Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 5
Vesmír č. 5
Toto číslo vychází
4. 5. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Květnové číslo Vesmíru

Obrana liberálního vzdělání

Fareed Zakaria: Obrana liberálního vzdělání

Academia, Praha 2017

Publikováno: Vesmír 96, 300, 2017/5
Rubrika: Nad knihou

Jsem velmi potěšen, že na první pohled útlá knížka Obrana liberálního vzdělání vychází česky. Zároveň je mi smutno z poznání, které sdílím s mnoha kolegy, že to, co jsme brali za samozřejmost a čemu jsme věnovali své profesionální životy, v mém případě něco přes 35 let, se dožaduje obhajoby. Ale Fareed Zakaria se tohoto úkolu zhostil na výbornou.

Neuchýlil se k zjednodušující apologii či k nostalgii po liberálním vzdělání, ale naopak předkládá čtenáři robustní vysvětlení jeho významu a předností.

Autorův přístup charakterizuje výklad ideje liberálního vzdělání, jejích dějin a soudobých překážek svým vlastním příběhem o emigraci. Takový je i příběh mých prarodičů a rodičů. Nejednou jsem ho vyslechl během své kariéry na kdysi výhradně dívčí Mount Holyoke College od mladých žen, z nichž mnohé se narodily za oceánem či rodičům, dnes americkým občanům, jejichž rodným jazykem není angličtina. Nadšení pro to, co jim nabízíme – důkladný základ principů poznání, umění definovat své zkoumání, potřebné metody pečlivého čtení, ústního a psaného výrazu a konečně podporu jedinečné schopnosti uvažovat kriticky, přemýšlet jinak než ustáleným způsobem, a tak objevovat vlastní sílu – sdílejí se studentkami pocházejícími z rodin, které absolvovaly liberální programy po několik generací.

Moje matka promovala v roce 1936 na Vassar College, jedné z elitních amerických vysokých škol. Zapsala si obory politologie a divadlo, byla redaktorkou univerzitních novin, stala se z ní úspěšná novinářka a napsala několik knih. Její matka, moje babička Miriam, která v osmdesátých letech 19. století jako malá holčička emigrovala s celou rodinou z tehdejšího Ruska, absolvovala Teachers College na Columbia University a stala se z ní průkopnice psychologie dětí předškolního věku. Můj otec, syn emigrantů z Vilniusu, musel přes den pomáhat otci v jeho lékárně. Na City College of New York chodil večerně. Byla tehdy zadarmo. Dnes už tomu tak není.

Jak se ze Zakariovy kompetentně zpracované studie dozvíte, koncept i aplikace liberální výuky se v posledních letech dostaly do tíživé situace. Vášnivá debata uvnitř i mimo prostředí vysokých škol prokazuje, že mnozí sdílejí obavy o její vyhlídky. Jsou to obavy velmi vážné, bez ohledu na to, co si myslíme o jednotlivých částech tohoto komplexního fenoménu, protože se dotýká samotné podstaty Spojených států a vlastně všech demokracií.

Důležitost vzdělání, otevřený přístup ke znalostem a k neustále se proměňujícím způsobům jejich uplatňování lze totiž srovnávat s důležitostí zdravotní péče. Dalo by se říci, že souvisejí; a jak mnozí z nás tvrdí, vzdělání i zdravotní péče by měly být zaručeným právem, a nikoliv drahou vymožeností. Obojí je součástí kvality života každého jedince a jsou zárukou kvality celé společnosti. V politickém systému, který se opírá o princip občanské svobody, je svoboda slova podobně jako svoboda pohybu a sdružování něčím, na čem se všichni shodneme – a navíc to dobře zní.

Situace však vypadá docela jinak, když přijde na praktickou implementaci těchto demokratických principů. Vždycky se našli ti – ať už jsou to rodiče, nebo politici – kdo berou v potaz relevantnost (čti „promarněný čas = vyhozené peníze“) humanitních či uměleckých oborů. Je čím dál obtížnější chránit tato „nepraktická umění“ proti vnitřním útokům ze strany univerzitní administrativy. S ohledem na potřebu hlídat rozpočet a zjevný posun zájmu studentů se útlum těchto oborů jeví jako rozumné hospodaření. Nabízí se tu znovu užitečné srovnání se zdravotnictvím. Nejsme-li schopni shodnout se na tom, co obnáší výraz „být zdráv“, co vyžaduje dosažení tohoto nepolapitelného stavu, nemluvě o tom, jak ho obstarat, a – na což konečně došlo – jak má kdo koho za co platit (zdá se, že cena zdravotní péče jen stoupá), pak obdobně se nejsme schopni shodnout na účelu a způsobech vzdělaní. Také zde poptávka a cena stále stoupají. Jak ovládnout tento růst? Nebo snad mají akademické instituce a jednotlivé programy prokazovat svou hodnotu na posledním řádku účetních knih? Vždyť přece mluvíme o korporacích, že? Proč by měla vláda se svými omezenými zdroji neustále financovat instituce s neměřitelnými výsledky?

Hodnota, kterou přikládáme vzdělanosti či svobodě pohybu stejně jako dobrému zdraví, má historicky zrovna tolik společného s dramatickým růstem industrializace a vznikem moderního státu, s potřebou univerzálně vyškolených (čti „nahraditelných“) občanů-vojáků, pracujících a konzumujících, jako se vznešenými demokratickými ideály (např. se všeobecným a rovným volebním právem nebo svobodou projevu). Čemu dáváme přednost? Pro mě, mé kolegy a pro značný počet studentů je pochybná už samotná otázka. Nemůžeme posuzovat kvalitu života, radost z vnímání, myšlení a starostlivost obchodním metrem! V případě Spojených států si to, jak poukazuje autor, zjevně mnozí myslí. Pak ovšem není divu, že mnohé z těchto ideálů se na politické scéně proměnily v horký brambor v dlani.

Ideálem je univerzálnost

V USA je program liberálního vzdělání typem výuky a přístupu k vysokoškolskému studiu, jehož ideálem je univerzálnost. (Časově odpovídá přibližně bakalářskému studiu na českých vysokých školách.) Vychází z něho veškeré další univerzitní vzdělání a naplňuje představu, že jako přemýšliví lidé a občané musíme být schopni se obeznámit s vědou a uměním ve všech podobách, bez ohledu na obor, kterému se chceme věnovat, či profesi, která nás bude živit. Nabízí se zjevný příklad: Abychom mohli úspěšně vystudovat medicínu, je bezpochyby nutné získat vzdělání v přírodních vědách. Jako praktikující lékaře nás však nedefinuje pouze naše specializace. Budeme lepšími lékaři (a lepšími členy společnosti), pokud dostaneme během studia příležtitost k solidní výuce i jiných oborů (například filozofie, sociologie a sochařství). Je nutné rozlišovat profesionalitu a vzdělanost, které se navzájem doplňují, a proto překrývají.

Stojí za připomenutí, že univerzální přístup k vzdělání, které se opírá o jistou individuální filozofii, o chápání mentálního vývoje mladého člověka a univerza jakožto něčeho, co obýváme a za což neseme morální zodpovědnost, byl přitažlivý odedávna. Takový postoj se pouze překrývá, a tudíž neztotožňuje s ustálenou představou univerza redukovatelného na množinu vědomostí, chápaného jako neustále se rozšiřující, ale přesto popsatelnou sadu faktů (která lze pojmenovat a ověřit), a který vyhovoval vždy spíše teologiím, zdůrazňujícím memorování a předepsanou aplikaci pravidel na jasně definované problémy. Tento postoj navíc úzce souvisel s přesvědčením, že zodpovědnost za proměnu rozjíveného mládence v rozvážného dospělého spočívá v poslušnosti a přísné disciplíně, přičemž cílem je dospělý člověk s dobrým vychováním (kinderstube), sadou vědomostí a dovedností, symbolizovaný dobře oblečeným podnikatelem či kadetem v elegantní uniformě.

Systém montessoriovských a waldorfských škol, reformní hnutí tzv. „progresivního školství“, jehož advokátem byl na počátku 20. století americký filosof pragmatismu a pedagogiky John Dewey, nebo Suzukiho metoda hudební výuky patří mezi nejznámější příklady úspěšných alternativ ve školství, které se od tohoto tradičního přístupu odchylují. Výuka je tu chápána jako postupný proces, završený ovládnutím předmětu, který je výsledkem řízeného střetávání se s ním (např. s textem), individuální hry a experimentování, tím vším podporujícího vytváření sebedůvěry a schopnosti sebereflexe (a to s respektem k ostatním) a spolupráce.

Ideálem nejsou zodpovědné včeličky konající v hierarchii povelů a nařízení, nýbrž přemýšlející a tvořivý jedinec, jenž pojímá své občanství, svou zodpovědnost i své nároky naprosto osobně.

Český čtenář ocení, když si připomeneme, že to byl právě moravský filozof, teolog a pedagog Jan Amos Komenský (1592–1670), často zmiňovaný jako zakladatel moderního školství, kdo se zasazoval o univerzální vzdělanost v obojím slova smyslu, jako metodiku řízenou jak obsahem, tak hrou. Zastával názor (tzv. pansofismus), že obeznámenost se všemy odvětvími poznání by mohla přispět k všeobecnému souladu a mohla by bourat mezilidské bariéry. Hájil také bezplatný a univerzální přístup ke vzdělávání (včetně vzdělání pro ženy). Doma perzekvovaný protestant strávil po vítězství protireformace v Českém království většinu dospělého života v exilu. Psal a praktikoval své pedagogické principy porůznu v Polsku, pak v Anglii, ve Švédsku (kam byl pozván, aby pomohl zavést školní reformy) a v Transylvánii. Posledních čtrnáct let strávil v Amsterdamu, kde podle některých historiků obdržel pozvání stát se prvním rektorem na Harvard University. Nabídku však odmítl. [2]

Potřeba sebeobrany?

Je-li liberální přístup k vysokoškolskému vzdělání tak skvělá a dobře prověřená idea, je-li tak vhodný pro kariéru i pro demokracii, odkud pak rostoucí potřeba sebeobrany? S čím se potýká a proti čemu se brání? Fareed Zakaria nás provádí překážkami, které se této tradici staví do cesty, a to zejména ve Spojených státech. Nutno podotknout, že pro toho, kdo má jako já doslova celoživotní zkušenost s ideálem i praxí jak liberálního, tak tradičně evropského systému školství, je podobnost „kultury krize“, která prosakuje vysokoškolským vzděláním na obou kontinentech, dost děsivá. Láska k poznání těžko konkuruje s všude pronikajícím diskursem, v němž objektivní dotaz po ceně (a dluhu) přehluší slib dobře placené kariéry a úspěchu.

Ať už na své domácí univerzitě či při lektorských návštěvách českých univerzit mám pocit, jako by atmosféra tam i tady byla zahlcena debatou o rozpočtu, chronickou bitvou o přežití humanitních a uměleckých oborů a skoro fanatickou vírou ve vševědoucnost experimentálních věd, to vše provázeno nepřetržitou výměnou zaměstnanců administrativy a dramatickým vzestupem počtu nařízení a zvýšeným úředním dohledem. Neustálé debaty o efektivitě a finanční odpovědnosti a analýzy nákladů a přínosů jsou však nanejvýš znepokojivé, neboť se prolínají skoro vším, co činíme a o čem mluvíme [1]. Soudím, že tento trend víc než cokoli jiného potvrzuje postupnou, ale skoro jistou erozi obou ideálů, skrze které nahlížím na univerzitu: vedle liberálního modelu bakalářského studia mi jde o výlučný (někteří by řekli „monastický“) status instituce, jež je pro společnost, která ji podporuje, klíčová.

Taková instituce musí jednak být do značné míry chráněna proti libovůli společnosti, jednak musí fungovat jako místo pro experimentování, prostor svobody myšlení, projevu i výzkumu. Tato vzájemná dohoda byla vždy váhavá, případy jejího narušení legendární, vnímané ohrožení neortodoxními názory všudypřítomné. Stačí vzpomenout mistra Jana Husa, zavření vysokých škol během nacistické okupace či jejich „normalizace“ po srpnu 1968. Pokud dříve tuto hrozbu motivovaly rozpory nejprve náboženské a nověji politické a ideologické, pak dnes zas nám mnohým připadá, že akademická půda přijala obchodní model a propadla mentální deformaci korporace, tedy trendu podobnému tomu, jehož jsme svědky ve zdravotnictví.

Jako pedagogové a vědci usilujeme o to, abychom ze sebe vydali to nejlepší, co dokážeme, ale cítíme se omezováni zvyšujícím se počtem nařízení na jedné straně a pocitem, že musíme konkurovat na jakémsi globálním trhu na straně druhé. Obávám se, že jsou přitom okrádáni dva nepostradatelní hráči: studenti a kantoři. Procento vystresovaných univerzitních studentů, kteří vyžadují psychologickou pomoc, přetěžuje univerzitní polikliniku a finančně podporuje psychofarmaceutický průmysl, zatímco já pozoruji, že mé ověřené pedagogické dovednosti selhávají v konfrontaci se studenty, kteří nepostrádají ani tak inteligenci, jako spíš mně blízké kognitivní schopnosti.

Jsou má učebna a pracovna nadále oázou inspirovaného střetávání s myšlenkovými hádankami, obtížnými úkoly a individualizovaným mentorstvím? Lze vůbec získat pozornost ve světě webových aplikací s instantním doručováním čehokoliv kamkoliv a neutuchajícím tokem na sebe upozorňujících tweetů? Všudypřítomnost našich sociálních světů spolu s ošidným pohodlím vyhledávačů, to vše doslova na dlani, je v takovém rozporu s požadavkem pomalého a pečlivého čtení odborného textu, jeho explikace a důsledné diskuse, jaký jsem dříve nezažil. Možná že ono srovnání s monastickým řádem není tak násilné. Potřebujeme chránit místa, kde můžeme vypínat instantní svět, abychom umožnili zapínání mysli za účelem soustředěné výuky.

Obrana mládeže

Poslední kapitola Zakariovy studie je psaná v duchu „obrany dnešní mládeže“. Nemohu než souhlasit. Sdílím totiž se svými studenty hluboké obavy z reality, jejíž frivolnost bije stále víc do očí. Svět konzumu, svět, ve kterém jsme neustále terorizováni politickými a přírodními hrůzami, po nás vyžaduje, abychom se překonávali, přičemž jsme zahlcováni přebytkem triviálního výběru, info-reklamami a chronickou závislostí na zábavě pod politickou záštitou vulgarity.

Přiznávám, že občas mě napadá, zda jsem podobně jako starci v dobách mého mládí i já nezestárl do senilního řečnění o „starých zlatých časech“. Mile mě překvapilo a i povzbudilo, když jsem zjistil, že se mnou studenti vesměs souhlasí. Dožadují se totiž téhož co já a chtějí ode mě, abych je v tom ujistil a byl s nimi nadále trpělivý. Stále touží po sebeúctě a po oněch provokativních myšlenkových vhledech, které jim nabízí liberální vzdělání systematickým způsobem. Totiž že kritické myšlení není pouhé kritizování, že pravda, ono „vědět, že“ něco je tak, a nikoli onak, je přinejlepším vedlejší produkt onoho „umět, jak“. Proto pravda vadí a nikoliv vítězí, proto vítězí dohoda.

Shodou okolností učím kulturní antropologii a s tím i umění vyjadřovat se (pečlivé čtení, mluvený i psaný projev), ale to, oč mi jde, je sdílet umění záhady a údivu. Jsem přesvědčen, že proces poznávání našeho světa je důležitá hodnota, protože předpokládá úctu vycházející z poznání, která musí předcházet rozhodování o změně i ochraně tohoto světa.

Chci věřit, že smyslem absolvování vysoké školy je získat schopnost vzdorovat závislosti na vnějších pramenech kontroly a naučit se objevovat vnitřní zdroje. Být odborně vyškolen – například jako lékař, právník či inženýr – bohužel neznamená ani nevyžaduje být rovněž dobře vzdělán. I když by v to člověk doufal. Ani získání solidního liberálního vzdělání by nemělo nutně znamenat, že absolvent musí mít zaručené vysoce postavené a dobře placené místo. Jakkoliv to každému přeji. Co se budoucnosti liberálního vzdělání a vysokých škol vůbec týče, nedomnívám se, že cesta, která nás čeká, bude přímá a bez velmi nepříjemných překvapení. Naopak, myslím si, že změny, které nás čekají, jsou mnohem závažnější, než si připouštíme. Naše kulturní krajina prodělává seismické posuny. A přesto věřím v unikátní schopnost liberálního vzdělání vyjít těmto posunům vstříc a znovu se díky tomu i přetvořit.

Rozšířit lidský rozměr

„Jedním z přetrvávajících přínosů liberálního vzdělání je, že rozšiřuje náš lidský rozměr,“ píše autor v úvodu poslední kapitoly. Je tomu tak, vždycky tomu tak bylo a nadále bude. Z této šíře pochází i vnitřní síla, schopnost čelit světu a stát na vlastních nohách. Říkám svým studentkám první den výuky v prvém roce studia toto: „Tuším, že tu sedíte a zíráte na mě za a) v obavách, zda zvládnete pololetní zkoušky, a za b) s otázkou, co společného mají tyto exotické přednášky s vaší přípravou na úspěšnou kariéru. Dovolte mi proto, abych se vyjádřil k vašim obavám. Za prvé, pololetní zkoušku uděláte, a dokonce i dostudujete. Za druhé, nemohu sice vědět, jaké budete mít zaměstnaní, ale ujišťuji vás, že nějaké mít budete. Takový už je život. To není, čeho se obávám já. Já se obávám, že většina z vás se dožije více než sta let, a co budete se sebou dělat, až půjdete v sedmašedesáti letech do důchodu. Sedět na zápraží a hrát si s nejnovějším zázrakem elektroniky? Já jsem tu od toho, abych vám pomohl s tréninkem mysli, abychom ji dostali do co nejlepší formy, dokud je ještě tvárná. Abyste byly schopné nejenom zastávat vysoké místo či třeba několik, ale abyste zvládly svůj život bez uhýbání stranou, abyste byly schopny myslet a rozuměly tomu, co vidíte a vnímáte kolem sebe. Přeji si, abyste dokázaly jasně zastávat své názory a rozpoznaly, že nesmysly jsou nesmysly a pak, po odchodu do důchodu, dál pokračovaly jako přemýšlivé a rozvíjející se bytosti schopné uchopit svět v jeho plnosti, protože ten svět je vám dán, abyste jej žily. Jako můj otec, který četl noviny, chodil volit, vyprávěl ztřeštěné příběhy a kritizoval, co jsem napsal, až do posledního týdne, než se svým lišáckým úsměvem odešel na druhý břeh. Bylo mu necelých 103 let.“

Po přečtení této knížky (ne-li už předtím) budete určitě souhlasit se závěrečnými slovy Fareeda Zakarii: „K řešení nám i dnes dozajista pomůže, když budeme o něco víc využívat liberální vzdělání.“

Text je upravenou předmluvou k českému vydání knihy Fareeda Zakarii Obrana liberálního vzdělání, které nyní vychází v nakladatelství Academia (v originále In Defense of a Liberal Education).

Literatura

[1] Kniha Konrada Paula Liessmanna Teorie polovzdělanosti (český překlad, Academia, Praha 2012) nabízí střízlivý pohled na současný stav vysokoškolského vzdělání v evropském kontextu.

[2] Viz Vesmír 95, 56, 2016/1; 95, 724, 2016/12 a 95, 114, 2016/2.

Soubory

článek ve formátu pdf: V201705_300-302.pdf (305 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky