Aktuální číslo:

2024/4

Téma měsíce:

Obaly

Obálka čísla

Opičení po vědecku

aneb Také opice již vykazují kulturní rozvoj
 |  7. 12. 2006
 |  Vesmír 85, 722, 2006/12

Memetikové tvrdí (a čím dál víc odborníků jim dává za pravdu), že lidé předběhli ostatní organizmy hlavně díky neobyčejné schopnosti učit se nápodobou. Tatáž schopnost nám pomohla k tomu, že kromě dědičnosti genetické, zprostředkované přenosem rodičovských genů na potomstvo, se u lidí uplatňuje dědičnost kulturní, zajišťovaná šířením memů, a to nejen mezi generacemi následujícími, ale i napříč lidskou populací. Schopnost imitovat se u člověka uplatňuje po celý život, v určitém období po narození je však tak výrazná a projevuje se tak nutkavě, že rodiče dělají různé grimasy a jsou nad tím, jak se jejich potomek krásně „opičí“, u vytržení. Ani si moc neuvědomujeme, že se opičení do našeho slovníku přeneslo také opičením, a to po někom, kdo tento způsob imitačního chování na vlastní oči zaznamenal u opic a pojmenoval jej tak výstižně, že se to ujalo. Malé děti kopírují chování svých rodičů, větší i to, co jim bylo svěřeno slovně. Dospívající touží být jako jejich kamarádi, popřípadě různé módní idoly. Jako žáci a studenti se nápodobou učíme poznávat svět a zařadit se do společnosti. Opičení je tedy pro člověka hnací silou kulturního rozvoje. A jak probíhá u opic? Je jejich opičení založeno na stejném základě?

Již před drahným časem si primatologové všimli, že naši nejbližší opičí příbuzní, šimpanzi, žijí v oddělených „kmenech“, které se mezi sebou liší zvyklostmi a vzorci chování. Pozorování odpovídalo představě kulturního přenosu napodobováním z jednoho člena na celou skupinu. Tento jev lze pozorovat i u jiných živočichů, ale u opic jsou zřejmě rozdíly v tradicích mezi „kmeny“ zesilovány nejen prostorovým oddělením v přirozeném prostředí, ale i určitou konformitou členů, jejich potřebou sjednotit svůj projev v rámci skupiny. Tento znak je typický pro kulturní odlišení lidských skupin a zdá se, že u šimpanzů to probíhá velmi podobně. Ověřit tuto hypotézu experimentálně je však obtížné.

Primatologové ze skotské Univerzity v St. Andrews spojili síly s americkými kolegy z Yerkes National Primate Research Center při Univerzitě Emory v Atlantě a řadu let zmíněnou hypotézu ověřují u šimpanzů žijících v zajetí. Nejprve bylo třeba vymyslet experiment, který by na zmíněné otázky poskytl přesvědčivou odpověď.

Loni publikovali výsledky experimentu s šimpanzími samicemi Erikou a Georgií, jimž dávali potravu za zavěšená dvířka. Eriku naučili, aby si dvířka zvedla tyčkou, potrava pak vypadla dopředu. Georgii zas naučili strčit do dvířek tak, že potrava vypadla zadní rourou. Potom každé expertce přidělili skupinu šimpanzů a dali jí příležitost, aby své svěřence naučila získávat potravu z nedostupného místa (s takovou situací se často setkávají v přírodě). Erika i Georgia se projevily jako dobré učitelky. Členové obou skupin „učivo“ zvládli, ale v každé skupině jinak, tedy většinou metodou své učitelky, až na pár výjimek. Metoda zdvihání dvířek klackem, kterou vyučovala Erika, je dost obtížná, a tak někteří její žáci během učení strčili do dvířek omylem – a dosáhli cíle metodou, kterou učila Georgia. V opakovaných pokusech se ale skupina sjednotila na postupu své učitelky.

Letos publikovali autoři výsledky upravených experimentů, v nichž je již rozdíl v obtížnosti řešení potlačen. Jedni dvířka zdvihali, druzí je odsouvali. Tentokrát první učitel učil jednoho žáka, ten se stal učitelem dalšího žáka atd. Šest opic v každé skupině se učilo metodou „tiché pošty“, aby se prověřila její přesnost. Výsledky nahrané na videu jsou úžasně přesvědčivé. Opice jsou schopny s velkou přesností se naučit nápodobou poměrně složitý úkol. Jen jednou se stalo, že opice dvířka náhodou otevřela odsunutím místo zvednutím, a tak objevila konkurenční řešení. Neměli bychom zapomenout na kontrolní skupiny v obou sériích pokusů, které byly vystaveny úkolu bez přítomnosti instruktora. Za vymezenou dobu nevyluštil úkol žádný člen skupiny. Kdyby se to ale některému z nich za delší dobu přece podařilo, nejspíš by se to od něj celá skupina naučila v té verzi, na kterou průkopník náhodně přišel.

Výsledky experimentů prokázaly, že lidské i opičí opičení, vedoucí k vytvoření lidské nebo opičí kultury, probíhá velmi podobně. Šimpanzi jsou již podobně jako člověk schopni rozšiřovat memy všemi směry v rámci komunikující populace, a to zřejmě velmi přesně. V této oblasti tedy tak úplně pupkem světa nejsme, nicméně v naší kulturní činnosti přece jen dosahujeme nesrovnatelně větších a kvalitnějších výsledků. Naše lidské opičení je tedy patrně v mnoha směrech kvalitnější než opičení opic.

Ke stažení

O autorovi

Vladimír Vondrejs

Doc. RNDr. Vladimír Vondrejs, CSc., (*1937) vystudoval chemii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Na několika vysokých školách v Čechách a na Slovensku zaváděl výuku molekulární biologie. Na katedře genetiky a mikrobiologie PřF UK zavedl genové inženýrství. Postupně se věnoval výzkumu buněčného cyklu, rozvoji metod genových modifikací a reparaci DNA u mikroorganismů. S velkým zaujetím se ve volném čase věnuje malování a sochaření.
Vondrejs Vladimír

Doporučujeme

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky uzamčeno

Josef Tuček  |  2. 4. 2024
Petr Baldrian vede Grantovou agenturu ČR – nejvýznamnější domácí instituci podporující základní výzkum s ročním rozpočtem 4,6 miliardy korun. Za...
Od krytí k uzavření rány

Od krytí k uzavření rány

Peter Gál, Robert Zajíček  |  2. 4. 2024
Popáleniny jsou v některých částech světa až třetí nejčastější příčinou neúmyslného zranění a úmrtí u malých dětí. Život výrazně ohrožují...
Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Jana Doubravová, Jakub Klicpera  |  2. 4. 2024
Island přitahuje návštěvníky nejen svou krásnou přírodou, ale také množstvím geologických zajímavostí, jako jsou horké prameny, gejzíry a aktivní...