Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Ohrožení jeřábi

aneb Elegance na ústupu
< předchozí | seriál: Zvířata v ohrožení | další >
Publikováno: Vesmír 82, 457, 2003/8

Majestátní vzhled a „jeřábí tanec“ – nápadný tok provázený roztodivnými, takřka baletními pohyby, vzájemným ukláněním, rozevíráním křídel a poskoky – činí z jeřábů jedny z nejzajímavějších a nejelegantnějších ptáků. Pokud nemáte jistotu kam je v ptačí říši zařadit, rozhodně se nenechte ovlivnit jejich čapím vzhledem – ve skutečnosti patří mezi krátkokřídlé, to znamená do příbuzenstva dropů, chřástalů či „obyčejné“ lysky.

Ve výčtu priorit jeřábovitých (Gruidae) nelze opomenout skutečnost, že patří k nejohroženějším ptačím čeledím – z 15 současných druhů jsou plné dvě třetiny zapsány v Červeném seznamu IUCN. Hlavní příčinou této neradostné bilance je úbytek zimovišť, neboť příhodná místa (bažiny, močály a zaplavovaná území v lidnatých jižních krajích) vysoušením rychle zanikají a mění se v ornou půdu, popřípadě leží v oblastech s intenzivní těžbou ropy. Tyto ztráty postihují jeřáby mnohem víc než rušivé zásahy na hnízdištích, ta totiž mnohdy leží na odlehlém severu. Nepříznivý vliv na stavy jeřábů mají i dlouhé migrace mezi hnízdišti a zimovišti, během nichž jeřábi byli a dosud jsou loveni jak pro maso, tak kvůli škodám, které působí na polích, či prostě z kratochvíle (v Asii dlouho patřil k oblíbeným zábavám lov jeřábů pomocí cvičených dravců). Vezmeme-li v úvahu plachost, přísnou hnízdní teritorialitu a nízkou plodnost jeřábů (obvykle odchovají 1 mládě), máme odpověď na otázku, proč se tolik druhů dostalo na hranici vyhubení.

„Vlajkovým“ druhem ohrožených jeřábů se stal jeřáb bělohřbetý (Grus americana). Ačkoli zřejmě nebyl nikdy příliš hojný (původní početnost podle odhadů nepřesahovala 1400 ptáků), podle dobových pramenů patřil v období kolonizace Severní Ameriky k typickému obrazu tamní krajiny. Oblast jeho výskytu sahala od pomezí Kanady a USA (hnízdní areál) po Texas a Louisianu (zimoviště a hnízdiště stálých populací). Ohromné změny přírodních podmínek, provázející bouřlivý rozvoj průmyslu a zemědělství (pěstování rýže v pobřežních mokřadech Texasu a Louisiany), však nezůstaly bez odezvy. Nemalým dílem k citelnému ústupu jeřába bělohřbetého přispěly i další faktory: stoupající znečištění prostředí chemickými rezidui a ropnými produkty, kolize s dráty elektrického vedení, zvýšený výskyt nemocí (např. ptačí cholery) a v neposlední řadě i rostoucí turistický ruch v přímořských oblastech Mexického zálivu. Navíc první osadníci, vybavení dostatkem střelných zbraní, často jeřáby lovili – během jejich dlouhé pouti (přes 4000 km) mezi hnízdišti a zimovišti k tomu měli příležitostí víc než dost. A když se koncem 19. století rozneslo, že jeden z největších a nejkrásnějších jeřábích druhů mizí, začali mnozí podnikavci zbylé ptáky cílevědomě střílet a sbírat vejce pro muzea i soukromé sběratele. Není to ostatně jediný případ, kdy sběratelská vášeň zasadila mizejícímu druhu „poslední ránu“.

Z posledního známého hnízdiště v kanadské provincii Saskatchewan se jeřábi vytratili po r. 1922 a od té doby byli k vidění jen na zimovištích v jižních státech USA. I zde však počet ptáků rok od roku klesal a nepomohlo ani zřízení rezervace v roce 1937 (např. r. 1940 zahynulo několik jeřábů při silných hurikánech, které se přehnaly přes pobřeží Louisiany).

Když r. 1941 zbylo v přírodě posledních 15 ptáků, začala National Audubon Society bít na poplach. Obrovská popularita posléze ochránila zbývající jeřáby před pytláky a přispěla k zachování míst pro přezimování. Skutečnost, že časem začal počet jeřábů mírně stoupat (r. 1950 bylo napočítáno 31 ptáků), znamenala jediné: jeřábi ještě někde hnízdí. Odpověď přinesl rok 1954, kdy se náhodou podařilo objevit jeřábí rodinu s mládětem v odlehlém koutu Národního parku Wood Buffalo v Kanadě. Následně se ukázalo, že jich zde každoročně hnízdilo 10–12 párů. V roce 1961 bylo rozhodnuto vytvořit chovnou skupinu v zajetí. Projekt spočíval na známé skutečnosti, že jeřábi obvykle ze dvou vajec odchovají jediné mládě, tudíž lze jedno vejce z hnízda bez většího rizika odebrat. Mládě se vylíhne v inkubátoru a odchová se uměle. Odběr vajec na kanadských hnízdištích začal r. 1967, kdy měla divoká populace 48 jeřábů. Ve výzkumné stanici Wildlife Service Patuxent Research Centre v Marylandu bylo během následujících 7 let odchováno z 50 vajec 41 mláďat. Tak vznikl úspěšný chov, který již dnes dává potomstvo z dalších generací.

Mnoho aktivit zároveň směřovalo k dokonalému poznání životních zvyků amerických jeřábů bělohřbetých. Nechyběly ani miniaturní vysílačky, dnes tak populární. Umožňovaly sledovat (zpočátku pomocí letadel, později přes satelity) trasy migrujících ptáků a zároveň nebezpečí, s nímž se ptáci setkávali. V roce 1975 se ochranáři pokusili založit druhou migrující populaci v rezervaci Grays Lake ve Skalnatých horách na severovýchodě státu Idaho. Vydali se cestou „adoptivních rodičů“ – přes 30 vajec jeřábů bělohřbetých vložili během následujících 10 let do hnízd běžnějšího jeřába kanadského (Grus canadensis). Předpoklad, že adoptivní rodiče ukážou svým potomkům jak zvládnout cestu k jihu do Nového Mexika, se sice vyplnil, přesto však tento experiment nevedl k úspěšnému cíli a r. 1989 byl projekt zastaven. Mladí jeřábi bělohřbetí se totiž vůbec nerozmnožovali, pravděpodobně proto, že si vtiskli nesprávné pohlavní partnery.

Úspěšná byla naopak snaha založit stálou, nemigrující populaci jeřába bělohřbetého na Floridě v oblasti Kissimmae Prairie. Ve spolupráci kanadských a amerických odborníků zde bylo v letech 1993 a 1994 vypuštěno 33 mladých ptáků odchovaných v zajetí, další posléze následovali. Jediným vážnějším problémem se staly ztráty způsobené rysem červeným (Lynx rufus), neboť jeřábi odchovaní v zajetí zpočátku neměli dost zkušeností s výběrem míst k odpočinku.

V současnosti je jeřáb bělohřbetý – řečeno soudobým jazykem – asi už „za vodou“. Jeho početní stavy se pohybují okolo 400 ptáků, z nichž zhruba dvě třetiny žijí v přírodě a zbytek ve čtyřech populacích v zajetí. Další strategie ochrany klade důraz na zajištění biotopů pro hnízdění i zimování a stále zůstává ve hře i snaha o založení dalších migrujících populací. Zároveň se týmy odborníků zabývají i problematikou ztrát genetické diverzity, neboť veškerá současná populace vzešla nanejvýš ze 12 (pravděpodobně však ze 6–8) jedinců, kteří přežili kritický rok 1941. Znamená to akutní nebezpečí příbuzenského křížení; v zajetí už se v jeho důsledku projevuje například neúměrně vysoký výskyt deformace vzdušnice a skoliózy (chorobného vychýlení páteře do strany).

Z dalších zástupců čeledi jeřábovitých se pozornost ochranářů soustřeďuje hlavně na dva asijské druhy. Pokud vezmeme za měřítko ohrožení početnost, pak je druhým nejohroženějším druhem jeřáb mandžuský (G. japonensis) s odhadovaným počtem 1700–2000 ptáků. Jeho tradiční hnízdiště leží na Dálném východě při dolním toku Amuru od mongolských hranic po Ussuri a zimoviště v rozsáhlých mokřadech velkých řek a při mořském pobřeží na jihovýchodě Číny a Korejském poloostrově. Samostatná nemigrující populace, zahrnující asi třetinu celkového počtu ptáků, žije na japonském ostrově Hokkaidó. Již téměř 20 let spolupracují zainteresované státy – Rusko, Čína, Japonsko i obě korejské republiky – na výzkumu i organizačním zajištění účinné ochrany jeřába mandžuského ve všech fázích jeho životního cyklu. Zatím se zdá, že úspěšně, neboť za toto období se početnost zvýšila přinejmenším o třetinu.

Naopak u jeřába bílého (G. leucogeranus) je populační trend evidentně nepříznivý. Z někdejšího hnízdního areálu, sahajícího zřejmě od Skandinávie po východní Sibiř, zbyly pouhé tři (známé) populace, z nichž na jakutskou populaci (zimuje v močálech jezera Poyang na jihovýchodě Číny) připadá více než 99 % udávané početnosti druhu (2900–3000 ptáků), zbývající dvě hnízdní oblasti (obskou a pečorskou) už tvoří pouze jednotlivé páry, či spíše jednotliví ptáci, jak naznačují pozorování na tradičních zimovištích v severní Indii a Íránu (v 60. letech 20. století zde zimovaly desítky až stovky ptáků). Účinnější ochranu západosibiřských jeřábů ztěžuje skutečnost, že jejich tahové cesty (5500 km) vedou napříč Střední Asií přes politicky nestabilní oblasti. Názorně to dokládá osud mladého ptáka označeného r. 1992 vysílačkou – jeho cesta byla satelitem sledována do pohraničních oblastí Turkmenistánu a Afghánistánu, kde beze stopy zmizel. Nyní se připravuje zajímavý experiment vypouštění jeřábů bílých odchovaných v zajetí na Sibiři. Nejtvrdší „oříšek“ – jak mladé nezkušené ptáky naučit cestu na jih do zimovišť – chtějí autoři projektu rozlousknout poněkud netradičním způsobem: úlohu náhradních rodičů převezmou rogala a ultralehká letadla, na jejichž společnost jsou jeřábi trénováni už od mládí. Ať budou výsledky projektu jakékoli, je nesporné, že technický pokrok, který na jedné straně řadu druhů přivedl na červené seznamy, může na straně druhé mnohé z nich zachránit před úplnou záhubou.


Snímky některých druhů jeřábů, viz článek P. Vršanského a Jurije Šibnieva „Oheň a voda lotosovej Chanky“ (Vesmír 82, 463, 2003/8).

Citát

Karel Kněžourek: Velký přírodopis ptáků, díl druhý, I. L. Kober, Praha 1912

Jeřáb popelavý (Grus grus)

[…] Tah těchto mocných ptáků má do sebe vůbec mnoho přitažlivého, takže nejen milovník ptactva, ale i jinak lhostejný člověk neopomene se za nimi podívati, když se vysoko nad ním ozvou zvláštní zvuky jejich. […]

Nezřídka mezi táhnoucími jeřáby lze spatřiti drobné ptáky, hlavně skřivany, kteří s obrovskými společníky svými i na pole zapadají a po odpočinku a nasycení dále se zase s nimi ubírají. Rovněž bylo pozorováno, že jeřábi vyhledávají směr větru, který vane a se shoduje se směrem jejich cesty a to činí ve všech výškách.

[Jeřáb] jest neobyčejně chytrý, důvtipný a ostražitý a jeví kromobyčejné a zvláštní, podiv vzbuzující schopnosti. Proto také tlupy zoravů vystavují stráže na polích, kde se pasou, a ty ostatní soudruhy před blížícím se nebezpečím včas varují. Směle možno podepsati vysvědčení, jímž se stvrzuje, že jeřáb jest nejplašší všech ptáků domácích. […] Spí-li, stává jeřáb na jedné noze, druhou maje přitaženu k tělu a ukrytu v peří. Staří měli za to, že stráže v této zdvihnuté noze drží kámen, který v čas potřeby pustí na znamení útěku. Ale už ani starý Dödel ve své Jäger-Practica 1783 této povídačce nevěří a posmívá se jí.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2003_V457-465.pdf (3 MB)

Diskuse

Žádné příspěvky