Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Odhalují „osmičky“ skryté souvislosti české historie?

Publikováno: Vesmír 87, 823, 2008/12
Obor: Historie

Letošní 7. veřejná beseda Třetí dimenze (celkově 16.) • Český rozhlas Leonardo, Lidová univerzita MK v Praze, Vesmír • Městská knihovna v Praze • 17. března 2008 • hosté: PhDr. Michal Lukeš (generální ředitel Národního muzea), PhDr. Michal Stehlík (Filozofická fakulta UK) • PhDr. Marek Junek (Národní muzeum) • moderátor Robert Tamchyna (Český rozhlas Leonardo) • pomoc při přípravě Radka Matějíčková • záznam a další informace: www.rozhlas.cz/multimedia/videoplayer/?po=5.... Za krátký neautorizovaný výběr z besedy odpovídá redakce Vesmíru.

Robert Tamchyna: Tato beseda má zároveň představit novou publikaci knižní edice Leonardo, útlou knížku s názvem Naše osmičky. Podléhají osmičkové roky nějaké vnitřní logice? Není to jen novinářský marketingový tah?

Michal Stehlík: Je to vděčné téma. Osmičky se táhnou od Přemysla Otakara a Karla IV. Člověk rád konstruuje příběhy dějin tak, aby v nich nalézal jakousi logiku. Osmičky něčemu zásadnímu vyhovují. Vyskytují se po dekádách, takže v něčem to zásadní logiku možná i má, jde však o konstrukt vyhovující jednomu číslu.

Michal Lukeš: V historii nehledejme numerologii či astrologii. Je to spíše shoda náhod a příležitost pro edukaci. Známe všichni úsloví, že kdo se nepoučí z historie, bývá nucen ji prožít znovu. Takže z tohoto hlediska jsem rád, že osmičky jsou magické.

Marek Junek: Když tyto osmičky žijí svým vlastním vnitřním životem a když se vytvářejí národní historické mýty a stereotypy, pak získávají další úroveň. Pro poznávání dějin a pro výuku je to důležité.

R. T.: „Ve známých osmičkových přelomech,“ píše dr. Stehlík v úvodu ke knížce, „se ale přece jen objevuje jeden charakteristický rys našich dějin – vždy se totiž v těchto chvílích dotýkáme velkých světových událostí a procesů.“ Platí to také pro ty osmičky „ve stínu“ – 1908, 1928, 1958, 1978?

M. S.: Platí. Proto jsme se snažili jít po všech osmičkách 20. století. Když vezmete rok 1908 a několikaletý boj o volební právo – to není jen otázka českých a slovenských vztahů, jde o celoevropskou záležitost. Československo, Česká republika – tenhle prostor nikdy nebyl velkým hybatelem. Vždycky to byl zásah zvenčí. Rok 68 je možná výjimkou, ale i zde zásah přišel. Možná jsme se snažili trochu říci, že naše velké dějiny jsou i v kontextu „velkého světa“ trochu relativizované.

M. L.: Schválně jsme se věnovali těm osmičkám, kdy se zdánlivě nic světoborného nedělo. Ono se ukazuje i to, že dekády – jak jdou za sebou – vyprávějí nějaký příběh. Jestli osmičky jsou osudové – na to nechť si po přečtení každý utvoří názor sám.

R. T.: Vraťme se k roku 1908.

M. S.: Bylo to vůbec poprvé, kdy Češi v Rakousko-uherské monarchii začali vnímat Slováky, a to na základě událostí v Uhrách. Rok 1908 je startem k roku 1918, pokud mluvíme o vnitřním soužití. Léta 1907 a 1908 přinesla zásadní změnu v souvislosti s Hlinkou, černovskou tragédií a masivní mediální kampaní. Zároveň se však v českém tisku objevila teze, která říkala: „My o nich v zásadě nic nevíme. Říkáme, že je tam slovanské obyvatelstvo, které mluví velmi podobným jazykem jako my, ale přitom tady není vůbec žádné povědomí o tom, co je to za národ.“

M. L.: Mým oblíbeným tématem je rok 1918. Ale jak říká dr. Stehlík, rok 1908 to předznamenává. Mimo jiné už někam směřuje – je cítit, že 19. století končí.

R. T.: Když se řekne Luhačovice, tak si je možná leckdo spojí s rokem 1958 díky fontáně, která se tam dostala po úspěšném Expu 58. Čím jsou tedy Luhačovice důležité pro rok 1908?

M. S.: V roce 1908 se tam odehrály první porady česko – slovenské. Z iniciativy několika slovenských národovců, ale s českými přáteli se poprvé sešli představitelé obou národů, aby jednali o společném programu. Rok 1908 byl spíše takový kulturní start, nebylo to na politické rovině. Do roku 1914 až na pár výjimek jezdila do Luhačovic za slovenskou stranu vrcholná politická reprezentace, tj. předseda Slovenské národní strany, jejich politici jak katoličtí, tak evangeličtí, zatímco z české strany přijíždějí kulturní osobnosti – spisovatelé, učitelé, inteligence; nepřijíždí nikdo z těch zásadních politiků, kteří by Slovensko dali do programu politiky. Ta jistá nevyrovnanost se přenesla i do roku 1918. Jediná strana, která měla Slovensko alespoň trochu ve svém programu, byla Masarykova strana. Ten rok 1908 je zásadní v tom, že se poprvé sešli a začali jednat, co by mohli dělat společně.

M. L.: Jeden český mýtus – do roku 1918 jsme úpěli v žaláři národů, od roku 1918 jsme žili v demokratické společnosti a bylo nám veselo a všechno bylo ideální. Tančilo se na melodie R. A. Dvorského, a pak zase přišli… V roce 1918 skončil největší a nejkrvavější konflikt v dějinách lidstva a z něho se zrodilo něco nového. Válka má vždy dvě strany, také velice urychluje historii. Ať už je to vývoj techniky a vědy, ať už je to rozvoj sociálních struktur. Z mého pohledu se stal malý zázrak – z té luhačovické pohody opravdu vznikl stát Čechů a Slováků, stát, který fungoval a po dvacet let byl jistým vzorem demokracie v Evropě. Vznikl stát, který byl postaven mnohdy na protichůdných věcech. Stát, který prohlásil, že v něm žije „jeden národ československý“, když vlastně do té doby žádný československý národ neexistoval. Stát, který vznikl (nepočítám Podkarpatskou Rus) ze dvou částí, jež si jazykově byly hodně blízké, ale které spolu kulturně, historicky a ekonomicky neměly nic společného. Stát, který vznikl na pragmatické úvaze a který kupodivu fungoval.

Soubory

článek ve formátu pdf: 200812_V823.pdf (92 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky