Odlišuje nás od ostatních primátů zamilovanost?

Kniha britského antropologa a evolučního biologa, profesora Liverpoolské univerzity, který se specializuje na chování primátů, shrnuje současné poznatky o evoluci člověka a jeho nejbližších žijících i vyhynulých příbuzných. Již z názvů kapitol a podkapitol lze usuzovat na zajímavá i překvapivá témata. Např. pod názvem „Umění podvádět“ se skrývá úvaha o schopnosti manipulovat s informacemi, které oběť manipulace o dané situaci má, a to nejen u lidoopů, ale dokonce i u opic.

Velký důraz je kladen na teorii mysli (představa o mysli jiného jedince) a otázku, zda o ní lze hovořit u některých recentních příbuzných člověka. Autor tuto schopnost připouští u šimpanzů. Gorily a orangutani specifickým testům podrobeni nebyli a opice zcela jistě teorii mysli nemají.

Každou kapitolu uvozuje fiktivní příběh ze života našeho předka, který naznačuje, čím se bude daná část zabývat. Po krátkém exkurzu do historie pohledu člověka na šimpanze se autor postupně vypořádává s otázkou vývoje genomu, chůze, kostry, mozku, mysli, agrese a sexu, řeči, písma, hudby a smíchu, kultury, lékařství a náboženství. Popisuje fylogenezi lidského druhu včetně tzv. slepých větví. Hledá výlučnosti lidského rodu, ale i spojitosti s našimi blízkými příbuznými. Otázka, v čem se od všech ostatních druhů lišíme, nadále zůstává nezodpovězena, autor však s nadsázkou uvádí jako odlišující znak zamilovanost.

Uchopit tak rozměrný úkol systematicky je téměř nemožné a text někdy působí trošku chaoticky, při uvádění jednotlivých příkladů skáče mezi jednotlivými opičími a lidoopími druhy a občas se uchyluje k spekulacím bez přímých odkazů.

V páté kapitole, která se věnuje vývoji jazyka, se objevuje velikost skupiny ve vztahu k velikosti neokortexu. (Obvykle se tento poměr nazývá Dunhamovo číslo, text ale takové pojmenování nepoužívá.) U lidí je součástí společenského systému jednoho jedince asi 150 osob. Následuje překvapivá úvaha o tom, že u člověka se jazyk a společný zpěv vyvinuly kvůli upevnění tak velké skupiny, což se ukázalo být daleko výhodnější než „grooming“ ostatních hominidů. Teprve později prý jazyk sloužil hlavně k přenosu informací.

Na závěr kniha nabízí podrobnou bibliografii členěnou podle jednotlivých kapitol s velkým množstvím anglicky psaných odborných prací, nechybí ani seznam doporučených českých překladů. Text doplňuje šest obrázků a převážně fylogenetické grafy.

Autor této čtivé publikace nedává jednoznačné odpovědi a neškatulkuje, ale jednotlivosti logicky propojuje a dospívá tak k nečekaným závěrům. Čtenářům ji lze rozhodně doporučit.