Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Oko nikdy neklame, pravdu ale netvrdí

Publikováno: Vesmír 79, 178, 2000/3

Může pes vidět vidličku? Že něco může vidět, o tom nepochybujeme. Otázka však zní, zda může vidět vidličku. A o odpovědi také nepochybujeme. Říci protokolární větu „Vidím vidličku“ by ale bylo většinou nesmyslem (ledaže by šlo třeba o malou vidličku a my tím říkali, vidím, že možná bude zákusek). Můžeme ale říci „Nevidím vidličku“ a upozornit tak na chybějící kus příboru. Vidíme a nevidíme tak, jak interpretujeme. Každá percepce je apercepcí, opakují nám psychologové. A teď: Mohou nás smysly klamat a šálit? Tedy: Klame nás percepce, nebo apercepce? Klame nás tělo, nebo duch? Jak je možné myslet si, že bezpečný a jistý základ našeho poznání založíme na čistých vjemech, sense data, když jej zakládáme na apercepcích, na tom, že vidíme-li (slyšíme...) něco, vidíme (slyšíme...) to jako něco? Quineův „tribunál smyslové zkušenosti“, o němž jsem zde kdysi psal, je tribunálem apercepce. Zkrátka: Oko nikdy neklame, pravdu ale netvrdí.

Tuto větu jsem si vypůjčil z názvu (jediné) výstavy Doroty Sadovské, kterou jsme mohli v Praze vidět (r. 1999 v podzemí Špálovy galerie, v „malé Špálovce“). Slovenského umění vídáme u nás stále méně. O to více je třeba ocenit dramaturgii Špálovy galerie, tedy Jaroslava Krbůška, v níž můžeme mimopražské a slovenské umělce vídat pravidelně. Dorota Sadovská by měla mít na podzim tohoto roku výstavu ve „velké Špálovce“ – pokud, jak soudí někteří pesimisté, tam nebude do té doby třeba autosalón. (Takový osud postihl například Kramářovu galerii.) Ve Vesmíru se také snažím o styk se slovenským uměním, seč mi síly (a schopnosti) stačí. Ostatně, stejně jako věda nemá ani umění hranice (geografické), a to, že nás separovali jako tělesa, neznamená, že bychom byli odděleni jako těla-duše.

Myslím si, že jedním z ústředních témat Doroty Sadovské je tělo a tělesnost. Náboženství se někdy klade za vinu opovrhování tělesným – jako by mezi ústřední články víry nepatřilo vtělení, epifanie, výkupné utrpení a tělesná smrt a těla vzkříšení. A v moderní kvazináboženské podobě vědy se z tohoto nedorozumění stalo uctívání čistého intelektu. Jenže počítače nemohou myslet nikoli proto, že by neměly (čistý) intelekt, nýbrž proto, že nemají tělo. Implementace je cudný výraz za vtělení, které se nekoná. A tak jestli někde je stěhování duší, je to bloudění softwaru od jednoho hardwaru k druhému a žádný z nich není „já“ (to je jedna z možných podob pekla, pohádky jsou ale optimističtější, trpící bloudící duše nakonec své já najde a dojde pokoje).

Někteří stále chovají naději, že počítače jednou zmoudří a vytvoří si vědomí, své já. (Tím by se zřejmě zabránilo krádežím softwaru, nikoli však klonování.) Ale jaké já bez těla? A hlavně, jak by mohly zmoudřet a mít vědomí, aniž by mohly cítit utrpení a bolest?

Obrázky

Je-li strom zeleň, lze předpokládat, že život bude slovo.

Působení věčnosti je fakt, fakt je vývoj, vývoj je návrat,

návrat je slovo, slovo je život, život je působenení věčnosti.

Život je život, bude-li fakt na milníku tvrzením věčnosti.



Bude-li se ubírat tvůj návrat při milníku vlastně směrem

od věčnosti, lze předpokládat, že to zásadně změnilo vývoj:

Strom je kratší než delší, ale zeleň jde dál.

Josef Hiršal - Bohumila Grögerová, Vrh kostek, Torst, Praha 1993

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2000_V178.pdf (140 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky