Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

O myškách profesora Burdy, tabu incestu a podobných nočních můrách

Publikováno: Vesmír 74, 453, 1995/8
Rubrika: Diskuse

Na rozdíl od kolegy J. Zrzavého (Vesmír 74, 145, 1995/3) nehovořím o nočních můrách příbuzných, nýbrž podobných. Činím tak nejen proto, že o příbuznosti bude řeč v poněkud jiných souvislostech, ale i proto, abych nenápadně připomněl potřebu důsledného rozlišování obou slov. Možná také proto, že zahájit zamyšlení nad zmíněnou problematikou právě odsud může být v lecčems inspirující. Mezi oběma na první pohled lehce zaměnitelnými slovy zeje totiž nečekaně hluboká sémantická propast a velmi podstatnou část aktivit na poli evoluční a systematické biologie lze chápat jako snahu o její zaplnění.

Obě slova vyjadřují jistou relaci mezi dvojicí či skupinou jsoucen. Podobnost označuje vztah patrný tehdy, jsou-li srovnávané objekty přítomny současně (ať už fyzicky, či intencionálně). Příbuznost je vztahem ustavujícím se v čase – ať už jde o vztah mezi předky a potomky, nebo o vztah zakládající se přítomností společného předka kdysi v dávné minulosti.

Fenomén podobnosti je indexován fyzickou přítomností pozorovatele a jeho subjektivními dispozicemi. Tak např. osobně mohu být přesvědčen, že turečtina je češtině podobnější než angličtina (a mohu tuto podobnost věcně vykázat), přičemž stejně dobře jiný pozorovatel, např. vzdělaný jazykozpytec, bude (s aparátem dokladů neméně přesvědčivých) zdůrazňovat podobnosti zcela opačné. Jinými slovy, podobnost je vztahem jsoucen zobrazovaných na substrátu kritérií deklarovaných zkoumajícím subjektem. Na tomto substrátu je objektivně hodnotitelná a měřitelná. Neboť je vždy relativní, významu věcného označení nabývá pouze aktem kvantifikace, vyznačením míry. Opice je člověku podobnější než ježovka, přičemž ježovka může být podle jistých kritérií člověku podobnější než sépie, zatímco podle jiných kritérií tomu bude naopak.

Kvantifikace podobnosti je výsledkem aktu srovnání, základní metody našeho poznávání
S příbuzností je to jiné. Příbuznost je čímsi, co na pozorovateli nikterak závislé není. Genealogický vztah zakládající příbuznost buď nastal, nebo nenastal. Lze jej konstatovat, nikoliv srovnávat, opakovat či testovat. Příbuznost nelze objektivizovat, je možné tu měřit genealogické vzdálenosti, nikoliv fakt příbuznosti. Významu věcného označení zde nabývá jediná, unikátní a nezaměnitelná následnost: předek-potomek. Jejím explicitním vyjádřením není hypotéza, předpokládající další srovnávání a korekce, nýbrž jediný příběh: X pojal za ženu Y a zplodil A, jenž odešel do města Z., kde s hnědookou B zplodil syny C, D, E a dcery F, G, kteří ... atd., atd. (viz např. Genesis apod.).

V souvislosti s předmětem našeho zájmu je odlišení pojmu příbuznosti důležité nejen tím, že připomíná, že tento typ výpovědi o světě je legitimní, nýbrž i proto, že ukazuje, že v jistých souvislostech je zcela nezastupitelný. Tohoto efektu dosahuje velmi spolehlivě skrze osobní zkušenost každého z nás – skrze vědomí vlastních předků a faktu, že právě tato informace, právě tento a jediný příběh, je výchozím momentem vědomí vlastní jsoucnosti, velmi podstatným konstrukčním prvkem platformy, na níž každý budujeme svá vlastní instrumentaria intelektuálních manipulací světa. Exluzivita aristokratického vztahování k sobě samému a jí odpovídající exkluzivita aristokratického vztahování ke světu je jen drobnou ilustrací konfigurační mohutnosti tohoto momentu. Jakkoliv vědomí minulosti je skutečně základní součástí souřadné soustavy našeho vztahování. Ostatně, budeme-li, s cílem maximální objektivizace svých srovnávacích aktů, hledat fixní rámec, neměnný a vzdorující relativizacím, jimiž se metoda srovnání neustále pozměňuje, musíme se vždy obrátit k vědomí jisté minulosti.

Naše snahy o porozumění fenoménu života, porozumění světu, předznamenává tedy vědomí, že základní povahu dění (a tedy i rozvrh pro další srovnávání) lze vyjádřit formou konstatování jisté minulosti – příběhem.

V biologii to, důsledně domyšleno, znamená objasnit minulost všech jednotlivých živých jsoucen – teprve na rozvrhu takovýchto znalostí lze očekávat, že naše srovnávání budou skutečně objektivní a obecně platná. Tato úvaha mj. ozřejmuje, proč je stanovení příbuznosti snad odjakživa jedním z hlavních cílů biologického zkoumání.

Nicméně, právě zde vystupuje, možná až příliš citelně, druhý z momentů konfigurujících naše poznávání – fakt, že příběh, o nějž zde jde, zpravidla neznáme. Toto dilema lze řešit dvojím způsobem: buď (A) v instanci dotyčného příběhu vyprávíme jistý zástupný příběh, ve více či méně dobré víře, že povahu jevu tím alespoň rámcově vystihujeme, nebo (B) na vyprávění příběhu rezignujeme.

V prvním případě je naše výpověď – ve větší či menší míře – výpovědí o nás samých (a aspektech našeho poznávacího aparátu), v druhém případě redukujeme výpověď o světě na výsledek srovnávacího aktu. Ten je sice objektivní (na platformě předem zadaných, a tedy nutně subjektivních kritérií), kvantitativní (tj. umožňující další srovnání) a dokonale “demokratický″ (tj. otevřený falzifikacím, dalším srovnávacím aktům, testům a zpřesňování), nicméně obraz světa o cosi velmi důležitého ochuzuje: o dimenzi času. Ostatně, současná přítomnost srovnávaného (tj. bezčasovost) je v aktu srovnání základním předpokladem.

Co s tím, je-li faktickým cílem našeho zkoumání právě objasnění minulosti – stanovení časové dimenze souřadného systému našeho vztahování? Jak se s tímto dilematem může vyrovnat věda?

Významný přírodovědec 19. stol. Louis Aggasiz ukázal, že věda má k dispozici pouhé tři metody: srovnávací, paleontologickou a ontogenetickou. První je formálně bezesporná, operuje na prostoru jediné přítomnosti, problém s časem nemá. Ontogenetická metoda spočívá ve studiu dějů probíhajících synchronně s vlastní přítomností pozorovatele. Poznatky získané touto metodou lze formou zprávy, sdělení snadno převést do prostoru srovnávací metody a jejím prostřednictvím začlenit do souboru zobecněných výpovědí, jež věda (pomocí srovnávací metody) produkuje. Věrohodnost zachycení děje je tu indexována věrohodností pozorovatele a užitých pozorovacích technik. S touto výhradou je ontogenetická metoda zdrojem exaktních výpovědí o časovém fenoménu. Časové měřítko, na němž operuje, je ovšem fatálně vymezeno délkou našich životů a zážitky jednotlivých pozorovatelů.

Události a děje, odehrávající se mimo tento rámec, jsou zachytitelné pouze metodou paleontologickou. Jejím principem je, že pomocí ad hoc kritérií, vytvořených kombinací různých technik obou předchozích metod, přičleňuje některým výsledkům srovnávací metody význam časového určení. Poznatky získané paleontologickou metodou jsou tedy bytostně neexaktní a jako předmět souborných srovnávacích aktů značně nespolehlivé. Bohužel, paleontologická metoda (nemíním nyní jen paleontologii, ale např. i fylogenetickou systematiku) je jedinou cestou mezi podobností a příbuzností, jedinou spojnicí mezi potenciálně exaktními výsledky srovnávací metody a předmětem, který nás zajímá.

Jakákoliv inference o příbuznosti, přesahující dimenzi ontogenetické metody, je tak nezbytně ovlivněna parametry ad hoc pravděpodobnostního modelu, jímž interpretujeme výsledky určitého speciálního srovnání. Mimo jiné to znamená, že přinejmenším z formálního hlediska nemusí být rozdíl mezi pošetilým spekulováním o výstupu ryb na souš a exaktní rekonstrukcí genealogických souvislostí možná zdaleka tak propastný, jak kolega Zrzavý naznačuje. V obou případech jde o porovnávání míry pravděpodobnosti jistých interpretačních modelů, v obou případech prostřednictvím kritérií stanovených ad hoc mimo vlastní předmět srovnání (v prvním např. z aktuobiologických dat a nálezového kontextu, v druhém z pravděpodobností úvahy). Vůči fantomu neexaktnosti není imunní ani fylogenetická analýza. Jakmile překročí rámec formálního srovnání pravděpodobnostní hodnoty topologických schémat (jimiž zohledňuje míru znakových odlišností srovnávaných jsoucen), ocitá se i ona na vratké platformě paleontologické metody, tj. na půl cesty mimo dosah aparátu deduktivní logiky. Jakmile jejím výsledkům přiřadíme význam stanovení příbuznosti (tj. včleníme je do kontextu výchozích motivací našeho zkoumání), přestávají být mírou podobnosti, stávají se příběhem. Nicméně, pokud smyslu našeho zkoumání rozumím, právě o něj nám jde.

Zdá se, že nemá-li biologie ztratit kontakt s referenčním rámcem svého vztahování – minulostí živých jsoucen, nemůže si dovolit zříci se paleontologické metody. Přinejmenším v oné části biologie, v níž nelze předmět zájmu zaměnit za výrok, je věda o životě zjevně neexaktní. Znamená to, že není vědou? Že každé naše zkoumání, které nepřináší formálně bezesporné, exaktní výpovědi, nemá s vědou již co dělat?

J. Zrzavý uzavírá svůj článek citací Bohrovy charakteristiky vědy: existují velké pravdy (jejich opakem jsou jiné velké pravdy) a malé pravdy (jejich opakem je nepravda) – věda se zabývá pouze malými pravdami, testovatelnými a ověřitelnými. Pro matematiku a možná další exaktní obory to může skutečně platit. Platí to však pro biologii?

Pokusme se na naši otázku odpovědět jiným příkladem. Ukáže nám, že jeden a tentýž poznatek může být jak malou, tak velkou pravdou – a navíc, že skrze něj se předmětem biologického zkoumání může stát i jev, jehož kontext byl dosud značně odlehlý.

Týká se opět příbuznosti – tentokrát jako zdroje sociality. Dotyčným příkladem budou myšky Hynka Burdy, profesora univerzity v Essenu (o detailech problematiky se čtenář poučí v některém z následujících čísel ve Vesmíru). Výchozím momentem budiž tu známá historie s objevem eusociality u savců spojená s pozoruhodnostmi afrického hlodavce rypoše lysého (Heterocephalus glaber). Je to podzemní živočich a žije ve velkých koloniích tvořených jediným rozmnožujícím se párem a jejich potomstvem pečujícím o spokojený život rodičovského páru. Sociální uspořádání nápadně připomíná stav v koloniích sociálního hmyzu – včel, mravenců, termitů.

V obou případech, jak u hmyzu, tak u savců, tvoří kolonii potomstvo jediné samice – královny. Ve srovnání s rodičovským párem jsou řadoví členové society – jejich potomci – drobnějšího vzrůstu, plní nejrůznější specializované role a nerozmnožují se. Paralela se sociálním hmyzem je tu tedy takřka dokonalá.

Výsledek srovnání, naznačující identitu sociálních struktur u eusociálního hmyzu a savců, pak vedl k předpokladu, že v obou případech jde o produkt stejných mechanizmů – genetické diferenciace. Alternativně, resp. jako bezprostřední příčina chování hlodavčích dělníků a dělnic, se uvažovalo též o specifickém feromonu produkovaném rodičovským párem, popř. o aktivním behaviorálním potlačování individuačních snah potomstva. Podrobná sledování prováděná později tyto předpoklady příliš nepodpořila. Nové světlo do celé problematiky vnesly až podrobné Burdovy výzkumy prováděné na zástupcích rodu Cryptomys, rypoši lysému bezprostředně příbuzných. Také zde jde o eusociální savce s podobnými charakteristikami.

Burdovy pokusy mj. ukázaly, že sociální diferenciace u eusociálních savců má povahu značně odlišnou od situace u sociálního hmyzu. Není ireverzibilní a vnější ovlivnění jednotlivých zvířat tu nelze vystopovat. Navíc, je-li řadový člen society izolován a setká-li se s partnerem, jehož nepokládá za příslušníka vlastní sociální skupiny, je schopen ihned plodného páření bez jakýchkoliv problémů. Burdova zjištění tak přesvědčivě dokládají, že principiálním momentem savčí eusociality není feromonální či behaviorální suprese podřízených jedinců, nýbrž motivační úpravy zajišťující vyloučení endogamie, cosi jako tabu incestu. Kritéria příbuznosti jsou tu přitom ryze kognitivní, nikoliv genealogická.

Pojmy exogamie, tabu, incestu a endogamní zákazy figurují jako základní vysvětlující principy v kontextu srovnávací etnologie a kulturní antropologie. Jsou zde exponovány jako bytostný výtvor lidské kultury, jako instiutuce zakládající se s aktem vědomí a bezprostředně související s tím, čím člověk přestupuje hranice animálního života.

Myšky profesora Burdy naznačují jiné vysvětlení. Ukazují, že individuace – plná realizace individuálních dispozic – je u sociálních živočichů čímsi velmi nesamozřejmým. Altruistické projevy, stabilizující sociální systém, jsou tu podmíněny jistým posunem motivačních schémat. Základním momentem individuálního uspokojení se tu stává nekonfliktnost a společenské ocenění. V duchu psychoanalytické teorie lze tento rozvrh realizovat jediným způsobem – sublimací libidinózních tenzí do nekonfliktních, všeobecně akceptovaných forem. Nesublimovaná manifestace pohlavního chtění je pak ovšem nezbytně vázána na překročení tohoto rozvrhu, opuštění rámce society a vyvázání z pravidel, jež ji stabilizují. Ať už jde o opuštění fyzické (jako u myšek profesora Burdy) nebo intencionální (jako např. u člověka), vždy jde o akt motivačně konfliktní, traumatický a co do ontogenetické historie jedince zcela nesamozřejmý a nový. Na tomto rozvrhu je exogamie velmi přirozeným prostředkem, jak tento stav, jinak obtížně dosažitelný, navodit. Tabu incestu a endogamní zákazy nejsou pak jakýmisi nově ustavenými prostředky, jimiž se člověk vymaňuje z animálního stavu, ale zvědoměním výchozí situace sociálního živočicha, zvědoměním bytostné konfliktnosti sociálního určení a individuace.

O tabu incestu bylo navyprávěno v antropologickém, psychologickém a psychoanalytickém kontextu příběhů více než dost, stejně tak jako příběhů a interpretací stran eusociality savců v kontextu sociobiologickém. Oba koncepty představují jedny z ″velkých pravd″. Prostřednictvím “malé pravdy″ o myškách profesora Burdy se poněkud mění. Vytvářejí jiný příběh, jinou “velkou pravdu″. Znamená to tedy, že nejsme již na poli vědy, že jde o cosi, před čím musí pravověrný vědec s odporem couvnout?

Není to náhodou s aktivitou vědce podobné jako s pářením eusociálních myšek? Nejsme schopni projevit plně své individuální dispozice, to, čím se lišíme od ostatních, sebe sama, teprve za hranicemi původního určení, mimo standardní rozvrh metody, za hranicemi pragmatického uvažování a sloganů typu ″work–finish–publish″? V každém případě, vzpomeneme-li si na myšky profesora Burdy, lehce pochopíme, že bez konfliktu, beze ztrát bezpečného zázemí ověřených pravd, bez riskování sebe sama to nejde.

Věda a problém času

Nástrojem vědeckého vztahování je metoda. Jejím jádrem může být (a) deklarace jistých velmi komplexních morfizmů (srv. např. pilířovou představu hermetických nauk: “co je nahoře, to je i dole″ atd.). Operačním modem srovnání je tu pak celková podobnost (příběhu, tvaru) – princip analogie. Takovouto metodou operují různé archaické či tradiční vědy typu astrologie, alchymie apod. S uchopením minulosti a s časovou dimenzí potíže – přinejmenším formálně – nemají. Vypravují své verze příběhu, které jsou skutečnosti natolik blízké, nakolik hluboké kontemplace s povahou světa jejich vypravěč dosáhl.

Ultimativní metodou, jíž operuje novověká věda, je (b) akt srovnání ošetřený aparátem deduktivní logiky. Operačním modem srovnání je tu princip identity, konfigurující srovnávací akt jako prostředek vyjádření neidentity, tj. míry odlišnosti srovnávaných jsoucen. Čas (jako trvalý zdroj neidentity) je ovšem na tomto rozvrhu neobyčejně nepříjemným zdrojem obtíží.

Novověká věda řeší problém času v zásadě dvojím způsobem: (1) formalizací časových určení a jejich začleněním do synchronního aparátu srovnávacího aktu, (2) vyloučením problematiky času (a témat, jež jí přinášejí) z pole své působnosti. První cesta vede dříve či později ke kolizním výpovědím, nutnosti opětovných ad hoc úprav metody a přehodnocování dosavadních výpovědí. Druhá je cestou budování čisté, exaktní vědy – výpovědí, které v posledku mají povahu matematických struktur. Vede k synonymizaci pojmů vědecký a exaktní a zdůvodňuje vážnost, jíž v nejširším povědomí požívají výpovědi klasických exaktních disciplin – matematiky, logiky, fyziky.

I. H.

Diskuse

Žádné příspěvky