekami, které každých několik desítek tisíc let měnily svá koryta, až nakonec pokryly většinu středních Čech na sever od Prahy písky a štěrky.

Před rekonstrukcí kostela sv. Jiří na Řípu byly v jeho dlažbě vyryty šipky, které k velkému podivení návštěvníků ukazovaly, jak se každých několik dlaždic mění směr střelky kompasu (viz obrázek). Až příště půjdete na Říp, vezměte si obyčejnou buzolu a uvnitř kostela nebo i před ním sledujte, jak si střelka najednou neví rady, kde leží sever. Jev je způsoben tím, že vystupující láva v sobě obsahovala partie, které ztuhly na jiném místě a v jinak magneticky orientované poloze. Mezi geomorfologické pozoruhodnosti Řípu patří gravitační rozsedlina s převisy na severním úpatí a mohutné sesuvné pole na jižní straně hory. V roce 1824 se zde sesul necelý hektar (850 000 m2) svahu i se vzrostlými stromy. Na úpatí Řípu odedávna vyvěraly tři prameny, kterým byla přičítána nejenom léčebná moc, ale také podle pozdního lidového podání se u pramene nad samotou Na ovčíně u Mnetěše zastavil – podobně jako kdysi Mojžíš pod Sinajem – praotec Čech, aby zde zanechal svůj lid a na vrcholu hory obětoval bohům. Říp je totiž hora mytická, což se dá dokázat i tím, že se mnohokrát dostala do poezie, ale nikdy do beletrie. Postavení pramenů vyvěrajících ze suťových osypů nedaleko svahů hory zase není tak výjimečné – v Českém středohoří se s ním setkáváme pravidelně.

Mezi další geologické pozoruhodnosti Řípu patří medové sintry podobné karlovarským vřídlovcům, které tmelí sutě u Ctiněvsi. Ukazují, že koncem terciéru by zde patrně na horkých pramenech mohly stát lázně, ale holt nebyli lidi. Druhotný kalcit v podobě sintrů, což jsou v tomto případě křídově bílé bradavičnaté povlaky vznikající uvolňováním vápníku z čediče a jeho reakcí s půdním oxidem uhličitým na kalcit, nalezneme na mnoha místech památné hory proto zde rostou vápnomilné rostliny.

Říp i kužele Českého středohoří jsou jakési napůl izolované ostrovní hory obklopené mořem odlišné zemědělské krajiny. Liší se podložím, rostlinstvem a také podnebím. Už G. Dobner se v roce 1763 zmiňuje, že pokud jde o předzvěsti změn počasí, nic není spolehlivějšího nad Říp – „když má Říp čepici, bude pršet. Zato, když nemá mraky ani mlžný opar, bude pěkné počasí.“

Podobně už před 150 lety lidé pozorovali, že Říp často k sobě mračna přitahuje, nebo je rozráží a rozděluje. Obyčejně mraky přicházejí od západu, narazí na Hazmburk a obrátí se podle Středohoří směrem k Sedlu. Jindy však bývají Řípem přitaženy, udělají kolem něj oblouk, a pak táhnou dál na severovýchod, psal časopis Hesperus v roce 1813. Na Řípu je pozoruhodné, že je vidět ze značné části nejúrodnější černozemní oblasti, tedy právě z té části Čech, která patří do staré sídelní krajiny s mimořádnou koncentrací pravěkých kultur. Neustále (skoro podvědomě) přitahuje oči. Má-li pravdu M. Eliade, že každá archaická kultura měla svůj střed světa, pak Říp se na roli axis mundi pravěkých Čech hodí vskutku znamenitě.

Literatura

Jirsík J. V.: Řip a kostel Řipský, Praha 1826
Chaloupecký V.: O Řipu, Praha 1919
Kotrch V.: Řip, jeho památnosti a vyhlídka, Praha 1898
Žebera K., Mikula J.: Říp, hora v jezeru, Panorama, Praha 1982
Ulrich F.: O Řípu, Naší přírodou 4, 749, 1944
Vesmír 8, 137138, 1879; Vesmír 14, 133, 1885; Vesmír 75, 356, 1996

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2000_V033-038.pdf (709 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky