Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Od pámofu přes staniště k nádraží

Publikováno: Vesmír 76, 417, 1997/7
Obor: Různé

Prázdniny nebo dovolená zhusta začínají i končívají na nádraží. Obyčejné slovo, na které jsme si zvykli. Máme náměstí, náves, nábřeží, nádvoří – tak proč nemít nádraží? Tím spíš, že slovo dráha se nejen v češtině, ale i v jiných slovanských jazycích vyskytuje už hodně dlouho. Draha či drahy, tak se říkávalo širokému pruhu země, kudy býval hnán dobytek na pastvu. Praslovanské *dorga (srovnej např. s ruským doroga) snad souvisí s drhnout, pak by to byla původně stopa po něčem, co člověk vlekl a ono to drhlo o zem. Když taháte k ohništi suché stromky, vytvoříte dráhu za jediný večer.

Přestože je nám slovo nádraží blízké a srozumitelné, má dost dramatickou historii. Narodilo se později, než byly u nás položeny koleje, po nichž se rozjel první parní vlak (r. 1839 na trati Břeclav – Brno). Předpisy, jízdní řády, oznámení pro cestující a výstražné tabule byly tenkrát psány německy, a německé bylo i názvosloví. Lidé, kteří německy neuměli, si brzy jednotlivá slova začali uzpůsobovat, nádraží říkali pámof (z něm. Bahnhof). Komolili němčinu, angličtinu, popřípadě francouzštinu. V Anglii byla parní železnice už od r. 1825, a proto k nám byli povoláni angličtí strojvůdci. Tí neuměli ani německy, natož česky, a proto se železničáři dorozumívali jakousi mezinárodní hantýrkou, například lokomotivě říkali engina nebo rajlvaj, posunovač byl šíbr, průvodčí expeditor.

První české pojednání o železnici uveřejnil r. 1839 Jan Purkyně v „Časopisu českého museum“ a o šest let později vyšel u Jana Spurného v Praze „Slowář-wýrazosloví“, terminologický slovníček, který podle ústního podání zpracoval Franta Šumavský. Pozvolna vznikala česká terminologie, ale nepředstavujte si, že se všude hned našlo vhodné slovo. Například lokomotivě se postupně říkalo: samohyb, samovozka, samotažnice, parní voz, ohňokol, ohňový vůz, parochod, parostroj, zeměparník, kolový nebo kolejový parník, vozotah, samotah, vozostroj, čadná kolejovka, kočerka.

Pro každý nový předmět bylo hned několik termínů, zmíním jen ty, které mi připadají komické. Například strojvůdci se mimo jiné říkalo ředitel stroje (někdy mám pocit, že se doba všeobecného ředitelování a prezidentování vrací), výpravčí byl (kromě expeditora) ouředník ruchu a průvodčí vyprovazeč (odkud kam?), tunelu se říkalo průvoz a nárazníku odražidlo elastické.

Nejbouřlivějším vývojem prošlo nádraží. Pámof dostával v českých časopisech nová jména: štace, staniště, drahov, dražeň, drážní dvůr, dražín, nádraží. Zprvu v časopisech převládal dražeň, Franta Šumavský zas ve svém slovníčku razil drahov. V srpnu 1845 se do toho obuly „Kwěty“, jejichž dopisovatel ostře zkritizoval dražeň, napsal, že na -eň končívají slova označující tělesný nebo duševní stav (bázeň, vášeň, žízeň, tíseň), a proto jsou pro označení místa nevhodná. Proti drahovu se zas namítalo, že koncovku -ov mají jen mužská místní jména (Benešov od Beneše, Mikulov od Mikuláše), kdežto ženská, přesněji řečeno „patřící ženě“, končívají na -in (Tetín, Libín). Proto by prý bylo vhodnější říkat dražín, podobně jako kravín a ovčín (Josef Hons: Velká cesta, nakl. J. Lukašík, Ostrava-Praha 1947).

A tak nakonec v časopisecké soutěži šťastně zvítězilo nádraží. Dnes už nikoho ani nenapadne, že chybělo málo a mohl odjíždět na dovolenou z něčeho docela jiného, alespoň co se názvu týče.

Diskuse

Žádné příspěvky