Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Operace vlastního apendixu v Antarktidě

Práce jako práce, život jako život
Publikováno: Vesmír 83, 25, 2004/1
Obor: Medicína

Psal se duben roku 1961. V Evropě se schylovalo k jaru, v Antarktidě nastávala polární noc. Blížily se měsíce tmy, sněhových bouří a teplot klesajících pod –70 °C. Členové Šesté sovětské antarktické expedice věděli, že v zimě budou odkázáni jen sami na sebe. Loď, jejich jediné pojítko s domovem, odplula již před měsícem a vrátí se až za rok.

V nově vybudované stanici Novolazarevskaja se zazimovalo dvanáct polárníků. Jedním z členů výpravy byl i mladý leningradský chirurg Leonid Rogozov. Na vysněnou expedici odjížděl krátce před obhajobou své dizertace. Zde v Antarktidě byl především lékařem výpravy, pracoval však také jako meteorolog a řidič transportéru.

Jednoho dne náhle onemocněl. Diagnóza mu nečinila obtíže: appendicitis acuta (akutní zánět apendixu, červovitého přívěsku slepého střeva), běžné onemocnění, které dobře znal. Při včasné diagnóze není stav nebezpečný a v civilizovaném světě se dá považovat za běžnou chirurgickou záležitost. Podmínkou přežití je ale operace, bez ní hrozí zánět pobřišnice a smrt. Mladý chirurg věděl, že má-li přežít, musí být operován brzy. Nebyl však v civilizovaném světě, nýbrž v pionýrských podmínkách rodící se antarktické základny, na prahu polární noci. A pak tu byl ještě jeden problém – byl jediným lékařem na základně.

Stavba nové antarktické stanice
Šestá sovětská antarktická expedice vyplula dne 5. listopadu 1960 z Leningradu na lodi Ob. Po 36 dnech plavby loď zakotvila u polární stanice Lazarev, nazvané na počest slavného ruského kapitána. 1) Stanici postavila v roce 1959 na Pobřeží princezny Astrid Čtvrtá antarktická expedice. Místo na šelfovém ledovci však nebylo vybráno šťastně – okraj ledovce nebyl stabilní. Po dvou letech proto bylo rozhodnuto, že se Lazarev zruší a že bude postavena stanice jiná, která se bude jmenovat Novolazarevskaja. Loď Ob, jejímž cílem bylo kotviště v zálivu stanice Mirnyj, proto vysadila na ledovec u Lazareva část expedice, jejímž úkolem bylo postavit novou základnu a přenést do ní vědecký program. Této skupině velel legendární polárník Vladislav Gerbovič.

Místo pro novou základnu bylo vybráno na skalnatém podloží jihovýchodní části Schirmacherovy oázy v Zemi královny Maud, 80 kilometrů od pobřeží. Stanice Novolazarevskaja (viz 01 ) musela být dokončena před příchodem polární zimy, aby v ní polárníci mohli přezimovat. Dne 18. ledna 1961 Vladislav Gerbovič základnu otevřel.

Mezitím loď Ob nalodila ve stanici Mirnyj vracející se Pátou antarktickou expedici, 14. března 1961 zdvihla kotvy a vydala se na zpáteční cestu k domovu. Do leningradského přístavu vplula 29. dubna 1961. Tou dobou již v Antarktidě nastala polární zima. Moře zamrzlo, blížila se polární noc. Lodní ani letecké spojení s okolním světem tehdy nebylo možné. Pro příští měsíce zůstali členové Šesté antarktické odkázáni sami na sebe. Tehdy ovšem ještě na Novolazarevské nevěděli, jakým zkouškám je ledový kontinent vystaví. Netušili ani, za jak dramatických okolností budou o rok později Antarktidu opouštět. Nejdříve je čekala zpáteční cesta k oceánu – asi 90 kilometrů jízdy v transportérech přes ledovec plný trhlin. Ledová pole byla navíc v dubnu 1962 tak mohutná, že se loď Ob nedokázala probojovat až k pobřeží, kde na ni (u zrušené stanice Lazarev) polárníci čekali. Dvanácti mužům tak hrozilo další přezimování, další polární noc bez nových zásob. Převládající skepsi v této těžké situaci nedobrovolných antarktických vězňů a obavy z dalšího roku v pustině bez činorodé náplně dokumentuje úryvek z deníku Leonida Rogozova: …čím dál častěji se dostavují návaly tupého stesku a nenávisti k proklaté Antarktidě. Jak lichý byl můj souhlas s odjezdem na expedici. Exotiky jsem se nabažil za měsíc, v odplatu ztrácím dva roky života. Klinika, kterou miluji více než všechna blaha světa, se odsud zdá být vzdálená jako Mars. Moji pacienti, moji studenti, moje chirurgie… Ztrácím znalosti, kvalifikaci, hynu nečinností…

Nakonec byli polárníci, když se již vzdali naděje na návrat domů, dopraveni koncem dubna 1962 na palubu vracející se lodi Ob dvěma jednomotorovými letadly AN-2 (tzv. Anuškami). Jedno z letadel mělo na zpáteční cestě poruchu a málem se zřítilo do moře.

Sám sobě lékařem
V dubnu 1961 halilo polární šero stanici Novolazarevskaja do houstnoucí tmy, sněhových bouří a třeskutých mrazů. Nálada mezi polárníky však byla zatím dobrá. Pracovali s velkou chutí a optimizmem, stísněné podmínky překonávali prací, volný čas trávili v družné pospolitosti a hrách. Byli mladí a ambiciózní. Účast v prestižní expedici pro ně znamenala čest a vysněnou příležitost, v níž chtěli obstát. Chirurg Rogozov například kvůli expedici přerušil i svou slibně se rozbíhající vědeckou kariéru, odjížděl krátce před obhajobou dizertační práce zabývající se novými operačními postupy v léčbě rakoviny jícnu. Jednoho dne (29. 4.) si sedmadvacetiletý Leonid Rogozov uvědomil bolest v břišní krajině. Zprvu tomu nevěnoval větší pozornost, během noci však bolest sílila a začala mít typický charakter. Do deníku si tehdy zapsal:

29. dubna 1961. Zdá se, že mám apendicitidu. Mlčím, dokonce se usmívám. Proč lekat přátele? Kdo pomůže? Polárníci se setkali s medicínou tak akorát na zubařském křesle.

Akutní apendicitida… Kolikrát ji už jako chirurg diagnostikoval, kolikrát ji už operoval! V téhle situaci však šlo o krutý žert osudu. Vnitřní nervozitu a paniku potlačil logickou rozvahou. Diagnóza tedy byla stanovena. Má-li přežít, musí podstoupit operaci. Transport nebyl možný. Jediný, kdo mohl operaci provést, byl on sám. Rychle a soustředěně listoval pamětí. Ne, nic podobného nikdy nečetl. Nevěděl, je-li vůbec něco takového v lidských silách. Bude si muset otevřít peritoneální dutinu, manipulovat s vlastními vnitřnostmi. Je to vůbec reálné?

30. dubna 1961. 14 hodin. Celou noc jsem nespal. Bolí to jak čert! Sněhová bouře bičuje duši, vyje jako sto šakalů. Zjevné symptomy hrozící perforace zatím nejsou, ale mučí mě těžká předtucha… Jde o to… Je nutné promyslet jedinou možnost – operovat se sám… Je to téměř nemožné… ale skončit takhle, se založenýma rukama…

18 hod. 30 min. Tak těžko mi v životě ještě nebylo. Domek se ve vichřici klepe jako hračka. Kluci už to poznali. Přicházejí a uklidňují mě. A já mám na sebe vztek – pokazil jsem lidem svátek. Zítra je 1. máj. A teď všichni pobíhají, připravují autokláv. Musíme sterilizovat prádlo, budeme provádět operaci.

20 hod. 30 min. Cítím se stále hůř. Řekl jsem to klukům. Teď budou vynášet z místnosti vše nepotřebné.

Kritických úskalí operace vlastního apendixu se naskýtá řada. Za standardních podmínek se na výkonu podílí pět profesionálů: operatér a asistent, instrumentář, anesteziolog a jeho sestra. Operace probíhá v celkové anestezii, která zajišťuje tři základní podmínky úspěšného výkonu v nitrobřišní dutině: organizmus nevnímá bolest, jsou potlačeny nebezpečné vegetativní reflexy a je dosaženo celkové svalové relaxace včetně svalů břišní stěny (podmínkou je současná umělá ventilace). Operaci na sobě samém však bylo nutno provést při vědomí, bez celkové anestezie. Žádné léky, které by celkově snížily vnímání bolesti, nepřipadaly v úvahu. Otupily by pozornost, úsudek a přesnost pohybů rukou. Lokálním anestetikem je sice možné injekčně znecitlivět alespoň vrstvy břišní stěny, bolestivou pobřišnici však v tomto rozsahu znecitlivět nelze.

Bolest ale v této situaci nepředstavuje jediný problém. Další technickou nesnází je svalové napětí, které je přítomno vždy při vědomí a při zachování spontánního dýchání a které se navíc v operovaném místě reflexně zvyšuje bolestí. Napětí svých vlastních svalů v operační ráně člověk vůlí ovlivnit nemůže, preparace a manipulace se střevem musí tedy být technicky velmi obtížné. Další problém představují vagové reflexy, které mohou být vyvolány při manipulaci s pobřišnicí a se střevem – vedou ke zpomalení, či dokonce k zástavě srdce. Dalším technickým problémem je viditelnost operačního pole. Do operační rány na vlastním břiše není vidět.

Operovat v zrcadle je obtížné, obraz je stranově převrácený, každý pohyb je nutné soustředěně korigovat. Všechna tato úskalí operace bylo navíc nutné absolvovat bez asistenta. Nikdo chirurgovi s vlastním operováním nemohl pomoci, nanejvýš podávat nástroje. Na další úvahy ale nebyl čas. Příznaky nemoci pokročily, operace se nesměla odkládat.

Operace po hmatu a před zrcadlem
Před vlastním výkonem zřídil Rogozov na základně improvizovaný operační sálek, vysterilizoval operační prádlo a nástroje.

Meteorologa rychle zaškolil jako instrumentáře. Druhým asistentem byl šofér, který držel zrcadlo. Potom se chirurg sterilně oblékl, uložil na lůžko, odezinfikoval a zarouškoval operační pole. Operace mohla začít. Místo řezu znecitlivěl lokálním anestetikem prokainem… Jaká vůle po životě to vedla chirurgovu ruku, když nořil skalpel do vlastního těla… Byl sám se svou nemocí a nadějí, sám se svým odhodláním a vůlí, sám se svou zručností, sám se svou bolestí. Sám ztracen v nekonečných pláních temné ledové pustiny.

V noci 30. dubna 1961 provedl Leonid Rogozov sám na sobě operaci, při které si odstranil zanícený apendix. Operace trvala 1 hodinu a 45 minut, tedy asi třikrát déle než za standardních podmínek. Byla provedena po hmatu nebo při pohledu do zrcadla. Meteorolog a mechanik po celou dobu pomáhali, upravovali osvětlení a otírali pot, který chirurgovi zaléval oči. Během operace Rogozov dvakrát ztratil vědomí. Po pěti dnech se zcela zotavil, po týdnu si vytáhl stehy a vrátil se ke své práci i ke svému deníku.

8. května 1961. Nepovoloval jsem si myslet na nic vedlejšího. Je nutné pevně… pevně vzít sebe sama do rukou a co nejpevněji stisknout zuby. Pro případ, že bych ztratil vědomí, nechal jsem Sašovi Arťomjevovi stříkačku a ukázal mu, jak dávat injekci. Vybral jsem si polohu v polosedě. Zinoviji Teplinskému jsem vysvětlil, jak bude držet zrcadlo. Chudáci moji asistenti! V poslední minutě jsem k nim vzhlédl: stojí v prostěradlech, bělejší prostěradel. Mně se udělalo také strašně. Ale když jsem uchopil stříkačku s novokainem a dal si první injekci, jaksi automaticky jsem se přepnul na operaci, nic jiného už jsem nevnímal.

Pracoval jsem bez rukavic. Vidět bylo špatně. Zrcadlo pomáhá, ale i překáží – vždyť zobrazuje převráceně. Více pracuji po hmatu. Krvácení je poměrně silné, ale nespěchám, snažím se pracovat na jistotu. Při otevírání pobřišnice jsem poranil slepé střevo, je nutné to zašít. Náhle mi blesklo myslí: tady jsou další poranění, a já si jich nevšiml… Slábnu čím dál víc, motá se mi hlava. Každých 4–5 minut odpočívám na 20–25 sekund. Konečně, tady je, proklatý přívěsek! S hrůzou si u jeho základny všímám tmavé skvrny. To znamená ještě tak den a prorvalo by se to a…

V nejhorším momentu oddělení přívěsku jsem ochabl: srdce se sevřelo a výrazně se zpomalilo, ruce jako by byly gumové. Nu, pomyslel jsem si, dopadne to špatně. A zbývalo jen oddělit přívěsek … A pak jsem si uvědomil, že – v podstatě – jsem už zachráněn…

Mez lidských možností

Více než o rok později – 29. května 1962 – zakotvila loď Ob s vracející se Šestou antarktickou expedicí na palubě v leningradském přístavu. Následujícího dne se Leonid Rogozov vrátil ke své práci na klinice a krátce nato obhájil dizertační práci. Svou doktorskou práci pak věnoval problematice portální hypertenze. Pracoval na katedře všeobecné chirurgie 1. medicínského leningradského institutu vedeného akademikem F. G. Uglovem. Do Antarktidy se již nikdy nevrátil.

Dnes je zřejmé, že tato událost představuje první podobný počin v dějinách dobývání Antarktidy, v dějinách medicíny a zřejmě i v historii vůbec. Operace posunula představitelnou mez lidských možností a schopností, a to nejen po stránce fyziologické a technickochirurgické, ale i v rovině obecně lidské. Zůstává příkladem odhodlání a vůle člověka po životě.

Poznámky

1) M. Lazarev a F. Bellingshausen, kteří se plavili na lodích Mirnyj a Vostok, dosáhli jako první dne 28. ledna 1820 pobřeží antarktického kontinentu.

STANICE NOVOLAZAREVSKAJA

(nadmořská výška 102 m, souřadnice 70°46'04" j. š., 11°49'54" v. d.)

Klimatické podmínky v této oblasti nepatří v Antarktidě k nejtvrdším (průměrná roční teplota –11 °C). Dokonce tam lze rozeznat čtyři roční období. Nejdelší je zima (od dubna do září), kdy teploty dosahují minima (nejnižší zde naměřená teplota byla –41 °C) a převládá velmi větrné počasí (vítr často přesahuje rychlost 50 m/s). V zimě spadne 70 % celoročního úhrnu srážek, průměrně každý třetí zimní den přijde sněhová bouře. Jaro během října a listopadu přináší zmírnění větru a oteplení. V krátkém létě (od prosince do ledna) se povětří ještě více uklidní (pouze dvě sněhové bouře za měsíc) a teploty stoupnou (maximálně do +10 °C). V únoru a březnu nastává podzim, kdy se počíná ochlazovat, přibývá oblačnosti a sílí vítr. Polární noc zde trvá od 21. května do 23. července, polární den od 15. listopadu do 28. ledna.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2004_V025-028.pdf (368 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky