Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Oblaka – víc než polovina krásy světa

Publikováno: Vesmír 92, 343, 2013/6

Pokud se na obloze objeví mrak tenký, protáhlý do délky a péřový, není ještě konec zimy…

(Theophrastos z Eresu)

Celý starověk a středověk vzhlíželi lidé k obloze. Vedla je mystická znamení, která v jejích změnách viděli. Bohové starající se o oblohu a děje počasí byli vždy mezi hlavními vzývanými. V Egyptě vznikl kult bohyně Nút, ve starověké Mezopotámii se o děje počasí staralo božstvo Hadad. Východní Slované měli Striboga, Polabští Slované Podaga a severní slovanské kmeny uctívaly Pogodu a Pogwizda. Nejen bohové, ale i čarovné mytické bytosti obývaly nadzemské výšiny, na Balkáně létaly vzduchem Samovily oblakinje, a když honily oblaky a nahněvaly se, nakupily bouřkový mrak. Větrem škodí Meluzína, známe ji v Čechách hlavně jako bytost spjatou s povětřím, která byla uplácena hrstmi mouky vhozenými do větru.

Až později si lidé začali oblačné děje spojovat s počasím a změnou povětrnostních podmínek. A pak přišli učenci a s nimi první vědecký pohled. Mezi prvními popsali oblaka Peršané a další národy na Blízkém východě. Z řeckých učenců vynikl Thálés z Milétu (625–548 př. Kr.), autor prvního pokusu o rozdělení oblaků podle tvarů, a Theophrastos z Eresu (371–287 př. Kr.), který se oblaky zabýval ve spisu Peri sémeión (O podmínkách povětrnostních).

Kapříky chtěj vodu, beránky zas časy…

(lidová pranostika)

V Čechách mají oblaka dodnes používané tradiční lidové názvy. Obecně se oblaku říká mrak nebo mračno. První názvosloví se objevilo v tzv. Klaretových slovnících ve 14. století. Lidové názvy jsou velmi malebné; tak například cumulonimbus je zván bouřkový mrak, buřina, hradisko, mračno či baba. Babka se říká kupám (cumulus mediocris), ze kterých padají přeháňkové srážky. Na Podbrdsku se mohutným kumulům říká hrady. Cirovité oblačnosti čili řasám se říká vlasy, vlásečnice, vlákna. Altocumulus floccus je lidově zván beránky, altocumulus castellanus cimbuří. Altostratus a nimbostratus, vysoká sloha a dešťová sloha, jsou ve středních Čechách zvány deka. Spoustu lidových pojmenování mají cirokumuly, řasokupy – na Blatensku kaproviny, na Plzeňsku kapříky, na Podbrdsku rybiny. Také halové jevy mají svá pojmenování – kolo u slunce či měsíce je malé halo, studánka se říká koróně.

Oblaka se tvoří podle Howarda…

(Goethe, 1817)

První vědeckou klasifikaci oblaků publikoval r. 1802 francouzský přírodovědec Jean Baptiste Lamarck. Vytvořil skupinu pěti hlavních a několika vedlejších druhů. Francouzská terminologie se neujala, ale vedla ke snaze vytvořit jednotný klasifikační systém. Na scénu přišel chemik a amatérský meteorolog Luke Howard. Roku 1803 předložil ve studii On the Modification of Clouds and the Principles of their Production, Suspension and Destruction nové názvy pro oblačné druhy, a to v latině. Stejně jako Lamarc rozeznával tři základní – řasy cirrus, oblaka plošná stratus a kupovitá cumulus – a přidal dešťový oblak nimbus.

Změny se Howardova klasifikace dočkala po r. 1855, provedl ji Emilio Renou, který pojmenoval přechodné tvary cirrostratus a cirrocumulus. Moderní klasifikaci dokončili Švéd H. M. Hildebrandsson a Angličan R. Abercromby. Ti mají také zásluhu na vydání prvního atlasu pod hlavičkou WMO (World Meteorological Organization). Největšími českými znalci a pozorovateli oblačnosti jsou prof. Josef Podzimek, autor publikace Fysika oblaků a srážek a dr. Antonín Bečvář, který sestavil i náš první fotografický atlas oblaků.

Bez křídel u nás letí mrakové černí, a bez noh u nás běží máť bystrá řeka…

(F. L. Čelakovský, Slovanské národní písně)

Vysokou oblačnost ve vrstvách atmosféry 6–10 km nazýváme cirrus, cirrostratus a cirrocumulus, česky řasa, řasosloha a řasokupa. Tvoří je krystalky ledu a ve zvláštních případech i přechlazená voda.

Cirrocumulus se vyskytuje vzácněji než ostatní druhy. Jsou to drobné chomáčky či vločky menší než 1° (což si lze představit jako šířku ukazováku na natažené ruce), bez vlastního stínu. Vyskytují se většinou ve formaci, která často připomíná čočku a má protáhlý tvar. Cirokumuly vznikají především v blízkosti horských masivů, tedy jako orografická oblaka. Někdy se před nástupem teplé fronty nebo střihem větru z cirokumulů stávají oblaka cirrus uncinus, která jsou tvořena chomáčkem a z něho protaženým závojem a jsou typická pro nasouvající se frontální systém. Další oblačností vysokého patra jsou ciry, které nabývají mnoha tvarů. Cirrus fibratus jsou vláknitá oblaka, cirrus uncinus má na svém počátku zakřivení (háček) nebo chomáček, cirrus spissatus jsou hustá vlákna a plošky, někdy se šedavými stíny. Podle uspořádání a stupně průsvitnosti pak rozeznáváme pokřivená a různě propletená vlákna – cirrus intortus, k horizontu se ve vějířovitých pruzích zdánlivě sbíhá cirrus radiatus. Jeden z nejnápadnějších a nejkrásnějších – oblak ve tvaru rybí kostry – je cirrus vertebratus.

Pokud se obloha zatáhne téměř nepostřehnutelným závojem, kterým prosvítá slunce i měsíc, vidíme cirrostratus. Je to typický oblak teplé fronty. Nejzajímavější na něm bývají optické efekty – fotometeory, kterým říkáme halové jevy.

K oblakům vysokého patra dnes už řadíme také kondenzační pruhy za letadly. Také na nich můžeme pozorovat některé halové jevy. Místa s hustým leteckým provozem mohou být díky kondenzačním pruhům měřitelně zastíněna. Pokud je v ovzduší dostatek vlhkosti, zůstávají pruhy velmi dlouho na obloze a pomalu se rozplývají, v sušším vzduchu hned mizí.

Oblaka smíšená ve výškách 2–6 km nazýváme oblaka středního patra. Do plochy rozvinutým závojem je altostratus (česky vysoká sloha), můžeme jím vidět prosvítat pozici slunce či měsíce v úplňku. V zimním období z něj mohou padat slabé srážky. Je typickým oblakem teplé fronty. Dalším z oblaků středního patra je velmi proměnlivý altocumulus. Bývají to osamocená oblaka někdy ve více vrstvách nad sebou či vlnovitá oblaka nebo beránky ve velké formaci. Nejzajímavější pro pozorovatele jsou tvary altocumulus lenticularis, čočkovité altokumuly, vznikající často v závětří hor nebo při střihu větru. Altocumulus castellanus je velmi dobrým indikátorem bouřek z tepla. Pokud se tato cimbuří objeví na dopolední obloze, je to známka počínající konvekce a pravděpodobnosti odpoledních bouřek. Formaci oblaků větších než 1° a s vlastním stínem říkáme altocumulus floccus. Z oblačných odrůd se mohou altokumuly vyskytovat jako undulatus (vlnovitá oblaka), lacunosus (oblaka poskládaná jako plástev s pravidelnými otvory, jimiž prosvítá modrá obloha) ad. Ojediněle mohou mít altokumuly zvláštní výběžky mamma. Velmi často u altokumulů pozorujeme virga, což jsou srážky, které nedopadají na zem, vypadávají z oblaku jako viditelné závoje, ale v ovzduší se vypaří.

Oblaka nízkého patra reprezentuje v našich šířkách nejčastější a také nejvariabilnější stratocumulus, česky slohová kupa. Je to oblak vodní a propůjčuje obloze chaotický vzhled. Může nabývat různých tvarů – stratiformis (rozprostřený po obloze), lenticularis (čočkovitého tvaru) a castellanus (tvaru hradního cimbuří). Může být vlnovitý – undulatus, v pravidelných dlaždicích – lacunosus či v pruzích sbíhajících se k obzoru – radiatus. Srážky z něj vypadávají jako virga, méně často pak jako praecipitato (srážkové pruhy ve formě přeháněk). Stratokumuly lze přirovnat k rozcupovaným chomáčkům vaty, jsou nepravidelné a mají vlastní stín. Nepříliš oblíbeným oblakem je v nejnižším patře stratus (sloha). Bývá spojen s mlhou a z ní může také vzniknout. Je to šedá, jednolitá nízká vrstva většinou spojená s teplotní inverzí. V chladném období roku z něj mrholí nebo vypadávají ledové krystalky. Dešťový frontální a velmi kompaktní oblak, zasahující celou oblohu, vertikálně i horizontálně mohutný, ze kterého většinou vydatně prší, je nimbostratus (dešťová sloha).

Nejčastěji fotografovanými či malovanými oblaky jsou bezesporu osamocené kumuly. Cumulus humilis má základnu širší, než je jeho výška. Je to oblak vodní, bývá nazýván oblakem pěkného počasí. Často se vytváří ve studeném průzračném vzduchu po přechodu front v nastupujícím hřebenu tlakové výše. U cumulus humilis můžeme pozorovat virga, jinak z něho většinou srážky nevypadávají. Cumulus mediocris je mohutnější, jeho základna je přibližně stejně široká jako jeho výška. Dobře vyvinutý cumulus mediocris je ve spodní části vodní, ve svrchní už smíšený. Srážky mohou vypadávat v podobě virga nebo jako krátké přeháňky. Je to typický oblak konvekce, pokud je v ovzduší dostatek vlhkosti a tepla, může z něj vyrůst věžovitý cumulus congestus. Průvodním oblakem cumulus congestus bývá oblačná čepička pileus – krásný obláček velmi krátkého trvání, který cumulus congestus brzy při svém růstu pohltí. Dalším doprovodným oblakem těchto věžovitých kup je závojovitý oblak velum. Základna cumulus congestus je užší, než je jeho výška, ve spodní části je vodní, ve svrchní části už smíšený či ledový. Často se vyskytují virga nebo prudké přeháňky deště. Pokud jsou stoupavé proudy v cumulus congestus dostatečně silné, vytvoří se kompenzující klesavý proud vzduchu a spolu s ním v oblaku vzniká elektrická aktivita – jsme u zrodu kumulonimbu, bouřkové kupy, známé svou mohutností sahající přes všechna patra oblačnosti.

Méně vyvinutý cumulonimbus mívá hladký vrchol a hovoříme o tvaru calvus. Při déletrvající aktivitě a mohutnění oblaku se na vrcholu vytvoří ledová řasnatá struktura, a pak mluvíme o cumulonimbus capillatus. Z jeho řasnaté pokrývky se může vyvinout incus (kovadlina). Tento doprovodný oblak sahá mnohdy až nad hranice troposféry, kde může vytvořit tzv. dóm či přestřelující vrcholek bouřkového oblaku. V našich šířkách mohou nejvyšší kumulonimby přesáhnout výšku 15 km. Jako doprovodná oblaka se u cumulonimbus calvus také objevuje oblačná čepička pileus nebo oblačný závoj velum. Na spodní straně kumulonimbu pozorujeme roztrhané cáry – pannus, vzácně nálevkovitý oblak tuba či límcový vodorovný oblak arcus. Pod kovadlinou často vznikají výběžky mamma. Cumulonimbus je oblak v základně vodní, vrcholky jsou tvořeny ledovými krystalky či přechlazenou vodou. Vzácně se u něj objevují virga, častější jsou srážkové pruhy praecipitatio. V centru bouřkového oblaku v silném propadu studeného vzduchu můžeme pozorovat světlé pruhy silných srážek downburst, nesoucí někdy i kroupy.

Obrázky

Všechna oblaka jsou malé katastrofy, světy páry, které umírají před našima očima…

Richard Hamblyn, The Invention of Clouds

Mraky se plazí, vítr je láme, stíny tvý duše rozplynou se v šeru…

kapela Lucie – Sen

 Už jako malé děti jsme vleže na zádech pozorovali oblohu a hledali ve tvarech oblaků hrady, věže, pohádkové postavy. Ta fascinace barvami a tvary mi zůstala dodnes a často beru do rukou fotoaparát, abych si zvěčnila tu sametovou řeku plnou křivek, zákoutí a vlnek v pohádkových odstínech od sněhobílé po půlnoční modrou. Ve stejném duchu vedu i své studenty, ráda jim předvádím barevnou mozaiku, kterou atmosférické jevy dokážou na obloze vykouzlit.

Soubory

článek ve formátu pdf: 201306_343-348.pdf (709 kB)
Druhá strana obálky: 201306_314.pdf (191 kB)

Diskuse

Počet příspěvků: 1