Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

O krizi

Vyspělé kultury, tak jak je doposud známe, nejsou schopny permanentní politické stability ani bez růstu, ani s růstem
| seriál: O krizi | další >
Publikováno: Vesmír 73, 211, 1994/4

Čím se má nějaký institut pro vědy o člověku zabývat? Takové téma je příliš rozsáhlé, než aby se dalo vyčerpat. Ústavní rada, jejímž jsem členem, hovořila na svém prvním, čtyřdenním zasedání o tom, čím čtyři vědecké oblasti - přírodní věda, teologie, filosofie a historie – přispívají k porozumění člověku. Byl to orientační průzkum. Pro své další zasedání si rada vytkla věcnou otázku, která se dotýká nás všech: otázku krizí, a zejména krize naší doby. Takto zvolené téma jsem živě podpořil. Neboť nemohu potlačit dojem, že žijeme na počátku celosvětové krize, která by se mohla lehce stát nejstrašlivější krizí dosavadních dějin lidstva. Široce pronikající úzkost je – zdá se mi – oprávněná. Ale úzkost je špatný rádce. Horolezec, který musí pospíchat, aby dříve, než se snese noc, dorazil k horské chatě, musí právě proto nejprve zcela soustředěně a naprosto klidně vzít na pomoc mapu a kompas; jinak půjde vstříc neštěstí.

Čím mohou ony čtyři skupiny věd přispět k tomuto myšlení? Pokusím se dnes vyložit svůj názor na tuto otázku. Přednáška bude mít dvě části. 1. obecné myšlenky o rovinách a krizích; krize naší přítomnosti...

Roviny a krize ve vědě
Historické posloupnosti by odpovídalo, kdybychom vyšli od krizí ve vývoji přírody, poté pokračovali krizemi lidské kultury a přes krize vědy, tohoto pozdního květu kultury, přešli k dnešním politickým krizím. Já místo toho začnu krizemi ve vědě, protože tak řeknu vědcům něco o tom, co důvěrně znají, a též proto, že debata o otázkách teorie vědy je dnes ve veřejném povědomí.

Nejprve promluvím o svém vlastním oboru, o přírodní vědě. Evropský novověk je plný politických, kulturních a hospodářských krizí. Jeho pevným jádrem je však nezadržitelné, vítězné tažení přírodních věd. Teorie vědy se v našem století pokoušela poznat strategii tohoto vítězného tažení. Doposud však na tomto úkolu vždy ztroskotala. Historická analýza Thomase Kuhana vykládá dějiny přírodovědy jako střídání normálně postupující vědy a vědeckých revolucí. Nazvu to poněkud abstraktněji střídáním rovin a krizí. Normální věda pracuje s určitým paradigmatem, s určitým postupem řešení problémů, jehož poslední oprávněnost sama nezná a netáže se na ni; kredit paradigmatu spočívá na jeho úspěchu. Revoluce se připravuje rostoucími obtížemi, na něž platné paradigma naráží, zkušeností krize. Optimismus zkrášlující skutečnost už nepomáhá. Nyní je třeba myslet. Vynikající duchové poznávají nedostatky v založení starého paradigmatu. Krize se řeší ustavením paradigmatu nového; otevírá se nová rovina pokroku a základ nového paradigmatu je brzy zapomenut, stejně jako tomu bylo u paradigmatu starého.

Ústřední přírodovědnou disciplínou je teoretická fyzika. Heisenberg již 15 roků před Kuhnem popsal vývoj teoretické fyziky jako sled uzavřených teorií. Jako uzavřenou označuje Heisenberg takovou teorii, kterou už nelze zlepšit malými změnami. Kuhnovy fáze normální vědy jsou zde desetiletí či staletí vlády určité uzavřené teorie. Revoluce nejsou pouhými reformami právě proto, že malé změny teorii, která plně dozrála, už jen zlepšují: je nutné revidovat její základy.

Nová teorie většinou nechává platit starší teorii jako „klasickou“; prokazuje tím ale zároveň, že staré základní pojmy jsou něčím, co je nyní už jen určitým bezprostředněji patrným aspektem nebo jistým částečným aproximativním řešením, v každém případě zastávkou, která byla na cestě vpřed nevyhnutelná. Heisenberg říká, že jen opravdový konzervativec může být opravdovým revolucionářem. Jen pravý konzervativec může totiž vnitřními rozpory staré teorie trpět natolik, že se mu otevře ona jediná úzká branka, že se mu podaří jedině správný revoluční krok k jejich překonání. Vejděte úzkou branou!

Probíhají takové pochody i v ostatních vědách? Kladu to jako otázku svým kolegům v naší radě.

Z kulturně filosofického hlediska se mi věda sama, myšlenková forma teorie, objektivizující, dokazující, pojmové poznání jeví jako určité velké paradigma. Už věda rozumějící, hermeneutická představuje pardigma jiné. A vedle vědy tu stojí politická morálka, umění a náboženství jako autonomní způsoby vnímání.

Popper i Kuhn, bez ohledu na svůj spor, srovnávají pokrok vědy s evolucí organismů. Úspěch je základem kreditu, tj. společenského prosazení v kultuře orientované na úspěch. V pragmatické teorii pravdy spočívá pravda myšlenky v jejím přizpůsobení skutečnosti: adequatio intellectus ad rem; nejde tu však o takovou adekvaci jako například u obrazu vůči jeho předloze, nýbrž o adaptovanost, jakou se vyznačuje klíč ve vztahu k zámku. Toto srovnání nás přirozeně přivádí k otázce, zda v evoluci a v přírodě vůbec existují nějaké roviny a krize.

Roviny, krize a fulgurace v přírodě
Pravěcí ještěři představují určitou rovinu, savci tvoří novou rovinu a vítězství savců znamenalo krizi. Model, podle něhož byli vystavěni pravěcí ještěři, se nakonec už nedal drobnými změnami zlepšit; byl překonán revolucí teplokrevných živočichů. Konrad Lorenz označuje vznik nového modelu výrazem, který se opírá o Leibnize; nazývá jej fulgurací, bleskem. Tohoto výrazu používá speciálně pro přechod od zákonitostí jedné vrstvy, jednoho organizačního stupně ve smyslu systémové teorie k zákonitostem vyšší, dříve neexistující vrstvy, a to spojením několika speciálních systémů v jeden obsáhlý systém. Molekuly vody se takto spojují ve sněhový krystal, jednobuněčné organismy v organismy mnohobuněčné, individua v společnost s integrovaným chováním.

Roviny a krize existují všude, už i v anorganické přírodě. Stálice, které byly kdysi symbolem neměnnosti, vysoko nad pozemským shonem a proměňujícím se měsícem, mají své životní dějiny, které dnes velmi dobře známe. Naše slunce svítí stále stejně už přibližně pět miliard roků, ale nikoli od věčnosti. Určitá hvězda může v plynném mračnu vzniknout v době kratší než milion roků, což představuje jednu pětitisícinu dnešního slunečního stáří. A supernovy jsou hvězdy, u nichž dochází v několika dnech k úplnému kolapsu.

Všudypřítomnost fenoménu rovin a krizí vyžaduje velmi všeobecné, a tedy abstraktní vysvětlení, které nevychází ze speciálních vlastností hvězd, organismů či kultur, nýbrž se do nich vždy jen specificky odlišným způsobem promítá. Nakonec při něm dospějeme k základní struktuře času, k poměru fakticity a možnosti, které jsou označovány také jako minulost a budoucnost, k podmíněnosti daných možností příslušnými fakty. Tím se nebudu v dnešní přednášce blíže zabývat. Pro matematiky odkazuji na to, že nelineární diferenciální rovnice vedou k singularitám, ke „katastrofám“ v Thomově smyslu, k oněm „bassins“, v nichž zůstávají řešení uzavřena, takže mohou vyjít z jejich mezí jen při změnách podmínek. Pro laika může být modelem už pomalu proudící řeka, kde se u jednoho břehu může udržovat stacionární vír, v němž hnaný předmět plave po celé dny v kruhu, než je opět stržen dál. Matematická teorie utváření tvarů, takzvané sebeorganizace, je dnes jednou z nejplodnějších vědeckých oblastí.

Ne každá krize otevírá novou časovou rovinu: často přivodí smrt. Zdánlivě správné darwinistické vývojové teorie si vysoce váží vnukové vítězů v boji o život, kteří rádi zapomínají na tisíce obětí tohoto boje. Darwina samotného však podnítila k jeho selekční teorii pesimistická ekonomie Malthusova, která předpokládá, že živí tvorové, tedy i lidé, se mohou vždy rozmnožovat tak dlouho, dokud nenarazí na existenční minimum. Tato myšlenka je pohledem do propasti, který si evropská tradice zakrývala. V křesťanském aristotelismu se Bůh jeví jako zahradník či hospodář, který všem svým tvorům udílí dost. Z hlediska individua tu viděl hlouběji Buddha a rovněž ony křesťanské tradice, které svět sám i pána tohoto světa pociťovaly jako něco zlého.

Smrt ve skutečnosti vytvořil teprve vývoj. Podle dnešních znalostí začíná evoluce seberozmnožováním molekul, které mají pouze určitou chemickou stabilitu, ale žádné prostředky k sebezachování. Vysoce diferencovaná individua vybavená mechanismy sebezachování se prosazují teprve v konkurenci jednotlivých species. Teprve ona mohou ve vlastním smyslu zemřít. A teprve pro ně je smrt událostí, protože jsou zaměřena na to, aby se jí bránila. V rámci vývoje pak ale vítězí ty druhy, jejichž individua žijí dostatečně krátce, aby udělala místo novým individuím, u nichž je šance na nové mutace. Proto je stárnutí zřejmě geneticky naprogramováno. Jepice může a má zemřít po larválním stadiu a po jediném svatebním dnu. Člověk žije dlouho, protože jeho děti ho dlouho potřebují.

Krize, o nichž budeme dále mluvit, nejsou pouze krizemi individuí, nýbrž krizemi společnosti, ba celého lidstva. Lidstvo by mohlo v nadcházející krizi zahynout. Úzkost je však většinou úzkostí individuí. Z toho snad pramení u nás všech neadekvátní reakce na problém, před nímž stojíme. Pravdu měla jedna moudrá stará paní, která mi nedávno řekla: „Doléhá na mne úzkost, která není úzkostí o sebe.“

Politická krize ve stabilních kulturách
Nyní, když se dostáváme k lidským dějinám, chci položit jednu otázku svým historicky orientovaným kolegům: Proč v žádné vyspělé kultuře neexistovala taková politická stabilita, která by trvala déle než několik málo století?

Tato otázka je složitější, než se na první pohled zdá. Jde o to, čemu se máme vlastně divit.

Především by nás nemělo udivovat, že ty lidské kultury, jejichž příslušníky se cítíme být, se vytvářely jen několik tisíciletí. Není to biologický proces. Živočišné species mohou po miliony roků zůstat prakticky beze změny. Species homo sapiens je stará přinejmenším sto tisíc roků. Vznik vyspělých kultur ale představuje fulguraci, a v geologických časových stupnicích se rovná úderu blesku. Člověk má schopnost přenášet získané způsoby chování na potomky. Nepotřebuje k tomu totiž genetický aparát, ale jen svoji schopnost vytvářet tradice prostřednictvím řeči, sociálních zvyklostí a pojmového myšlení, prostřednictvím téměř neomezené akumulace prostředků pro cíle, které zůstávají otevřené. Člověk je mluvící živý tvor, zoon logon echon. Podstatné přitom je, že mu není vrozen obsah řeči, nýbrž pouze schopnost a nutkání k tomu, aby se učil mluvit. Právě proto přejímá s řečí to, co jeho předkové získali vlastní životní prací. A právě proto také není pro lidské dějiny adekvátní časovou jednotkou milion roků, jímž se měří geologické procesy, nýbrž „lidský věk“, oněch třicet roků, které v průměru oddělují dvě lidské generace.

Podle této časové stupnice žijí vyspělé kultury podivuhodně dlouho a jsou překvapivě stabilní. Pohlížíme zpět na tři tisíciletí, tudíž přibližně sto generací staroegyptských dějin, které chtěly a dokázaly udržet uměleckou, náboženskou a politickou stabilitu, nad níž žasli již Řekové, tyto věčné děti. V obrysech můžeme přehlédnout tři tisíciletí hinduistického kastovního sytému, snad nejstabilnějšího sociálního řádu, který byl kdy vynalezen. Jsou to více než tři tisíciletí čínské kultury, této kultury středu, která dokázala integrovat všechny obyvatele. A naše vlastní kultura, jakkoli se cítíme otřásáni jejími krizemi, je rovněž kolem tří tisíc roků stará, ať už do jejích počátků klademe Mykény anebo Homéra, jenž i o pět století později mykénské hrdiny opěvoval. Rolnictví, městská kultura, obchod s cizinou či územní stát jsou lidské objevy představující také jakési fulgurace, a jakmile se k nim jednou dospělo, mají podivuhodnou schopnost sebezachování a pružné odolnosti, nezmarně houževnatého zotavování z krizí.

Teprve nyní jsem se dostal k vlastnímu pozadí své počáteční otázky. Ta dostává ještě další podobu. Má-li vyspělá kultura tuto schopnost sebestabilizace, proč u ní dochází k periodickým krizím? Zdání, jež v nás vyvolávají věčně stejné obrazy faraonů, klame; dynastie se střídají dramaticky. Kronikáři starých stabilních kultur nám vyprávějí, jak se ve vlnách, které trvají nejvýše tři sta roků, střídají dobří panovníci, dlouho vládnoucí dynastie, špatní vládci, hladomory, revoluce nebo vpády cizích obyvatelů, staletí plná zmatků i nové začátky. Odkud se bere tento obraz?

To je otázka, kterou kladu kolegům. Sám se odvážím hypotetické odpovědi. Je jí hypotéza založená na ekonomických dějinách: každá z těchto starých kultur byla totiž politicky stabilní jen tak dlouho, pokud v ní pokračoval, byť i jen pomalu, ekonomický růst. Rostoucí životní prostor vytváří možnosti, jak se potížím vyhnout, dovoluje tedy vládnout s kompromisy. Životní prostor, který stagnuje – a protože vždy existují vlny, někdy se i zužuje – , vede nutně k tomu, že kompromisy nejsou možné, a tím i k duchovním a politickým krizím. Při omezených civilizačních prostředcích není ovšem růst možný neomezeně. Byli snad „dobrými vládci“ ti, kdo byli oblíbeni proto, že mohli vládnout s kompromisy, a byli snad špatní vládci“ oběťmi toho, že růst má své hranice? Byl Josef Egyptský jedním z těch, kdo tento mechanismus včas pochopili? A znamenala snad staletí zmatků onen pokles ekonomie, bez něhož v technicky celkem konstantní kultuře nemohl začít nový růst?

Pokud by tato hypotéza popisovala něco ze skutečnosti, bylo by jejím prvním důsledkem určité vystřízlivění. Museli bychom potom vyvodit závěr, že vyspělé kultury, tak jak je doposud známe, nejsou schopny permanentní politické stability ani bez růstu, ani s růstem. Jejich stabilita by potom nespočívala na vyhýbání se krizím, nýbrž na periodickém procházení krizemi, které vždy znovu ohrožují život, na neustálém spění k zániku a novém zrodu.

Pro politické debaty v naší době by toto vystřízlivění mohlo být užitečné. Mohlo by nám pomoci k tomu, abychom se vyhnuli jednomu z nejčastějších chybných politických závěrů, který spočívá na hledání viníka. V semináři logiky jsem to označil jako chybný závěr politický: „Můj protivník se mýlí. Tudíž já se nemýlím.“ Nebo v pragmatické formulaci: „To, co dělá vláda, nemůže fungovat. Tudíž bude fungovat to, co doporučuje opozice.“ Strukturální problém se sice může hloupým nebo zlovolným jednáním vyhrotit, nezmizí však, i když se takovým chybám vyhneme. Je zde nutné hlubší nahlédnutí.

/Přetištěno ze sborníku Pojem krize v dnešním myšlení, Filozofický ústav ČSAV, Praha 1992/

Diskuse

Žádné příspěvky