Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Okruh Revue K

Publikováno: Vesmír 80, 478, 2001/8

Měl jsem štěstí: krátce po příjezdu do Paříže začátkem března 1994 se v galerii Le Pont Neuf, spravované asociací, jíž předsedala paní Bernadette Chiracová, příznivkyně a podporovatelka českého umění v exilu, konala vernisáž výstavy umělců z okruhu Revue K: Quatorze artistes autour de la Revue K. Štěstí jsem měl nejen proto, že jsem se mohl této vernisáže zúčastnit a poznat umělce a jejich díla, nýbrž i ze zcela prozaických důvodů. Našel jsem tam téměř všechny ty, s nimiž jsem se chtěl v Paříži setkat, a tak jsem ušetřil za telefonování. Hned jsem si tam dohodl některé schůzky; ještě v březnu jsem navštívil ateliéry Vladimíra Škody a Miloše Cvacha, kteří se pak zanedlouho objevili ve Vesmíru. (Poznamenám, že jsem v Paříži tehdy pobýval na grant týkající se filozofie, a toto byla, podobně jako zadní stránka Vesmíru, „přidružená činnost“.)

Revue K založil po své nedobrovolné emigraci v Paříži Jiří Kolář a jedním z jejích poslání bylo zmapování exilových výtvarníků (ale nejen jich, Revue K přinášela i ukázky nezávislého českého umění „domácího“) – celkem se podařilo takto zachytit více než stovku výtvarníků. Brzy po vzniku této revue se k práci na ní (zhruba od třetího čísla) připojil Roman Kameš, který se složitým způsobem dostal do Paříže v r. 1973, aby tam studoval malbu na École Nationale Supérieure des Beaux-Arts v ateliéru belgického abstraktního malíře Gustava Singiera. Pomáhal pak Jiřímu Kolářovi i jinak, mj. upravoval pozoruhodným způsobem knihy z řady „Collection défectueuse“, vydávané při revue K, v níž vycházely francouzské překlady textů Kolářových a dalších básníků. Roman Kameš pak vydávání této revue převzal a revue vychází dodnes ( já mám poslední číslo 53, ale vyšla už jistě i čísla další). To K v názvu označuje nepochybně zakladatele, hezké je, že se hodí i na pokračovatele.

Od roku 1994 se „exilové“ umění objevuje i na zadní stránce Vesmíru (začali jsme Vladimírem Škodou); chtěl jsem, aby se objevilo aspoň jednou do roka. Inventura, kterou jsem si právě udělal, ukázala překročení plánu: Roman Kameš je už 15. exilový výtvarník ve Vesmíru.

V r. 1992 se Roman Kameš dostal poprvé do Indie, do Ladaku, kam ho zavedl jeho přítel fotograf Jaroslav Poncar z Kolína nad Rýnem, znalec himálajské přírody a tamějších obyvatel. A vzápětí si uvědomil, že to je to místo, které hledal: pro jedinečnou viditelnost, barevnost ostrou i zamlženou, pro přírodní pigmenty a hlíny, které pak používá, když v Paříži v ateliéru zpracovává své himálajské vnitřní obrazy.

V Ladaku leží Dharamsala, v současnosti oficiální sídlo 14. dalajlamy a největší středisko tibetských uprchlíků. A Roman Kameš tam spolu s dalšími pěti profesory výtvarného umění ze západní Evropy, sdruženými v asociaci „Tibetan Children’s Art in Exil“, učí tibetské děti kreslit a malovat. Totiž jde o to vůbec jim vysvětlit, že něco takového existuje: tužka a papír se u těchto lidí vůbec nevyskytují, jediné výtvarné umění jsou mandaly, ostatní nemá vůbec smysl, a pokud se objeví nějaký světský umělec, je to „ten, co kopíruje“. Roman Kameš s nadšením vypráví o své práci s dětmi ze zcela jiné kultury, o vzájemném obohacení a oplodnění ze střetu odlišných způsobů vidění. V závěru jednoho rozhovoru však řekl: „Někde vespod jsou základy, které nelze zakrýt rozdílnými geografickými, civilizačními či náboženskými podmínkami života. Když si to uvědomíme, můžeme spolu bez problémů komunikovat, ať přicházíme odkudkoliv.“

Obrázky

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2001_V478-480.pdf (533 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky