Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Opravdu ekologové pohřbívají ekosystém?

(Ad M. Konvička, Vesmír 81, 127, 2002/3)
< předchozí | seriál: Pohřbíme ekosystém? | další >
Publikováno: Vesmír 81, 248, 2002/5
Obor: Ekologie

Nemohu nechat bez odezvy názor M. Konvičky o (konečném) pohřbení pojmu ekosystém. Souhlasím s ním v tom, že termín ekosystém byl zprofanován do stejné míry jako představa ekologie, která se vloudila do povědomí veřejnosti. Boj proti zneužívání obou těchto pojmů je ale bojem s větrnými mlýny. Tím hůř, když se jednooký, ba i slepý, snaží vést slepého.

V mém komentáři jde však o něco jiného. Nemohu souhlasit s autorovými výhradami ke koncepci ekosystému, mířícími k  jediné aplikační rovině, a to k rovině ochrany přírody, životního prostředí a hledání kritérií pro přírodní rovnováhu. M. Konvička vidí v popisu charakteristických struktur, v definici procesů a jejich interakcí jen mechanisticky primitivní zjednodušení, kdy součásti onoho ekosystémového stroje zůstávají v podobě černých skříněk. Snaha ekologů dobrat se kvantitativních znalostí o strukturách, fungování a dynamice celých ekosystémů nebo jejich subsystémů mu zřejmě ušla.

Ráda bych autora vyvedla z omylu. Byla jsem svědkem i účastníkem onoho velkého skoku kvantitativní ekologie v 60. letech, který se odehrál během Mezinárodního biologického programu (IBP). Tehdy nešlo ani o rovnováhu přírody, ani o její ochranu, ani o kterýkoliv systém ekologické stability. Šlo o zjištění základních parametrů fixace sluneční energie a jejích dalších cest ve všech biomech naší Země. Šlo o poznání míry autotrofnosti celé naší biosféry, ať již v přírodních společenstvech nebo v biocenózách řízených člověkem. Právě v ekosystémovém pojetí, v analýze oněch černých skříněk, fungujících pod vlivem vnějších faktorů a považovaných za řídící proměnné, se ukázal klíč k řešení problému. Myslím, že s odvržením ekosystému jakožto pojmu archaického a mytického se vylila vanička i s dítětem. Domnívá se snad autor, že hledat, nalézat a modelovat ekologické vazby, projevy a proměny s cílem základního poznání, bez účelových aplikací pro stabilitu nebo ochranu přírody, už nikoho nezajímá?

Ráda bych věděla, zda autor četl Tansleyho definici, která je mechanistickému pojetí na hony vzdálena a zdůrazňuje právě nestabilitu a zranitelnost ekosystémů. Zda nahlédl do mnohadílného kompendia Goodallových Ecosystems of the World (ed. Elsevier), které vychází dodnes. Zda autor sleduje výsledky IBP, prezentované např. v sérii International Biological Programme v Cambridge University Press nebo v Ecological Studies (ed. Springer). Všechny tyto důsledně syntetizované a publikované výsledky synchronního a metodicky sjednoceného úsilí mnoha desítek ekologických projektů z celého světa přinášejí větší znalosti o fungování přírody v naší biosféře než sebesofistikovanější dílčí studie např. o populační biologii jednotlivých druhů, oněch karikovaných latinských dvousloví. Těm odumovským strážcům pokladu šlo především o fungování přírody. Do své filipiky proti ekosystémům nakonec M. Konvička zahrnul i celou ekologii, která svorně s ekosystémy údajně opomíjí evoluci. To byla jeho poslední ideová kytice, hozená na rakev ekosystémů.

Je zřejmé, že čas oponou trhnul a dnešní adepti vědy usilují spíš o rychlé publikování než o poznání, spíš o vysoké scientometrické hodnocení (impact faktor, SCI) než o vyzrálou syntézu dlouhodobých analýz. (Je to vidět i na současných ekologických dizertacích, které se stávají snůškou parciálních publikací na dané téma, ale syntetické propojení typu monografie, nastínění dalších hypotéz a objasnění příčin pozorovaných jevů většinou chybí.) Kromě toho současná věda stojí a padá s úspěšností vesměs krátkodobých grantů. Proto je dnes odzvoněno dlouhodobým (desetiletým) cíleným projektům se soustavným sbíráním terénních dat, při značné ročníkové fluktuaci abiotických faktorů, oněch driving variables, jejichž vypovídací schopnost se objeví až po zhodnocení dlouhodobé časové série. Bez nich je a bylo fungování ekosystémů (což jsou nutné partes pro toto) v krajině i v biomech nezjistitelné. Dnes tedy převládá rychlejší a pohodlnější desk research u počítače, ekologové pracují s virtuálními situacemi v populacích i v krajině, a pokud jim jde o fungování přírody, spočívá verifikace jejich hypotéz často pouze na sériích dat, naměřených během IBP v rámci posvátné ikony ekosystémů. Je toto však důvod k odvržení produktivní a užitečné ekosystémové koncepce, která stále přináší teoreticky i aplikačně hodnotné plody, zdaleka ne archaické?

Milena Rychnovská

Autorova odpověď: Když jsem do Vesmíru psal krátkou informaci o návrhu R. V. ONeilla zásadně revidovat koncepci ekosystému, doufal jsem, že se ozvou příslušní koryfejové a bude legrace. Jenže protože vyzývatel vlastně nebyl Konvička, ale ONeill, vyříkali si naši ekosystémoví ekologové své výhrady přímo s autorem původní práce. Tedy alespoň v to doufám a těším se na sekci Forum v některé z příštích Ecology. Pouze paní profesorka Rychnovská si našla čas vyjádřit upřímné znepokojení i ve Vesmíru. A vida, její krátký esej neopomíjí téměř nic z toho, co na ekosystémové koncepci mně, ale i Jiřímu Sádlovi či potažmo ONeillovi tolik nehraje.

Proto jen tři poznámky: M. Rychnovská má pravdu, že jsem nepochopil, oč šlo měřičům primární produkce v časech Mezinárodního biologického programu. Vzhledem k načasování 50. a 60. léta, doba sputniků a velikého technooptimizmu na tehdejším Východě i Západě bych čekal, že výstupem mělo být zmapování zdrojů biosféry pro její lepší a méně rizikové využití, takové trochu přetvoření planety. 1) Viz ony roztomilé pérovky v Odumovi s přírodní rezervací, přílivovou elektrárnou a příměstskou rekreační zónou. Byly to, jak jsem se domníval, vznešené a plně legitimní cíle, byť samozřejmě aplikačně orientované a poplatné své době (což nevadí). Nyní mě M. Rychnovská vyvádí z omylu, za což díky, byť mě skutečný předmět tehdejších snah, zjištění míry autotrofnosti planety, nechává chladným. Aspoň že v tom (jak jsem zjistil krátkým průzkumem mezi kolegy) nejsem sám.

Nevím, zda ONeill četl Tansleyho definici, ale do Ecosystems of the World, Man and Biosphere Series apod. nahlížím pravidelně, jsou to jedinečné zdroje informací. Hodí se mimo jiné k vyhledávání citací k banálním pravdám, třeba když chcete napsat, že hory vedou do kopce, jenže to nemáte změřené. Jediným problémem těch knih je, že by se klidně obešly bez ekosystémů samotných. Klasickým příkladem toho, jak se na konci 20. století v Čechách dělala ekosystémová věda, je třeba recentní sborník o ekosystémech Třeboňska (Květ et al., 2002). To se pečlivě měří klima, fosfor a těžké kovy, následuje botanika od popisné po experimentální, stručný výčet zvířat s nějakým tím grafem, a nakonec něco o lidské činnosti a ochraně přírody. Sešije se to do jednoho svazku, a protože jsme toho zkoumali tolik, vznikne kniha o ekosystémové vědě, byť skoro chybí syntéza či jakékoli překvapivé zjištění. Ale asi to tak musí být. Paní profesorka Rychnovská má pravdu, že bez prací tohoto typu, bez základů budovaných po desetiletí, by nebyl možný ani rychlejší a pohodlnější [sic!] desk research, jež se bez rozsáhlých datových souborů často neobejde. Jenže ono to platí i naopak: k čemu jsou obři, na jejichž ramenou nikdo nestojí?

Ale dost smířlivosti. Kritika současných ekologických dizertací či výhrady vůči SCI jsou navýsost nevkusné od dlouholeté profesorky oboru, která samozřejmě zasedala v příslušných vědeckých radách, grantových komisích atd., a mohla tudíž dění přímo ovlivňovat. Koryfejům se možná zdá, že mladá generace nepíše monografie a nevěnuje se dlouhodobým projektům. Jenže ona se přímo vnucuje námitka (výjimky odpustí), proč si dnešní zasloužilí ty své autory nových monografií sami nevychovali. I když ono to nebude tak zlé. Alespoň okolo mě se monografie píší a dlouhodobé projekty rozvíjejí. Jenom ty hypotézy jaksi neverifikujeme, to jsme už vzdali.

Martin Konvička

Poznámky

1) K. S. Shrader-Frechette, E. D. McCoy, Method in ecology: strategies for conservation, Cambridge University Press 1993. Interpretaci jsem převzal z citované knihy. Její autoři hovoří přímo o zklamání z Mezinárodního biologického programu.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2002_v247-253.pdf (239 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky