Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 4
Vesmír č. 4
Toto číslo vychází
6. 4. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Dubnové číslo Vesmíru
• Biologické čtvrtky ve Viničné
program na nejbližší semestr
reklama

O tuhém kořínku zhýralého mystika

Publikováno: Vesmír 95, 658, 2016/11

Oddělit pravdu od mýtů v Rasputinově příběhu vždy bylo, je a bude nemožné. Nicméně pokusme se poodhalit tajemství jeho smrti z pohledu dnešní vědy.

Ruský výraz pаспущенный („raspuščennyj“) neznamená rozpuštěný, ale nevázaný, prostopášný, zpustlý. A přesně takový podle všeho byl Grigorij Jefimovič Rasputin (1869–1916), rodák ze sibiřské vesnice Pokrovské. Ať Rasputin získal své jméno po rodičích nebo později jako přízvisko, byl v pravém slova smyslu распутник (zhýralec), a to ho nakonec stálo život.

„Byl už od útlého mládí sexuálně …jak to nazvat… říct, že byl sexuálně aktivní, nestačí. Byl sexuálně mimořádně výkonný…“ tvrdí v dokumentu Grigori Rasputin – Mad Monk z roku 1995 jeho autor Peter Kurth. Joseph T. Fuhrmann zde dodává: „Údajně byl skvělým milencem. Této pověsti se těšil celý život. Přitahoval ženy a ženy přitahovaly jeho.“ Rasputinovy milostné avantýry nijak neomezila ani svatba s Praskovijí Dubrovnovou v roce 1887. Rasputin však brzy rodinu opustil – vydal se na zbožnou pouť do kláštera ve Věrchoturii. Zde se však negramotný muž nevěnoval ani tak studiu pravoslavných dogmat, jako spíš nasával zhoubné učení sekty chlystů, jejichž modlitby doprovázelo bití a vrcholily hromadnou souloží. Lichotivější verze Rasputinova životopisu hovoří o jeho setkání s legendárním poustevníkem bratrem Makarym, který ho přivedl k jisté střídmosti a odkryl mu dosud nevídané duchovní obzory.

Léčitel a jasnovidec?

Kromě pověsti sukničkáře a jurodivého mystika si Rasputin získal i reputaci zázračného lidového léčitele a jasnovidce, zejména později, mezi zpovykanou petrohradskou smetánkou.

Do hlavního města Sankt Petěrburgu (od roku 1914 Petrohrad) doputoval náruživý poutník někdy mezi lety 1903 až 1905. Záhy pronikl do hvězdných sfér církevní i světské smetánky. Jistě mu při tom nahrál fakt, že ruská pravoslavná církev žila v té době toužebným očekáváním příchodu mesiáše, který měl podle proroctví pocházet z nejnižších vrstev ruského venkovského obyvatelstva. Co víc si v tomto ohledu bylo možné přát než negramotného mužika s uhrančivým pohledem vyžívajícího se v náboženských disputacích?

Nejvyšší mety – tedy setkání se samotným carem Mikulášem II. – dosáhl Rasputin v roce 1905. Politickými otřesy sužovaný  panovník považoval muže, který s jiskrou v oku vášnivě hovořil o věčnosti ruského impéria a nezastupitelné roli samoděržaví, za vymodlený dar z nebes. Měl pocit, že konečně našel osobnost, která s ním nejen názorově souzní, ale bude mu rovněž schopna v mnoha ohledech účinně pomoci.

Carevna Alexandra Fjodorovna si zase vysoce cenila jeho léčitelských schopností, bez nichž by, jak věřila, přišla o milovaného syna a následníka trůnu, careviče Alexeje Nikolajeviče.

První mužský potomek vládnoucího cara, kterého dobrotivý Bůh Rusku daroval po bezmála 300 letech, totiž trpěl opakovanými zdravotními problémy často doprovázenými silným, dlouhotrvajícím krvácením. (V roce 2007 byly v lesích poblíž Jekatěrinburgu nalezeny téměř 90 let nezvěstné ostatky careviče zavražděného r. 1918 bolševiky. Následná analýza DNA nade všechnu pochybnost prokázala nejen jeho totožnost, ale i to, že trpěl dědičnou chorobou – hemofilií).

Nejznámější příhoda, v níž Rasputin vystupuje jako Alexejův zachránce, se odehrála v roce 1912. Na podzim onoho roku si carská rodina vyjela do polských Skiernewic. Mladý následník trůnu se uhodil do nohy při pokusu naskočit do člunu. Dvorní lékař Botkin zaznamenal v místě nárazu rozsáhlý hematom a pacientovi doporučil klid na lůžku. Chlapcův stav se postupně zlepšoval, ale pak si začal stěžovat na bolesti. Ty se stále stupňovaly. Po 11 dnech utrpení přichází na scénu jako deus ex machina sám Rasputin. Byť na dálku. Díky telegrafu.

BUH VIDI VASE SLZY A SLYSI VASE MODLITBY (STOP) MALICKY NEZEMRE (STOP) NEDOVOLTE DOKTORUM ABY HO MOC OBTEZOVALI (STOP)

Sotva byl telegram doručen, teplota klesla, bolest pominula. Nad Rasputinovými léčitelskými schopnostmi se v průběhu let zamýšlela krom jiných i spousta fandů bylinkářství, alternativní medicíny či psychosomatiky. Nezpochybnitelnou léčitelskou kapacitou se však Rasputin stal na vzdálenost několika tisíc kilometrů, když zapudil od pacientova lůžka lékaře a nenabídl nic více než modlitby. Možná že díky nim vystrašená matka znovu nabyla ztracený klid, což se pak blahodárně projevilo na synově zdravotním stavu, možná se Bůh skutečně slitoval, možná že se lékaři dopouštěli nějaké chyby. Vysokou teplotu a nepolevující vleklé bolesti mohli logicky léčit kyselinou acetylsalicylovou. (Látku pod názvem Aspirin již od roku 1899 vyráběla německá firma Bayer). Působí na signální molekuly zvané prostaglandiny, což vede mimo jiné k potlačení srážlivosti krve. A Alexejova hemokoagulace byla již tak dost narušena vinou dědičné choroby. Ať už byla příčina nenadálého zlepšení chlapcova stavu jakákoli, císařovna připisovala veškeré zásluhy Rasputinovi. A její vděk neznal mezí.

Otec Grigorij, jak se Rasputin nechal oslovovat, i když nikdy nebyl vysvěcen na kněze, získal ještě větší vliv a stal se opravdovou celebritou.

Rasputinovy spirituální, duchovní a léčitelské aktivity se sice dost vymykaly dobovým zvyklostem, nebudily však zdaleka takovou pozornost jako jeho nezřízené pití, milostné avantýry, ale hlavně snaha mluvit carskému páru do správy země ohrožené válkou. Tajné služby jej podezřívaly ze špionáže ve prospěch cizích mocností, čelní představitelé státu z nepřípustného vměšováni do politických záležitostí, duchovní autority ze styku se zakázanými sektami a běžná veřejnost z milostných styků s císařovnou. Jak dlouho mohl Rasputin takový smrtící koktejl přežít?

Vražedný útok

První vražedný útok byl na Rasputina spáchán v červnu 1914 v jeho rodné obci Pokrovské. Útočnice Khionia Guseva, náboženská fanatička, jej bodla nožem. Rasputin se bránil a přežil, což značně posílilo pověsti o jeho mytické nezranitelnosti.

Druhý pokus o Rasputinovu inhumaci se odehrál ve státním zájmu. Tím se zaklínali atentátníci, jejich zášť však měla i osobní rovinu. Felix Felixovič kníže Jusupov byl homosexuál a pokoušel se z toho vyléčit (neúspěšně) na několika sezeních s otcem Grigorijem. Neúspěšná terapie ho možná nazlobila méně než fakt, že se Rasputin během ní dověděl o jeho milostném poměru s velkoknížetem Dmitrijem Pavlovičem Romanovem. A co se Rasputin dověděl, to obvykle i použil ve svůj prospěch – tentokrát ale ke své škodě.

Vrazi se rozhodli proti Rasputinovi využít jeho slabosti. Návnadou, která ho měla vlákat do pasti, byla Jusupovova zákonná manželka a zároveň carova neteř princezna Irina Alexandrovna. Chtivý Rasputin dorazil na večírek do paláce Mojka, jehož měla být tato nesmírně krásná žena hlavní ozdobou, 30. prosince v jednu hodinu ráno. Jusupov ho uvedl do zvukotěsné sklepní místnosti, která na první pohled budila dojem vinného sklepa, a nabídl mu krémové zákusky (petit fours), krymské víno a sklenku sherry. Dávka kyanidu draselného (cyankáli), jímž byly víno i sladkosti dochuceny, měla mít teoreticky schopnost usmrtit vola. Životem zocelený mužik ze Sibiře však přes hodinu konverzoval s proradným knížetem, který postupně začal propadat panice.

„Neustále běhal nahoru za svými kumpány a volal: Neúčinkuje to! Neúčinkuje to!“ líčí Jusupovovo „chladnokrevné“ chování Dr. Alex de Jonge v dokumentu Grigori Rasputin – Mad Monk. Těmi kumpány jsou míněni velkokníže Dmitrij Pavlovič, radikální monarchistický poslanec státní Dumy Vladimir Mitrofanovič Puriškevič, lékař Stanislaus de Lazovert a poručík Sergej Michajlovič Suchotin.

Ten večer do nebohého Rasputina ještě opakovaně stříleli, kopali, tloukli a nakonec ho svrhli do ledové Něvy. Při pitvě bylo v jeho plicích zjištěno velké množství vody. Přežil tedy otravu i střelbu a bití, bezprostřední příčinou smrti bylo utonutí. Měl skutečně tuhý kořínek.

Jak to bylo s kyanidem

Ohledně Rasputinovy zjevné neochoty způsobně zemřít poté, co požil obrovské množství kyanidu draselného, proběhla v roce 1934 v rubrice Korespondence časopisu The British Medical Journal zajímavá výměna názorů. Diskusi zahájil svým dopisem Frederick Dillon:

„…v učebnicích toxikologie jsou popsány případy zotavení z otravy kyanidy po požití množství, které významně překračovalo smrtelnou dávku…, pouze tehdy, když bylo vyvoláno zvracení či pokud byla obětem neprodleně poskytnuta odpovídající péče. Rasputin však prý po požití zákusků a vypití vína nevykazoval žádné známky nevolnosti ani netrpěl jinými projevy otravy, přestože běžně při otravě tímto jedem dochází k úmrtí během pěti minut… Je známo, že tuky mohou zpozdit účinek léků, ale i kdyby Rasputin předem konzumoval tučné jídlo, je málo pravděpodobné, že by mu mohlo poskytnout dostatečnou ochranu před tak účinným jedem. Nejpravděpodobnější vysvětlení je, že Rasputin nikdy jed nepožil. Patrně nejsou pochyby, že požil látku, jež měla být kyanidem draselným, ale nejvěrohodnější vysvětlením záhady je, že ona látka nebyla tím, čím měla být…“

V reakci na tento dopis byla ve stejném čísle časopisu uveřejněna i následující redakční poznámka:

„…v nedávno vydané knize profesora Ericha Leschkeho z Berlínské univerzity Clinical toxikology je uvedeno následující vysvětlení: Důvodem, proč na Rasputina neúčinkovala tak velká dávka kyanidu draselného, bylo, že trpěl alkoholickou gastritidou. Díky snížené tvorbě kyseliny chlorovodíkové v žaludku mohla být potlačena přeměna kyanidu draselného na kyanovodík, přičemž absorpce kyanovodíku mohla být dále potlačena ztluštěním membrány žaludeční sliznice…“

O měsíc později reagoval na Dillonův dopis mezi jinými i vedoucí katedry fyziologie Bristolské univerzity Robin J. Brocklehurst:

„…Podle mě není nezbytně nutné předpokládat, že … prášek, který mu byl podán, ve skutečnosti nebyl kyanid. Zpráva prince Jusupova … zahrnuje popis symptomů, jimiž Rasputin trpěl poté, co požil otrávené zákusky a víno – například hořko v ústech, potíže s polykáním, ospalost, extrémní žízeň a nakonec pálení žaludku a zakalený zrak (tyto příznaky se objevily asi hodinu a půl po začátku jídla). Tento výčet se dobře shoduje se symptomy otravy kyanidy, jak jsou uváděny v učebnicích farmakologie.“

Fyziolog pak dodal, že kyanidy reagují s ketoskupinou a aldehydickou skupinou v jednodušších cukrech za vzniku kyanhydrinů, proto se mohly dvě třetiny kyanidu draselného (přidaného v množství 2 % do portského vína) vytratit během tří hodin a po 19 hodinách by nebylo detekovatelné ani stopové množství této látky. „Dané víno obsahovalo 8,5 % redukujících cukrů. Zákusky, do nichž byl práškový kyanid draselný vpraven Rasputinovými vrahy, obsahoval čokoládový krém – tedy také mléko a cukr – je tedy velmi pravděpodobné, že část kyanidů v něm mohla být chemicky vázána… Sám jsem spolu s Dr. A. W. Forstem prokázal, že je možné ochránit zvířata před účinkem několikanásobku smrtelné dávky kyanidů předběžným podáním určitých cukrů nebo smícháním cukrů a kyanidů před vlastní aplikací, přičemž se jednotlivé cukry ve své ochranné schopnosti výrazně lišily…“

Za další měsíc se k tématu vyjádřil další kolega, F. J. Walton. Podotkl, že kyanid draselný je velmi nestabilní látka. „Obvykle se jedná o směs kyanidu, kyanatanu a také uhličitanu draselného. Pokud je vystaven vzdušné vlhkosti, je cítit po kyselině kyanovodíkové a amoniaku – první z produktů vzniká z kyanidů, druhý z kyanatanů při jejich reakci s vodou. Nejpravděpodobnější tedy je, že místo kyanidu draselného jako takového byla Rasputinovi podána směs hydroxidu draselného a uhličitanu, přičemž žádná z těchto látek není schopna způsobit okamžitou smrt.“

Autoři dalších prací na dané téma se střídavě přikláněli k tomu či onomu vysvětlení, nejčastěji podle toho, jak blízké bylo jejich profesní specializaci. Podívejme se na ně z pohledu dnešní vědy.

Alkohol, cukr, zpackaná smrt ?

Po vstupu do trávicího traktu kyanid draselný nejprve disociuje, přičemž se uvolňuje kyanidový iont. Ten v kyselém prostředí žaludku (pH 1–2) reaguje s kyselinou chlorovodíkovou za vzniku kyseliny kyanovodíkové. Tato slabá kyselina zůstává v prostředí silně kyselých žaludečních šťáv nedisociována, a proto snadno prochází membránami žaludeční sliznice a stěny do krevního oběhu. Důležitým krokem, který ovlivňuje jak rychlost, tak i závažnost otravy kyanidem, je tedy přeměna špatně vstřebatelného kyanidového iontu na dobře vstřebatelnou kyselinu kyanovodíkovou vlivem kyseliny chlorovodíkové. Bez její přítomnosti by se většina požitého kyanidu draselného v žaludku nacházela ve formě těžko vstřebatelného kyanidového iontu, což by teoreticky mohlo prodloužit jak dobu nástupu prvních příznaků otravy, tak i snížit jejich závažnost.

V třicátých letech 20. století vyšlo několik prací, které se věnovaly alkoholismu a chorobným stavům, při nichž je omezena či úplně potlačena sekrece kyseliny chlorovodíkové v žaludku. Například v publikaci Seymoura a kol. z roku 1939 byly u většiny ze čtyřiceti sledovaných chronických alkoholiků konstatovány nižší objem a kyselost žaludečních šťáv, než je obvyklé. Novější práce jsou ale rezervovanější. V přehledovém článku Chariho a kol. z roku 1993 se uvádí, že ve skupině alkoholiků můžeme najít jak 10 % případů achlorhydrie, tak i 35 % případů hyperchlorhydrie. I kdyby byl Rasputin postižen zhoršenou sekrecí žaludeční kyseliny, přílišnou ochranu před účinkem cyankáli by mu to asi neposkytlo. Průběh absorpce jedu totiž na aktuální kyselosti žaludku zas až tak nezávisí. Sousa a kol. podali skupině potkanů, prasat a koz dávku 3 mg · kg–1 kyanidu a zjišťovali, jak rychle se vstřebá do jejich krevního oběhu. Králík a prase jsou casopis.vesmir.cz slovníček pojmů a literatura na typičtí vysokou kyselostí žaludku, koza nízkou; tento fakt však neměl na vstřebávání kyanidu žádný pozorovatelný vliv.

Jed je krví transportován do dalších orgánů, kde na buněčné úrovni způsobuje blokádu enzymů buněčného metabolismu. Energeticky vyčerpané buňky následně hynou. Nejvíce zasaženy bývají buňky s vysokou spotřebou energie, tedy neurony či buňky srdečního svalu. Smrt obvykle nastává několik minut po vstřebání látky v důsledku selhání nervového systému.

Rasputin však není jediným člověkem, jenž přežil několikanásobek smrtelné dávky kyanidu. V roce 1948 např. Leibovitz a Schwartz popsali případ chemika, který spolykal třicetinásobek smrtelné dávky, upadl do kómatu a ztuhl, po osmi hodinách se však probral a kromě příznaků slabosti, nevolnosti a zvětšeného srdce mu nebylo nic. Zachránilo ho patrně to, že si při práci často namáčel ruce v roztoku thiosíranu sodného. Thiosíran urychluje metabolickou přeměnu kyanidů na netoxické thiokyanatany a je považován za poměrně účinné antidotum. Rasputinovi asi nikdo necukroval jídlo thiosíranem sodným či jiným protijedem, ale minimálně zákusky byly jistě plné cukru. V této souvislosti vypadá zajímavě počin jednoho venezuelského týmu z roku 2005. Při experimentech na potkanech zjistili výrazný pokles úmrtnosti, pokud byl kyanid zvířatům podáván spolu s roztokem glukózy.

Pravý důvod, proč se Rasputina nepodařilo otrávit, se již samozřejmě zjistit nepodaří. Přírodní vědy poskytují několik celkem věrohodných teorií, proč tomu tak mohlo být. Je zřejmé, že pokud se někdo chystal zavraždit jurodivého černokněžníka s žaludkem zničeným alkoholem za použití kyanidu draselného pochybné kvality, který byl navíc oběti podán ve sladkém cukroví a víně, zanedbal důležité proměnné. Aneb jak v roce 1936 poznamenal v BMJ profesor G. A. Wilkes: „Když se profesor Lazovert pokusil Rasputina otrávit, prostě zpackal svoji práci…“

Literatura

Vlček R.: „Grigorij Rasputin a Rusko přelomu 19. a 20. Století“, Teologický sborník 1 (2002).

Marshall A.: „Russian Military Inteligence 1905–1917: The Untold Story behind Tsarist Russia in the First World War“, War in History 11 (4), 393–423, 2004.

Rooks N.: „Anecdotal Evidence: The Coroner’s Tale“, The Sciences 29 (1), 3–5, 1989.

Kendrick J. M. L.: „ Rusia’s Imperial Blood: Was Rasputin Not the Healer of Legend?“, American Journal of Hematology 77, 92–102, 2004.

Lannoy N., Hermans C.: „The „royal disease“– haemophilia A or B? A haematological mystery is finally solved“, Haemophilia 16, 843–847, 2010.

„Grigori Rasputin“, Wikipedia The Free Encyclopedia, en.wikipedia.org/wiki/Grigori_Rasputin

„Grigori Rasputin - Mad Monk“, A&E Television Networks, 1995.

Vyrubova A.: „Memories of the Russian Court“, Macmillan, London (1923), archive.org/details/memoriesofrussia00vyruuoft.

Jack D. B.: „One hundred years of aspirin“, The Lancet 350 (9), 437–439, 1997.

Dillon F.: „Rasputin’s Death“, The British Medical Journal 2.3836, 88, 1934.

Brocklehurst R. J., Wilkes G. A.: „Cyanide Poisoning: Rasputin’s Death", The British medical journal 2.3838, 184, 1934.

Walton F. P.: „Cyanide Poisoning: Rasputin’s Death", The British medical journal 2.3839, 234, 1934.

Seymour W. B., Spies T. D., Payne W.: „The gastric secretion in chronic alcoholic addiction“. Journal of Clinical Investigation 18 (1), 15–18, 1939.

Chari S., Teyssen S., Singer M. V.: „Alcohol and gastric acid secretion in humans“ Gut 34 (6), 843–847, 1993.

Sousa A. B., Manzano H., Soto-Blanco B., Górniak S. L.: „Toxicokinetics of cyanide in rats, pigs and goats after oral dosing with potassium cyanide“ Archives of toxicology 77 (6), 330–334, 2003.

Liebowitz D., Schwartz H.: „Cyanide poisoning: report of a case with recovery“ American Journal of Clinical Pathology 18 (12), 965–970, 1948.

Gerardo I., Ilsen R., Ernesto I., Egar S., Magaly T., Marcelo G.: Valoración de la glucosa como antídoto en la intoxicación por cianuro. Rating glucose as an antidote in cyanide poisoning]. Retel (7), 2005.

Aslani M. R., Mohri M., Chekani M.: Effects of garlic (Allium sativum) and its chief compound, allicin, on acute lethality of cyanide in rats. Comparative Clinical Pathology, 15(4), 211–213, 2006.

Slovník odborných výrazů

achlorhydrie, hypochlorhydrie – chorobný stav, při němž žaludeční šťávy neobsahují žádnou kyselinu chlorovodíkovou nebo je její koncentrace nepřirozeně nízká

antidota – protijedy; látky užívané při otravě ke zneškodnění či odstranění účinku jedu, škodlivé látky, předávkovaného léku apod.

ATP – adenosintrifosfát; látka, která je nezbytným zdrojem energie pro celou řadu buněčných pochodů – jako je např. biosyntéza životně důležitých molekul, buněčný transport apod.

disociace solí, kyselin – vratný (rovnovážný) proces, při němž se v rozpouštědle (voda) z elektroneutrální molekuly (KCN, HCN) uvolní nabité ionty (K+, H+, CN)

hemofilie – dědičná porucha srážlivosti krve, postihující převážně muže a přenášená ženami, projevuje se tvorbou rozsáhlých hematomů, krvácením do kloubů a jiných orgánů s jejich následným poškozením, přenáší se ve formě vadné alely (konkrétní forma genu) pro koagulační faktor (bílkovina, která při poškození cév vyvolá kaskádu dějů vedoucích ke srážení krve) na chromozómu X (chromozom podílející se na určení pohlaví).

hemokoagulace - srážení krve způsobené postupnou aktivací srážecích neboli koagulačních faktorů

gastritida – zánět výstelky/sliznice žaludku

nesteroidní protizánětlivé léky (NSAIDs) – skupina léčiv s analgetickými (potlačení bolesti), antipyretickými (snížení horečky) a protizánětlivými účinky; mechanismus jejich účinku je založen na blokádě enzymů COX-1 a COX-2 které jsou klíčové pro vznik prostaglandinů regulujících teplotu, zánět a srážlivost krve

oxidativní fosforylace – je metabolická dráha, v rámci které mitochondrie v buňkách využívají svou strukturu, enzymy a energii uvolněnou oxidací živin k tvorbě ATP

prostaglandiny – skupina látek, které podobně jako hormony zprostředkovávají mezibuněčnou komunikaci; na rozdíl od hormonů neputují krevním řečištěm na velké vzdálenosti (endokrinní signalizace), ale působí nedaleko místa vzniku (parakrinní signalizace); mohou vznikat praktiky ve všech orgánech; ovlivňují míru prokrvení, tvorbu řady látek včetně hormonů a trávicích šťáv, srážení krve, účastní se imunitních a zánětlivých procesů, zvyšují stahy děložní svaloviny atd.; reverzibilní tedy vratné (ibuprofen, diclofenac) či ireverzibilní tedy nevratné (aspirin) potlačení vzniku prostaglandinů může snižovat horečku a zánětlivou rekci, aspirinem ovlivněná funkce prostaglandinů vede též ke snížené srážlivosti krve

symptom – příznak, vnější projev nemoci

Soubory

článek ve formátu pdf: V201611_658-660.pdf (295 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky