Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Odložit své pero navždy

Ženské psaní a genderová cenzura v 18. století

< předchozí | seriál: Cenzura | další >
Publikováno: Vesmír 95, 594, 2016/10

 

Intelektuální tvořivost žen byla během 18. století považována za společensky nevhodnou, ve světě ovládaném muži se ocitala na okraji společensky i esteticky přijatelného a zajímavého. V tehdejší společnosti byly ženské literární ambice kontrolovány, a dokonce bylo běžné je omezovat: pestrá škála disciplinačních praktik sahala od společenského odsouzení, které mohlo vést k autocenzuře nebo dlouhodobě odkládanému zveřejnění (jako v případě Jane Austenové), přes sankce a doporučení toho, co a jak psát a publikovat, zásahy do textu nebo anonymní vydání s paternalistickou předmluvou známého spisovatele (případ Sophie de la Roche) až po explicitní zákaz tvůrčí činnosti, byť byl většinou zdůvodněn racionalistickým poukazem na neužitečnost samoúčelné umělecké tvorby.

Malostranskou rodačku Marii Annu Sagerovou (1719–1805) dnešní literární věda zmiňuje v souvislosti se samotnými počátky novodobého německojazyčného románu. Její dvě prózy, anonymní Die verwechselten Töchter (Zaměněné dcery) a iniciálami M. A. S. opatřený Karolinens Tagebuch (Karolínin deník), vyšly v letech 1771 a 1774 v pražském nakladatelství Wolfganga Gerleho „se souhlasem c. k. cenzury“. Nevíme, zda je nějak ovlivnily zásahy státní cenzury, patrně zde ale nenarazily – nehraje v nich roli ani náboženství, ani politika, spíše však ženská identita a umělecká tvorba žen. Příklad M. A. Sagerové však ukazuje, že mimoběžnost se soudobými konvencemi může mít mnohem dalekosáhlejší následky než klasická mocenská cenzura. Karolínin deník, považovaný dnes za jeden z prvních německojazyčných románů, až na jedinou výjimku dobová literární kritika pominula, autorka se po jeho vydání zcela odmlčela a až do konce 20. století zůstala zcela zapomenuta i literární historiografií.

M. A. Sagerová těží svou tvůrčí sílu z trojí okrajovosti – je píšící ženou, je z Čech a trvá na vlastní nekonvenční estetice. V úvodu ke svému prvnímu románu Zaměněné dcery proklamativně odmítla soudobé literární konvence. Na rozdíl od „mužských pisatelů“ prý nepíše předmluvu, která by vykládala „temná místa temného díla ještě temnějšími výklady“. Nechce jako jiné píšící ženy ani „skrývat skutečné motivy k vydání svého díla – jako jsou vášeň pro psaní, ctižádost, touha po autorství“, ani se nemíní „doprošovat pochvaly“ od kritiků a „temných učenců“, kteří prý musejí všechno od „krásného pohlaví“ také „bez výjimky uznat jako krásné, – a tím se rozumí i tato moje práce“. Sagerová chce podle svých slov hodit „pánům kritikům“ rukavici: „nic na mém dílku nekárejte, ani nad ním nekruťte hlavou! Nebo se vám pomstím pokračováním“.

Svou hrozbu Sagerová vyplnila: poté, co pražský recenzent zkritizoval „velké množství nepravděpodobných událostí a nekonečné uspávající rozhovory“ a druhý kritik litoval málo děje a životnosti, reagovala druhým románem, Karolíniným deníkem. Ten ironicky tematizuje výše zmíněný paternalistický přístup k ženskému psaní (onu již zmíněnou genderovou cenzuru) a využívá ho ve svůj prospěch.

Psát deník podle konvencí

Existence genderové cenzury v druhé polovině 18. století není z dnešní perspektivy nijak překvapivá. Naopak velmi udivující je skutečnost, že M. A. Sagerová ji tak jasně analyzovala; Karolínin deník totiž lze číst jako explicitní parodii většiny regulačních mechanismů, o kterých jsme se zmínili v úvodu. Ironický postoj M. A. Sagerové lze pozorovat v obou liniích románu. Rámcový příběh Karolínina deníku je dějově nanejvýš chudý, hlavní hrdinka sedí u psacího stolu a píše si svůj deník, jenž má podobu dopisů sestře. Přitom však registruje všechny okolnosti a překážky svého psaní, zejména pak jeho neustálé přerušování ze strany mužů. Právě tyto překážky se stávají hlavním tématem rámcového příběhu. Karolínina vášeň pro psaní jde tak daleko, že vplíží-li se kupříkladu bratr Leopold do jejího pokoje, zapíše celou konverzaci: „Komu píšeš? – Své sestře. – Tvé sestře? A co jí proboha musíš psát, vždyť jste spolu v jednom domě! Děvče! Blázníš? Zapisuješ všechna má slova, copak chceš vést protokol celého domu?“

Na mužské výhrady a pokusy přerušit její psaní Karolína reaguje tím, že zdůrazňuje charakter dopisu jako intimní a upřímné výpovědi bez intelektuální ambice. Tak odpovídá nové skupině čtenářů – ženám – a jejich tichému čtení v soukromí šatny či budoáru. Když bratr hlavní postavy naráží na skutečné recenze prvního románu Sagerové v pražských časopisech, Karolína hájí „své dílo“ právě z této perspektivy: „Bratře, je nejvyšší čas přestat, chceš-li být pouhým ohlasem Neue Litteratur. Nazýváš-li Zaměněné dcery kecy, jak je ti libo – nakonec to napsala jenom jedna ženská druhé.“ Je si však vědoma, že mužům je tento přístup k psaní cizí: „Jen to nech otisknout,“ říká bratrovi v deníku, „avšak jenom pod podmínkou, že přinutíš ty nové literární hlavy k tomu, že si nad tím vytlachají plíce. Až pak se budu líbit sama sobě. Jen žádnou pochvalu, prosím pěkně, nebo odložím své pero navždy.“

Další reakci na kritiky románu Zaměněné dcery, který podle jedné recenze obsahoval málo děje, představuje vedlejší linie v druhém románu M. A. Sagerové, jež má podobu parodie dobových dobrodružných povídek a v níž se Karolína vyžívá ve své – zakázané – vypravěčské vášni. Právě proto skrývá své autorství a předstírá, že příběh jen opisuje z dopisů od své přítelkyně Lenory Lusani.

Zde pak hromadí Karolína dobrodružné historky o tom, jak byla Lenora unesena a tím zachráněna před zhýralcem, o příbuzných, kteří zbohatli v Číně, o dědictvích, kariérách a svatbách. Při tom všem mají její postavy neustále oči plné slz a znovu a znovu se objímají. Své sestře pak své psaní komentuje následovně: „Jestli budu takto pokračovat, budu časem moci nejenom opisovat, nýbrž i sama vynalézat romány. Zatím budu sbírat látku. […] Mám již v zásobě pár hrdinů, kteří osvobodí své princezny od pronásledovatelů, skočí s nimi na koně, aby s nimi velice ctnostně bloudili lesy, pak je ztratili, hledali třicet, čtyřicet let po světě, a konečně vypátrali. Budou ale muset vést o dotyčné dámy kruté války, aby jako vítězi našli tyto své hrdinky ještě v nejsvěžejší kráse. Vezmou se, stráví celá léta svatebními bankety a turnaji - tohle, paní Sáro [postava Karolíniny služky], dejte mé sestře ještě dneska.“

Když si pak tuto otevřeně satirickou pasáž přečte Karolínin domácí učitel Cyrilli, jenž je jediným mužem, který smí s ohledem na svou funkci nahlížet do její korespondence, napíše jí dopis, ve kterém sice přitakává její kritice módních románů, vzápětí ale namítá, že také Lenořin příběh je velmi nepravděpodobný a že se mezitím dozvěděl, že se jedná o Karolíninu fikci. Dále zde učitel přemýšlí, jak by se dal její překombinovaný příběh dovést k dobrému konci, kdo v něm musí zemřít, kdo kolik zdědit a jaký osud by měl potkat hlavního hrdinu. Karolína je učitelovým zásahem do svého příběhu očividně zklamána a vysvětluje, že chtěla dát všemu neočekávaný vývoj. Nakonec ale uzná učitelovu autoritu, ustoupí mu a rezignuje na pokračování svého vyprávění. Postavě Cyrilliho románového alter ega – „dobrému hofmistrovi“ – se však neprodleně pomstí: „Tak budiž, nechci být chytřejší než Vy. Ať tedy zemřou ty dvě stařenky, poněvadž Vy si to přejete, během jediného dne; ta jedna ať se udusí povzdechem z radosti, a ta druhá nikoli zármutkem či hrůzou, nýbrž údivem, jak je taková smrt možná. Mladému vévodovi budu muset koupit regiment – běda mé pokladnici. […] Dobrý hofmistr… ó… je mi ho líto; avšak nemohu si pomoci. I on musí zemřít, jinak totiž nestačí mé poklady, které jsem hned na začátku příliš vyčerpala.“

Ačkoli je Karolína rozhodnuta, že ji nic „nemůže od psaní odstrašit“, hned vzápětí dodává: „dneska mi to však moc nejde… mám jisté tušení…“ Její rodina totiž rozhodla o tom, že se musí provdat. Následující Karolínina rozmluva s otcem o manželství a úloze matky již není zaznamenána jako součást dopisu sestře, ale má realističtější formu dialogu. Až v samém závěru se pak román opět vrací k žánru dopisu sestře: „A teď mám už přestat psát; má naše svatba proběhnout tak hladce? A nic výjimečného už nebude? Žádný souboj, žádné zkoušení statečné ctnosti, žádné pomluvy falešného přítele, které by mohly posunout svatební slavnost? […] Ó, jaká to bude chabá historka o nás dvou? Celou naši záležitost lze napsat ve dvou řádcích. Bude vypadat asi takto: Nanette a Karolína, dvě sestry poctivých rodičů, jedna narozená anno 1751, jiná anno 1753, jedly a pily, dospívaly, a jednoho dne anno 1771 měly obě svatbu, a anno – to teď ještě nevím, zemřely. Ať to někdo přečte nebo ne; já to píšu přece jen pro tebe.“

V závěru románu je tak fikční univerzum dívčího deníku a nespoutané fantazie čím dál více narušováno a rozkládáno pod tlakem „skutečného života“. Po závěrečném „sbohem“ přichází svatba a opakující se každodennost, která je pravým opakem zajímavých příběhů. Mladá Karolína tedy nepřestává psát kvůli zásahu určitého subjektu, konkrétní osoby vedené zlou vůlí, nýbrž kvůli tomu, jak je nastaven společenský řád a místo žen v něm.

Nerecipovatelnost jako hnací síla a zdroj mlčení

Zatím známe jediný (negativní) dobový ohlas Karolínina deníku. Román, jehož autorka se ostře konfrontovala nejen se soudobou kritikou, ale s mužským postojem k ženskému psaní vůbec, se očividně minul s publikem. Samozřejmě si uvědomujeme, že zdaleka ne každý čtenář, a už vůbec ne každá čtenářka veřejně reflektovala svou četbu. Avšak fakt, že dobová kritika dílo takřka nezmiňovala, jistě přispěl k tomu, že nepřežilo ani ve veřejném vědomí, ani fyzicky: dnes je nám známo sedm výtisků románu, dva z nich se nacházejí v Čechách.

Toto mlčení o románu patrně ovlivnila právě estetická figura, že jej napsala „jenom jedna ženská druhé“, a proto zůstal stranou literární komunikace. Soudobý mužský čtenář těžko mohl román interpretovat jako příběh tragického ztroskotání dívčího psaní, které zapříčinily tehdejší společenské struktury. Z jeho pohledu nešlo o nic pozoruhodného, ale o normální jev; skutečnost, že ženy nepíší nebo že po svatbě psát přestanou, nebyla vnímána jako zajímavá. Novost a inovativnost románu, jež v něm nacházíme dnes, se mohly ukázat jen v případě, že by dobové publikum vnímalo otázky emancipace žen nebo jejich psaní jako aktuální problém, například v tom smyslu, že by emancipace sloužila jako indikátor osvícenosti společnosti. Avšak romány, jimiž autorka překonávala a odmítala paternalismus, vznikaly ve chvíli, kdy se v Čechách osvícenství teprve ustavovalo a kdy k myšlence emancipace bylo ještě daleko. S ohledem na radikalitu a mnohostrannost své subverze představuje Sagerová v českém kontextu 18. století výjimečný jev a snad právě v tom spočívá důvod tehdejší nerecipovatelnosti jejího psaní.

Literatura

[Maria Anna Sager]: Die verwechselten Töchter, eine wahrhafte Geschichte, in Briefen entworfen von einem Frauenzimmer, Prag, bey Wolfgang Gerle 1771, ed. Helga Meise, Georg Olms, Hildesheim – Zürich – New York 2014.

M. A. S. [Maria Anna Sager]: Karolinens Tagebuch, ohne ausserordentliche Handlungen oder gerade so viel als gar keine, Prag, bey Wolfgang Gerle 1774, ed. Helga Meise, Georg Olms, Hildesheim – Zürich – New York 2013.

Hana Svatošová a kol.: Praha Mozartova. Kulturní a společenský život v Praze 1780–1800, AHMP – Karolinum, Praha 2006.

Poznámky

 Kniha získala cenu Nadace Český literární fond a Hlávkova nadání za rok 2016.

Citát

 

Soubory

článek ve formátu pdf: V201610_594-595.pdf (312 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky