Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

O zanikání a vznikání

Publikováno: Vesmír 77, 656, 1998/11
Obor: Různé

Podzim jako fenologická fáze roku bývá odedávna ve všech kulturách, které čtyři roční období znají, spojován se zánikem. Ne nadarmo se staří lidé na podzim cítí hůř, ne nadarmo jsou „dušičky“ (svátek Všech svatých) v listopadu.

Zanikání vzniklo předponou z nikání, nikati znamenalo sklánět hlavu a hynout. I ono ovšem (bez předpony) zaniklo, stejně jako adjektivum nící (k zemi skloněný), z nějž v češtině zbyly jen odvozeniny. Například koniklec, staročesky poniklec (bot. rod Pulsatilla) nebyl odvozen od klece pro koníky či poníky, ale od toho, že má květy nící (převislé). Z téhož základu pochází jméno Punkvy. Ponikva byla říčka ponikající, tedy ztrácející se pod zemí. Z tohoto nikání (hynutí) vznikla slova zanikat, unikat, vznikat („vzchopit se z nikání“) ad. Je však ještě jiné -nikání, fenologicky spíš „jarní“, které se vyskytuje ve složeninách pronikat, vnikat, podnikat. A ač je to k nevíře, etymologicky s tím prvním nikáním (hynutím) vůbec nesouvisí. Naopak znamená překonávat něco a na rozdíl od předchozího není původem domácí, nýbrž vzniklo z ř. nikaó – vítězím. (Předejdu otázce po onikání – to přece není -nikání, nýbrž oni-kání, podobně jako vy-kání.)

Zanikání plodivé části roku (podzim) nejspíš jako první procítil neolitický člověk-zemědělec. Zbaven aktivity dobývání potravy ze země, mohl nanejvýš spolu s hynoucím listovím věšet hlavu při rmutných úvahách o stavu zásob. Jistě to bylo mnohem komplikovanější, ale takhle nějak mohla vzniknout tendence zaobírat se tématem zániku právě v listopadu.

Snad tedy je podzim nejvhodnější dobou k staromileckému povzdechu nad zanikajícími slovy. I v živých jazycích totiž slova neustále umírají a –ovšem – zase se rodí nová. Slovní zásoba se postupně vyměňuje, tak jako třeba buňky v lidském těle. Jakoby jazyk byl tekutý a nedal se do dlaně nabrat všechen. Uvadající slova opadávají – a člověk pak po letech slovní fosilie pracně vyhrabává trna nad nimi obdivem.

Uhy, Kryry, Tytry, Vrdy – to není žádné čurymuryfuk, jen jména čtyř vesnic (u Kralup, Podbořan, Rakovníka a Čáslavi), jež v sobě ukrývají „zkamenělá“ slovesa. Dnes už nemůžeme huhat, kryrat, tytrat či vrdat (nanejvýš novočesky houkat, kejhat, brumlat a koktat), zato se dá bez problémů huhňat, huhlat, skuhrat, brblat nebo hudrat. A tak všelijak se slovní zásoba přelévá.

Zanikají názvy terénních útvarů – vráž (kopec), debř (strmé údolí), kamýk (vršek se skalnatou špičkou), ty zůstaly už jen v toponymech. Zanikají i názvy porostů dřevinných (loutí jakožto mladé lipky nebo vrbky) či bylinných (třtina travní i rákosová, viz vesnice Třtí a Trstěnice). V zapomnění upadají řemesla, vždyť kdo dnes ví, že prták postolů opravoval střevíce – jen Postoloprty po něm zůstaly. A co vlastně uhlíř kladl do milíře? Přece mnoho polen, asi tisíc (slovo vzniklo z lat. miliarum a k nám doputovalo přes něm. Meiler). Usíná informace o tom, že jircháři vydělávali kůže, jemníci (asi) chytali zvěř do jam, ratajové orali (nejen nad Sázavou), struhaři vyráběli pily. Že by ubývalo slov? Ale kdepak! Jako pajasan na dvorku už se támhle dere na světlo řemeslo softverátora (programátor prý není dost přesné), bílé místo ve slovnících je připraveno pro názvy mutovaných zvířat (viz rámeček J. Drobníka, Vesmír 77, 553, 1998/10) a mapa už dávno houstne loukami U transformátoru i jinými toponomastickými pleveli (chtělo by se říci). Leč kdo ví, jednu vlnu civilizační poezie jsme už přece jako národ přežili...

A tak alespoň v období zadrženého dechu přírody, v čase návratů ke kořenům, oživme na chvíli stará slova, jen tak malounko, aby jejich význam doputoval snad o generaci dál, k těm, kteří brzy vzniknou.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 1998_V655-657.pdf (188 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky