Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Objektivní pravda a postmoderní filozof

Publikováno: Vesmír 74, 345, 1995/6
Obor: Filozofie
Rubrika: Eseje

Obvykle se má za to, že každý člověk má svou pravdu. Názor jednotlivého člověka se může lišit od názoru jiných lidí, protože jednotlivec často nevidí širší souvislosti, jeho hledisko je dílčí. Proto je taková pravda subjektivní záležitostí jedince. A co potom ta pravda, na níž se všichni shodnou, ta je objektivnější? Ve smyslu širší konfrontace zajisté, jenže lidem prostě nemusí jít zrovna o pravdu, ale o vlastní prospěch a převahu či utopický projekt dobra pro všechny. Jsme pod palbou informací, jimiž na nás útočí politici, zpravodajové, noviny, televize, reklama, učitelé, žáci, prodávající, kupující, šéfové, podřízení, náhodní známí, ... Je konec "režimu pravdy". Je na čase připustit, že pravda ztratila v postmoderním světě svůj význam. Hledání pravdy je nahrazeno "režimem výmluvnosti". Není pravda, jsou jenom zájmy lidí. V záplavě pravd "konsenzu", jež postmodernímu filozofovi - a nejen jemu - vadí, jsou empirické pravdy přírodních věd jen jakési samozřejmé mantinely jeho rejdiště. Nevnímá je. V Bělohradského stati o Popperově "vulgatě" v Nedělních Lidových novinách z 1. 10. 94, jsme se mohli dočíst: "Chceme-li být racionální, musíme se vzdát představy, že naše věty musí být založeny na pravdě."

Hledání pravdy je způsob života. Sókrates

Ale v přírodních vědách má objektivní pravda vysoký kredit. Pevně byl o její existenci přesvědčen Albert Einstein. Vypráví se, že kdysi hledal společně s Rabíndranáthem Thákurem odpověď na dvě související otázky: Kdyby na světě neexistovali lidé, existovala by pak ještě na světě krása? A existovala by pak pravda? Kdyby na světě nebyli lidé, pojem krásy by pozbyl smyslu, protože by nebyl nikdo, kdo by měl lidský prožitek krásy. V náhledu na krásu se oba shodli. Na druhou otázku odpověděl Thákur podobně, ale Einstein se domníval, že pravda by na světě existovala i bez lidí. Vždyť kameny by přesto padaly ze skal poslušny zákona gravitace a planety by kroužily kolem Slunce nezávisle na přítomnosti lidí schopných zákony formulovat. - Názoru kterého velikána tu dát přednost? Je něco, co nemůže být vysloveno, ještě pravdou? Není-li bez člověka jazykové skutečnosti, má smysl to, co je na tuto jazykovou skutečnost vázáno? Pravda je shoda vyřčeného se skutečností a v tomto smyslu je pravda záležitostí jazyka, domnívá se kupříkladu filozof a logik Franz von Kutschera.

Sir Popper má pro objektivitu pravdy, která hovoří o empirických faktech, jiné důvody než Einstein. Pravda by tu nebyla bez člověka, neboť on ji tvoří slovem a někdy i skutkem. To, že ji tvoří, neznamená však, že pravda je naše konvence, že je tvořena libovolně. Jako abstraktní idea je pravda součástí Popperova světa 3, světa objektivně existujících abstraktních entit, jako jsou tradice, instituce, účely, cíle, teorie, věda, umění a jiné lidské výtvory. Objektivita pravdy má u Poppera dvojí důvod. První spočívá v autonomii, kterou pravda následně získává životem ve společnosti. Z hlediska osudu našeho díla jsme v podobné situaci jako bájný sochař Pygmalion. Druhým důvodem pro objektivní charakter pravdy je její vazba na skutečnost světa materiálních objektů, Popperův svět 1. Prostředníkem mezi světem 1 a 3 je svět subjektivního vědomí jednotlivých lidí, Popperův svět 2. Idea sama nepohne skříní a stolní lampu nenapadne, že by mohla svítit. Naše mysl dá příkazy svalům, smyslové vnímání umožní kontrolu, takže můžeme nejen pohnout skříní, ale především ji vyrobit. Skříně, auta, stoly atd. jsou zhmotněné ideje. Obyvatelé světa 3 byly zhmotněni ve světě 1. Jak vlastně "tvoříme" pravdy? Proces, na němž se smysly a rozum vyváženě podílejí, lze ve zjednodušené podobě ilustrovat následujícím experimentem: Zadívejme se na chvíli z okna a snažme se zapamatovat si skutečnost, jak ji vidíme. Pak zavřeme oči a pokusme se vybavit si v myšlenkách všechno, co jsme viděli. Obraz, který vznikne ve vědomí, je vizuální analogií teorie o skutečnosti, představou, podle níž očekáváme, co uvidíme, až oči opět otevřeme. Nyní oči otevřeme a zaznamenejme, co opravdu vidíme. Některá naše očekávání se ukážou jako nepřesná či chybná a musíme je podle skutečnosti opravit. To je elementární příklad falzifikace. Naše původní očekávání bylo v něčem chybné, bylo pozorováním falzifikováno a následně proto opraveno. Opakujme celý proces znovu. Zklamání z očekávání nám dává pocit, že žijeme v realitě. Tak se dostává kupředu věda zrovna tak, jako se dítě učí něčemu novému. Stále žijeme v horizontu očekávání. Svá očekávání má i čerstvě narozené dítě. Přinejmenším očekává, že se s ním bude dobře zacházet a že bude nakrmeno. Chybná očekávání jsou postupně opravována. Vědění takto postupně získávané je pevně vázáno na skutečnost a v tomto smyslu je objektivní, byť by se na jeho vzniku podílel i jen jeden jediný člověk. Čtete nyní tuto větu. Je to pravda? - Takže povstala vaším prostřednictvím, zcela ve smyslu starořeckého aletheia, jako to skryté, co bylo učiněno skutkem. Je osobní. Je proto méně objektivní? Kdysi, po přečtení slavného Tarského článku o korespondenční teorii pravdy, jsem položila tužku na stůl a řekla: "Dala jsem tužku na stůl. Je to pravda?" a pohlédla jsem na své tehdejší kolegy v kanceláři v důvěře, že není možné, že by tuto pravdu mohli popřít. Oni se vědoucně smáli a já věděla, že mohou. Ale neměli by. Proč? Protože pravda vázaná na smyslovou zkušenost je objektivní a dáte-li přednost konsenzu, mohlo by se vám to příště vymstít. (To příště ovšem může nastat za libovolně dlouhou dobu.) Bez mučení však přiznávám, že pro uvedený závěr je můj příklad poněkud zavádějící. Pravda o tužce ležící na stole je natolik banální, že si moji kolegové stěží mohli být jisti: Jde mi opravdu o pravdu, nebo je spíš chci jen poučovat? Jde mi o potvrzení pravdy, nebo o získání převahy? Ó jak je někdy obtížné, ba zhola nemožné odlišit tvrzení, pro něž máme jen subjektivní důvody, od pravd, o nichž můžeme být přesvědčeni z důvodů objektivních. A proč bychom vlastně měli mít pro své přesvědčení vůbec nějaký důvod? Máme snad povinnost, aby naše přesvědčení bylo úměrné důkazu? Avšak přesvědčení bez evidence, a tedy i bez objektivity, mají obvykle jeden velký handicap. Svou libovolností nás vrhají mimo smyslovou realitu. A člověku bylo dáno i tělo.

Mít objektivní názory a přesvědčení znamená podle Sira Poppera neodchylovat se od evidence, kterou nám poskytují smysly a přístroje. O tom, jak chápat pravdu v matematice nebo logice, nám jeho pojetí mnoho neřekne. Jsou však i jiné způsoby jak získat přesvědčení, jež má jistou objektivitu. Například rozumový argument. Přijetí závěru zde ovšem závisí na předchozí víře v pravdivost premis. Dokážeme-li v debatě protivníka přesvědčit logickými argumenty, je přesvědčení obhajitelné, neboť je logicky funkční. Když se zeptáme Hinda, proč nejí maso, a on odpoví, že tak byl vychován nebo že ze zvyku, pak udává důvody jen subjektivní. My jsme byli vychováni jinak a jeho vysvětlení nás nepřesvědčí. Argumentuje-li však, že pojídání masa vyžaduje předchozí zabití zvířete a že zabíjet zvířata je špatné, můžeme se ztotožnit s jeho závěrem, že jíst maso je špatné, což logicky vyplývá z premis, pokud jsou ovšem obecně přijatelnými pravdami. A to už jsou všechna objektivně přijatelná ověření pravdy? Proč vím, že existuje Austrálie, ačkoli jsem ji nikdy nenavštívila? Vím to proto, že věřím svědectví lidí, kteří tam byli, znalostem geografů, kteří zakreslili Austrálii do map a systému vědění, do něhož znalost o Austrálii zapadá. Svědectví se stává problematickým, uvědomíme-li si, že člověk může klamat, nebo je prostě chybně informován. Smysly nás ale mohou také někdy klamat a zrovna tak rozumová úvaha, o níž nám logik dokáže, že není korektní. Důkaz, násobné ověření a shoda s ostatními lidmi jsou také důležité. Nikoli však bezvýhradně. Jsou pravdy, které místo mne nikdo nemůže potvrdit, a pokud je okolí nepřijme, útočí na mou lidskou důstojnost. "Večer už raději nepiji kávu." V oblasti zvyků a obřadů je moje svědectví jediným zdrojem evidence. "Ten zub už mne nebolí", "Dnes se cítím báječně", "Mám tě moc rád" - Kdo jiný než já mi to může dosvědčit? Vydat svědectví o sobě samém. Nechat vyvstávat ve svém vědomí pravdy o svém vědomí. Sebereflexe. Mít lidské vědomí. Být člověkem. Dá se žít bez pravdy? Stačí lidem místo pravdy například od Čapka vypůjčených Bělohradského "pět švestek"? Velké společenské pravdy vedou ovšem někdy k velkým krveprolitím. Pravda u lůžka nevyléčitelně nemocného jej může někdy i zabít. Takže vyznávat pravdu, nebo ji zavrhnout? - I v případě pravdy je třeba rozlišovat, jako to kdysi udělal William James, když rozlišil dvojí smysl slova "obcházet" v příběhu s veverkou.1)

Poznámky

1) Pozn. red.: Pro ty čtenáře, kteří nebudou mít čas na Popperovu knihu Logic of Scientific Discovery, doporučujeme alespoň velmi srozumitelnou Popperovu intelektuální autobiografii "Věčné hledání", kterou společně vydala nakladatelství Prostor, Oikoymené a Vesmír, 240 str., váz. 159 Kč.

Citát

Sókrates

Hledání pravdy je způsob života

Diskuse

Žádné příspěvky