Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

O Evropu se nemusíme bát, musíme se o ni ale starat

Evropané byli také architekty světové politiky

Publikováno: Vesmír 89, 710, 2010/11

Profesoru Pánkovi patří velký dík za to, že se odhodlal kousnout do kyselého jablka a otevřel téma právě tak závažné jako choulostivé a v našich kruzích často potlačované maskou problematické korektnosti. Zasvěceně a srozumitelně ukázal, jak k oslabení Evropy došlo, a navrhl, jak bychom kulturnímu ohrožení této naší širší vlasti mohli čelit. Nepřehlédl přitom ani důležitou skutečnost, že společenské jevy mají nutně dvojí tvář: každé působení vyvolává opačné síly a obranné reakce, které mohou být zneužity k něčemu ještě horšímu než samo původní „ohrožení“. To všechno známe z vlastní zkušenosti a je skutečně znepokojivé, že 65 let po porážce nacismu a pouhých 20 let po pádu komunismu si tak mnoho našich současníků už zase myslí, že největší problém je růst HDP nebo snižování daní.

Nemohu reagovat na všechno, co by si to v bohatém textu prof. Pánka zasloužilo, a omezím se na pár doplňků k jeho výkladu a jisté upřesnění jeho závěrů. Pevně doufám, že nebudu mít poslední slovo v této závažné diskusi.

Jak Jaroslav Pánek píše, mocenské sebevědomí Evropy bylo založeno na technické a mocenské převaze. Přesto mi zde chybí ještě jeden charakteristický rys, totiž endemická a soustavná zvědavost Evropanů – od Hérodota až po Humboldta, Livingstona nebo Friče – z níž vyrostly evropské vědy a která nás dříve než ostatní naučila myslet v měřítku celého světa, jeho rozporů a konfliktů. Evropané totiž nebyli jen hráči, ale také jakýmisi architekty světové politiky a až do nedávné doby ji nevedli jen z kořistnických pohnutek. Poutníci, misionáři, cestovatelé a vědci sice kolonistům někdy sloužili, sami však sledovali také širší cíle. Náš ústup ze slávy tak po mém soudu nezačal až ztrátou hegemonie, nýbrž právě rezignací na tuto „globální“ odpovědnost a soustředěním na domnělé vlastní zájmy jednotlivých států.

Demografická převaha mimoevropských zemí je sice zřejmá, historičtí demografové však upozorňují, že podobná populační exploze proběhla v Evropě o sto let dříve, a že tedy lineární extrapolace současných trendů mohou být ošidné. Současná evropská stagnace nesouvisí jen s oslabením rodiny a s antikoncepcí, nýbrž také s tím, že se zde převážná část populace přestala živit zemědělstvím, které děti potřebuje jako pracovní síly. Problém nepřizpůsobivých imigrantů si evropské země zavinily krátkozrakou politikou „dovozu levné pracovní síly“, aniž by si lámaly hlavu dlouhodobějšími důsledky. To je ovoce domnělé „ekonomické racionality“ minulého století. Naše země má (zatím) mimořádné štěstí, že naši imigranti jsou jednak nám blízcí Ukrajinci, jednak pracovití a spořádaní Číňané a Vietnamci; to se jistě může změnit.

Ani prof. Pánek si nemyslí, že by islám znamenal terorismus, a správně hovoří o „zpolitizovaném islámu“ – ostatně i v něm jsou teroristé vyloženě marginální skupinky, jejichž moc plyne pouze z překotné pozornosti médií; ta si přece – jak říká N. Luhmann – platíme hlavně proto, aby nás strašila. Z hlubších studií kulturních antropologů se ukazuje, že např. sami turečtí imigranti nebyli v žádném smyslu fundamentalisté, těmi se staly až jejich zklamané děti, které společnost nedovedla integrovat. Tím se potvrzuje i Pánkův názor, že evropské společnosti se vůči příchozím chovají vlastně netečně a nechávají tak volné pole demagogům.

Neříkám to proto, abych ohrožení evropské kultury bagatelizoval, ale abych upozornil na to, že pokud ji něco ohrožuje, nejsou to islamisté, nýbrž zpohodlnělí a ustrašení Evropané sami. Například tím, že své evropanství považují za samozřejmost, o kterou se není třeba starat. K evropanství – jak píše Pánek – patří na prvním místě svoboda. Dospělý člověk by ovšem měl vědět, že svoboda každého z nás se těm druhým jeví jako naše moc, která pochopitelně budí obavy. Jinak řečeno, každý z nás si může nárokovat jen tolik volnosti, kolik je ochohistoten snášet i u všech ostatních. Jádrem dobré politiky je tedy pečlivé balancování toho, co si všichni můžeme dovolit, aniž bychom se jeden druhého začali bát. To se pochopitelně týkázejména odlišných imigrantů, kterých se člověk už jako živočich trochu obává. Xenofobie je cosi biologicky přirozeného, proti čemu musí lidská kultura úporně bojovat – někdy možná i zákonnými omezeními, například požadavkem, aby dokázali komunikovat v domácím jazyce. Zákaz nosit burku podpořili i francouzští muftiové, protože – na rozdíl od zdejších kritiků – vědí, že zahalené tváře vyvolávají odmítavé reakce okolí.

Odtud mi tedy vychází, že motivem případného úsilí o upevnění evropského vědomí rozhodně nemůže a nesmí být strach. Svobodná společnost vyžaduje jistou statečnost a kde se jí nedostává, stačí teroristický útok, aby veřejnost začala volat po jejím omezení. Vzdělaný člověk, který o své minulosti něco ví, v ní jistě najde dost toho, co ho nejen potěší, ale také inspiruje a nadchne. Nemyslím si však, že by v tom měl vidět svůj majetek či právo, nýbrž spíše závratný závazek, aby toto zděděné bohatství nepromarnil. Evropa se nestane muzeem, dokud si své sebevědomí nezačne budovat na chvále vlastní minulosti, nýbrž na tom, že Evropan si – jako jediný – může dovolit svou minulost i přítomnost veřejně kritizovat, a přece se Evropa nezhroutí.

Se závěrečnými praktickými doporučeními prof. Pánka – s těmito dodatky – vřele souhlasím a těším se, že podobnému úsilí, jemuž se s kolegy už řadu let věnujeme, se snad časem dostane lepšího uznání, než jsou pohrdavé poznámky některých vědců o „žvanění“ humanitních a společenských věd. Ale i na to mají jako Evropané právo – pravda, jen do té doby, dokud Evropa zůstane Evropou; imámové by jim to nejspíš zatrhli. A dokud Evropou zůstane, nemá se – po mém soudu – čeho bát. Platí pro ni totiž nádherné heslo města Paříže, že loďka se kymácí, ale nepotopí. Fluctuat nec mergitur.

Soubory

článek ve formátu pdf: 201011_710.pdf (191 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky