Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

O inteligentním designu

Jiří A. Mejsnar: Mýtus evoluce

Galén, Praha 2013, 116 stran, EAN: 9788072629732

Publikováno: Vesmír 93, 117, 2014/2
Rubrika: Nad knihou

Útlá, věcně však hutná a čtivě napsaná knížka Jiřího Mejsnara, profesora fyziologie UK, obohacuje poněkud překvapivě naše populárně- naučné písemnictví žánrem, který, ač jinde – zejména v anglosaském prostředí – bohatě košacen bouřlivými diskusemi a soudními procesy, je u nás takřka zúplna opomíjen (obligatorní adjektivum neprávem tu, přiznám se, záměrně neužívám). Tímto žánrem je moderní verze vědeckého kreacionismu, koncepce inteligentního designu (ID). Centrálním objektem kritiky zastánců ID je darwinistický rozvrh biologické evoluce a stochasticita mikroevolučních procesů jako presumptivní zdroj biologických inovací, kontrastující s úrovní faktické komplexity vesmíru a projevů života, dokládané různými vědecky relevantními empirickými daty. Rozpor je exponován jako silný argument pro přítomnost vnějšího zdroje komplexity, inteligentního plánu, vnější příčiny dění – v explicitnější verzi pak přímo intervenci inteligentního designéra modulujícího dění světa k obrazu svému.

Jak bylo řečeno, v Čechách, v kraji pošmourných kacířů a rodišti Josefa Švejka, se lechtivé poselství vědoucích příznivců ID dosud setkávalo, podobně jako četné misijní akce věrozvěstů jiných nauk v letech po sametové revoluci, spíše se skeptickým odstupem. Bylo tomu tak ostatně i s bombastickou konferencí „Darwin and Design: Challenge for 21st Century Science“, uspořádanou v pražském lidojemu v roce 2005. Mejsnarova kniha nyní naznačuje, že takovýto stav nemusí trvat věčně, a je tedy namístě začít se vážněji zabývat celou záležitostí i na stránkách tohoto periodika.

Netřeba zdůrazňovat, že v kruzích pragmatické vědy se koncepce inteligentního designu oblibě netěší, do značné míry oprávněně, a to hned z několika důvodů. Prvním je fakt, že proponenti inteligentního designu si v mnohém účelově upravují operační pole nad rámec korektnosti a expozice rozvrhu evoluční biologie v jejich podání bývá posunuta do poloh karikaturního zjednodušení. Dalším třeba to, že v rozvrhu novověké vědy je koncept vnějšího inteligentního zdroje klíčových inovací očividně aktem intelektuální regrese – s žolíkem inteligentního designéra lze vykládat kanastu genocentrického redukcionismu a jiných trojčlenkových obrazů povahy jsoucího, aniž by bylo nutné zohledňovat věcné zádrhele souvisejících konceptuálních a metodologických rámců a pracně zkoumat zdroje nekompatibilit příslušných empirických jednotlivin, tj. soustředit náš zájem k momentům, od nichž se odvíjí reálná životaschopnost vědeckého vztahování. V neposlední řadě přistupuje ovšem i fakt, že stoupenci ID, mezi něž, jak Mejsnarův počin ukazuje, patří i nejeden z pragmatických vědců, s nepříjemnou sveřepostí poukazují na skutečnosti, pro něž mainstreamová věda opravdu dostatečně robustní vysvětlení nemá.

Pomineme nyní poněkud rozpačité úvodní kapitoly Mejsnarovy knihy věnované problematice klasifikace (kapitola 1) a vzniku člověka (kapitoly 2 až 4), ujišťující laického čtenáře, že obraz fylogeneze postulovaný technikami fylogenetické a koalescenční analýzy není identický s faktickou historií příslušných vývojových linií a klíčové momenty inovačních transformací mnohdy nepostihuje. S touto připomínkou samosebou nelze nesouhlasit. Škoda jen, že Mejsnar laickému čtenáři nepřipomíná, že k poznání dotyčného předmětu jinou cestu než analýzu znakové distribuce ve spektru reálně dostupných forem nemáme. U příslušných transformačních událostí jsme pohříchu nebyli, a nevžijeme- li se do role inteligentního designéra, zcela jistě ani nikdy nebudeme.

Následující text knihy, jehož hlavní částí je blok nazvaný „Dekalog jako výzva Darwinově koncepci“, je myšlenkově mnohem zajímavější. Jeho expozicí je konstatování, že darwinistická představa přírodního výběru jako univerzálního mechanismu evoluce nemá povahu vědecké teorie, ale falzifikovatelné hypotézy, která musí být testována empirickou evidencí. Evidence probíraná dále v knize pak ukazuje, že dotyčná hypotéza neplatí.

Možná právě tato expozice je centrálním zdrojem myšlenkových zádrhelů, pro něž Mejsnarovu knihu lze jen sotva akceptovat. Hypotéza, vůči níž Mejsnar shromažďuje negativní doklady, totiž fakticky zní: evoluce probíhá výlučně přírodním výběrem náhodně se objevujících elementárních mutací. Takovéto tvrzení je zjevně velmi vzdáleno nejen názorovému rozvrhu současné biologie, ale i vstupní darwinovské koncepci. Ta ostatně neříká nic více a nic méně, než že odlišnosti v přežívání životaschopných a neživotaschopných variant v kolotání reálného života mohou být klíčovým mechanismem evolučního procesu. Zamítnout takovouto hypotézu by tak znamenalo ukázat, že tento předpoklad neplatí ani v jednom případě, což, počítám, by se mohlo podařit jen sotva. Jinými slovy: pojednávat darwinistický koncept evoluce pojmoslovím falzifikovatelných hypotéz je krajně zmatečné – jde o paradigmatický rámec zakládající třídu interpretačních sylogismů, s jejichž pomocí lze vcelku úspěšně formulovat produktivní dílčí hypotézy a jejich testováním shromaždovat ony, řečeno Heisenbergovými slovy, malé pravdy, jimiž se zabývá věda. V tomto pojmosloví je darwinistický koncept evoluce jednou z typicky velkých pravd, jejichž opakem není, jak Heisenberg ukazuje, nepravda, ale jiná velká pravda. V daném případě třeba takovouto alternativní velkou pravdou může být zcela legitimně koncepce ID, stejně jako pro jiného třeba představa libovolně transmutovatelných malých zelených mužíčků a tak dále. Přinejmenším z důvodů ryze praktických však jisté přednosti nelze první variantě upřít.

Centrálním argumentem, jímž Mejsnar – podobně jako jiní proponenti ID – dovozuje nepoužitelnost evolučního modelu, je krajní nepravděpodobnost vzniku vysoce organizovaných komplexů typu genomu, buňky či člověka stochastickými změnami výchozích elementárních substrátů. Vedle letmo zmíněných populárních příkladů (např. krabice s hodinovými kolečky, jejímž sebedelším třepáním funkční hodiny nevzniknou) připomíná Mejsnar v této souvislosti kombinatorickou úvahu použitou Eigenem: pro protein o 100 aminokyselinách existuje 20100 variací, čas potřebný k sestavení dotyčného proteinu z náhodných variací pak, s odkazem na vlastní výzkumy reakčního obratu enzymů, vyčísluje na 10122 s, což je s reálným stářím vesmíru (1017 s) v očividném nesouladu. Proti argumentům tohoto ražení lze na první pohled sotva co namítat. Připomeneme- li si však následné kroky Eigenových úvah, o nichž Mejsnar decentně mlčí, a vezmeme-li na milost výkladové sylogismy selekcionistické hypotézy, síla dotyčné argumentace jaksi vyprchá. Eigenova koncepce hypercyklu poskytuje totiž docela přijatelné vysvětlení: vazebná koordinace enzymatické exekutivy s legislativní nukleovou kyselinou, stabilizovaná selekční hodnotou příslušné enzymatické konfigurace, posouvá dynamiku procesu z domény stochastických elementárních enzymatických přestaveb do domény přeskupování legislativních bloků stabilizovaných předchozími selekčními událostmi. Příslušný enzym se pak nesestavuje z jednotlivých náhodných variant, ale deterministickým procesem kombinací legislativou předpřipravených dílčích komplexů. A to může, zvláště ve finálních fázích, kdy rozdíly jednotlivých funkčních variant jsou selekčními procesy jasně odlišitelné, probíhat velmi rychle. Ostatně akceleraci vývoje po dlouhých latentních fázích na více místech připomíná Mejsnar také, byť jako doklad akceleračního působení boží vůle. Pro tuto chvíli přejdeme bez komentáře další nekorektnost diskutovaného pravděpodobnostního počítání, která mimochodem nepřímo podtrhuje životaschopnost selekcionistického vysvětlovacího rámce – evoluce enzymu určitě není spojitou historií jediné molekuly, ale nenáhodným výběrem z miliard v každém okamžiku ve světě reálně existujících kombinací.

Popravdě řečeno, trochu mne mrzí, že výběr příkladů komplexity je fakticky poněkud jednostranný a v závěrečných pasážích výklad směřuje až příliš jednoznačně k nepřímo zdůrazňovanému božskému stvoření člověka. Oč zajímavější by byla třeba diskuse obskurního zdroje komplexity obratlovčí organizace – emancipace buněk primordiálního ektomesenchymu na okrajích neurulačního pole vytvářejících v nejrůznějších zákoutích obratlovčího těla více než 200 inovativních buněčných typů a tkáňových reakcí nebo analogická emancipace buněk primordiálního embryoblastu amniotního zárodku, které svou autonomní aktivitou z ničeho nově vystaví inteligentní plán obratlovčí neuruly. Stejně tak lze litovat, že Mejsnar souběžně s příkladem technického vývoje (létací zařízení), jímž ilustruje nespojitost užitých konstrukčních principů, nezmiňuje třeba historii computerů a elektronických šotků, která by svou latentní fází, explozivní akcelerací i stávající úrovní komplexity obecné rysy evoluční dynamiky mohla ilustrovat možná ještě názorněji. Že by to bylo proto, že v tomto případě je relevance standardního evolučního modelu a organizující síla selekčního působení více než zřejmá?

Jednoznačně pozitivním rysem Mejsnarovy knihy je přinejmenším fakt, že nepřímo upozorňuje na téma, které je bezpochyby velmi závažné: evoluci komplexních skutečností stochasticitou elementárních procesů opravdu objasnit nelze, komplexní struktury nejsou prostou sumou svých elementárních prvků. Toto poznání, v evropské myslitelské tradici opakovaně zdůrazňované (za všechny připomeňme třeba knihu Arthura Koestlera a J. R. Smythiese Beyond Reductionism), zprostředkuje ovšem stejně názorně i nejběžnější osobní zkušenost každého z nás a samozřejmost, s níž ji zohledňujeme. Každý například ví, že do zaměstnání je třeba dorazit včas, oblečený a obutý a činnosti tamtéž příslušné třeba vykonávat jistým zcela určitým způsobem. Každý také ví, že rozprava s klientem, ovládání šroubováku, odolnost plastových krytek či jiné prvky dotyčných činností s technikou zavazování tkaničky, čistotou ponožek či výhřevností spodního prádla nemají vzájemně společného vůbec nic, s výjimkou toho, že nezohlednění kterékoliv z těchto proměnných může výslednou úroveň komplexity velmi vážně narušit. Každá z těchto domén má svůj vlastní stavový potenciál, svou vlastní dynamiku a unikátní historii, která zas s jejich momentálním včleněním do daného komplexu příliš nesouvisí, stejně jako geometrie šroubového závitu nebo peripetie evoluce gumových podrážek. Ve všech případech vykazují jednotlivé proměnné vlastnosti ortogonálních, vzájemně zcela nezávislých soustav, jejichž jediným společným bodem je participace na dotyčné komplexní situaci, tedy nulový bod souřadnicového systému, reprezentujícího daný komplex. Jinými slovy – jde o odlišné dimenze jevového prostoru příslušného komplexu. Komplexní jevy jsou tedy mnohorozměrné struktury a interakce stavového potenciálu jednotlivých dimenzí (tak jak se ustavil v průběhu jejich unikátní historie) jsou klíčovým zdrojem jejich komplexity. V každodenním vztahování bereme tento rozvrh světa v potaz zcela automaticky a vcelku nikoho, snad s výjimkou příslušných specialistů, tak nenapadne odvozovat smysl vlastního pracovního nasazení třeba z historie gumových podrážek. Ve vědě, a v rozpravách o povaze evoluce zvlášť, však tato zkušenost neplatí. To, že organizace komplexních struktur typu tělních plánů je realizována specifickou superpozicí množství dílčích a vnitřně autonomních regulačních a strukturních modulů, si v plném rozsahu uvědomujeme teprve v posledním desetiletí např. v kontextu evoluční vývojové biologie (evo-devo), stejně jako to, že každý ze zahrnutých modulů má nutně svou specifickou vývojovou historii, v níž se docela jistě uplatňovaly jiné selekční okolnosti a jiné souběhy okolností než v historii modulů jiných.

Obecně vzato, to co citelně chybí v našem intelektuálním pojednávání světa, je smysl pro vnímání mnohorozměrnosti reálného světa a metodologický a formální aparát umožňující důsledky této skutečnosti zohlednit. Tento stav, stejně jako závazek totální spojitosti prostoru, v němž konfigurujeme své výpovědi o povaze jsoucího, jde v první řadě na vrub karteziánského rozvrhu moderní vědy, karteziánské záměny světa za prostor jeho formální reprezentace. Vlastní doménou inteligentních designů je fakticky karteziánský svět rozlehlosti, jehož vstupním rozvrhem je centrální pozice poznávajícího subjektu. Neudivuje proto, že právě k ní pak inteligentní designy tak naléhavě směřují.

Jinak řečeno, jde-li zastáncům ID o skutečný krok za redukcionistické interpretace pragmatické vědy, pak jejich úporné útoky proti darwinistické evoluci nejsou zrovna trefou do černého. Zádrhel je jinde.

Soubory

článek ve formátu pdf: V201402_117-119.pdf (278 kB)

Diskuse

Počet příspěvků: 1