Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

O dvou kupkách sena a jednom výročí

Netuctový scholastik
Publikováno: Vesmír 87, 295, 2008/5
Obor: Historie

V roce 2008 uběhne (možná) 650 let od skonu Jeana Buridana, scholastika a filozofa, ve své době neobyčejně populárního univerzitního profesora a také hrdiny pikantních vyprávění. Jako jeden z prvních proklestil cestu k základnímu pojmu mechaniky – setrvačnosti – a jako hrdina jedné ze slavných Villonových básní vstoupil do literatury, a nakonec vydržel celá staletí v obecném povědomí v souvislosti s historkou, s níž ve skutečnosti neměl skoro nic společného.

V předchozím souvětí toho zaznělo tolik, že bychom to měli vzít zgruntu. Nuže, Jean Buridan se narodil nejspíš ve městě Béthune v severní Francii, a to asi v roce 1300 nebo krátce před ním (některé životopisy uvádějí i 1295). Vystudoval filozofii na Artistické fakultě univerzity v Paříži a tam ji také celý život přednášel. Jako student byl žákem Williama Occama, jehož jméno také přežilo staletí, hlavně díky připodobnění vědeckého myšlení k břitvě, kterou má vědec nemilosrdně „oholit“ ze své teorie všechny nadbytečné entity. Stejně jako je nejasný rok Buridanova narození, je i rok jeho smrti spíše výsledkem dohody mezi historiky – jako by jim bylo trapné neznat ho přesně. Vesměs se uvádí rok 1358, skutečnost je ale taková, že se k onomu roku váže poslední písemná zmínka o Buridanovi. V roce 1361 už je uváděn na pozici, kterou předtím zastával Buridan, někdo zcela jiný, takže se zdá, že pokud přežil rok 1358 bez další písemné zmínky o své osobě, mohl se dožít nanejvýš dalších dvou, i když to není pravděpodobné. 1)

Scholastici a přírodovědci
Mezi oběma nejistými letopočty prožil Jean Buridan dost netuctový život. Napřed si hodně stručně shrneme, jak na tom tehdy byla věda. Středověk, hlavně jeho druhá část, o kterou tady jde, už se vědou zabýval a v podstatě k ní našel dva možné přístupy.

První z nich rozvíjeli scholastici. Za zdroj poznání považovali „pravdu zjevenou“ – pečlivě studovali Bibli a také spisy antických autorů schválených církví, ve filozofii přírody hlavně Aristotela a Claudia Ptolemaia, ale nejen je. Pečlivě logicky analyzovali jejich texty a vyvozovali z nich další závěry. Věk scholastiky trval zhruba od 11. do 14. století, jeho vrchol byl v dobách Alberta Magna a Tomáše Akvinského, ve 13. století a v Buridanově době už sláva scholastiky doznívala. Práce scholastiků nebyla tak neplodná, jak dnes někomu může připadat – podrobně prostudovali a oživili antickou logiku a zasloužili se o důkladnou znalost autorů, kterými se zabývali. Nicméně jejich cesta nakonec vedla do prázdna.

Druhý směr, který bychom dnešním jazykem nazvali přírodovědný, chtěl hledat poznání ve studiu přírody, v jejím pozorování a v rozboru zjištěných skutečností. Dnes je jeho asi nejznámějším středověkým hlasatelem mnich Roger Bacon (žil v letech 1214–1292, tedy v době, kdy středověké vědě vládla scholastika). Neprávem se dnes jen málo ví o jiném knězi, který byl o generaci mladším současníkem Jeana Buridana. Jmenoval se Nicole Oresme, žil v letech 1323–1382, byl biskupem, a hlavně přítelem, kaplanem a zpovědníkem francouzského krále Karla V., řečeného Moudrý. Víc než dvorské intriky ho zajímala věda (filozofie, psychologie, fyzika, astronomie a matematika), našel si pro ni čas a pomáhal pro ni vytvořit prostor. 2)

V takovém prostředí působil (je spravedlivé říci, že po všech stránkách úspěšně) i Jean Buridan. Svým způsobem jeho život odráží soumrak scholastiky a nástup přírodních věd. On sám byl scholastik, ale trochu nestandardní. Filozofii nevystudoval na Teologické fakultě, jak se tehdy slušelo, ale na Artistické (tedy dnešními slovy přírodovědecké či filozofické). Nebyl mnich a v tom, zda byl kněz, se životopisci trochu rozcházejí. Nejvýstižnější asi bude označení „laický kněz“ (secular cleric), což zřejmě patřilo k jeho profesorskému místu na univerzitě. V roce 1327 (tedy velmi mladý) se stal rektorem univerzity, v roce 1345 byl jedním z vyslanců univerzity u papežského dvora v Avignonu.

Přes oslí můstek trochu dál
Jako filozof se zabýval etikou a logikou. S jeho jménem bývá někdy spojováno sousloví „oslí můstek“ (připisované kdekomu), tedy označení pro slovní „most“, po kterém se nepříliš důvtipní učenci mohou bez velké duševní námahy dostat v klasickém sylogizmu od dvou premis k závěru (pozor – „Buridanův osel“ je o něčem jiném, ještě se k tomu dostaneme).

Ve fyzice, přesněji v mechanice, udělal základní krok, od kterého nakonec vedla cesta nejen ke Galileiho pohybovým zákonům, ale i ke Koperníkovu modelu sluneční soustavy a vlastně i k Newtonovým zákonům. Týkal se setrvačnosti. Mechanika před Buridanem vycházela z Aristotelova učení, podle kterého je pohybující se těleso poháněno kupředu nestejným tlakem vzduchu před ním a za ním. Teprve Buridan zavedl fyzikální veličinu, kterou nazval impetus a která v jeho úvahách byla příčinou toho, že pohybující se těleso setrvává ve svém pohybu. Tím ukázal směrem k pojmu setrvačnosti. Šel ale ještě dál – tvrdil (i když kvantitativně to formálně nespecifikoval), že velikost „impetu“ roste s váhou pohybujícího se tělesa a s jeho rychlostí. Tím už se na dotek přiblížil pojmu hybnosti. Neměli bychom přehlédnout, že scholastik Buridan nejen polemizoval s Aristotelem, ale i opravoval jeho učení – a to dobře vychovaní scholastici nedělají.

Myšlenkově se Buridan rozešel, dokonce dost ve zlém, i se svým učitelem Williamem Occamem. Byl to rozchod natolik zásadní, že ještě po Buridanově smrti Occamovi následovníci prosazovali (a pro roky 1474–1481 i prosadili) zařazení Buridanových spisů mezi libri prohibiti.

Osel podstrčený Buridanovi
S Aristotelem se Buridan neshodl přinejmenším ještě jednou, čímž se konečně dostáváme k „jeho“ oslovi. V obvyklém podání to je osel, který stojí mezi dvěma stejně velkými a stejně vzdálenými kupkami sena a pojde hlady, protože se nedokáže rozhodnout, kterou si má vybrat. Nuže především – v celém Buridanově díle není o takovém oslovi zmínka. Nicméně jakási souvislost (a dost silná) tady je. Myšlenkový „pokus“ spojovaný s Buridanovým oslem pochází už od Aristotela. V jeho podání zemře muž, který má stejný hlad jako žízeň a sedí přesně uprostřed mezi pohárem vody a kusem jídla. Paradox, který byl během staletí mnohokrát rozebírán, má hlubší důvod – Aristoteles a scholastici považovali za jediný „zdroj“ rozhodování intelekt založený pouze na vyhodnocování vnějších, objektivních hledisek – to by pro obě řešení vyšlo stejně, a tedy se nelze rozhodnout. Buridan prosazoval názor, že součástí intelektu je i svobodná vůle – rozumějme, není ničím přidaným zvnějšku, ale patří k intelektu, a dokonce je to ona, která přichází s rozhodnutím (a tedy vede intelekt) v jinak nerozhodnutelných případech. Tím především rozzlobil „occamisty“ tak, že mu to nemohli zapomenout, a je velmi pravděpodobné, že to byli právě oni, kdo později přišli s „oslí“ historkou (osel je jistě potupnější než hladový muž) a přišili ji Buridanovi.

Když jsme si řekli, že Jean Buridan byl jako scholastik dost netypický, měli jsme k tomu ještě jeden důvod. I když spolehlivě ověřených historických dokladů o jeho povaze a chování je poskrovnu, musel to být, na rozdíl od obvyklé představy o učencích a scholasticích, charizmatický a oblíbený muž, kterého jeho studenti nejspíš zbožňovali. Jeho přednášky byly hojně navštěvovány, studenti ho vyhledávali jako starší autoritu a rozšiřovali o něm spousty historek, vesměs pro Buridana lichotivých a nezřídka i galantních nebo pikantních. Na kněze, byť „laického“, možná až dost.

Buridan podle Villona

Ta nejznámější se týká konce jeho působení v Paříži. Podle ní byl milencem královny Blanky Navarrské, manželky krále Filipa VI., řečeného Sličný. Král na nevěru přišel a odsoudil profesora Buridana k zašití do pytle a utopení v Seině. Důvtipní studenti ho lstí na poslední chvíli zachránili, on pak uprchl do Vídně a tam založil univerzitu. Historka byla tak populární a vytrvalá, že posloužila ještě Françoisovi Villonovi, který psal zhruba sto let po Buridanovi, k jedné sloce v jeho Baladě o dámách z dávných časů (Ballade des Dames du Temps Jacís). Bohužel stejně jako většina ostatních „buridanovských“ pověstí nesedí časově ani tahle (i když nevěra královny Blanky s jakýmisi mladíky a králova reakce jsou považovány za nesporná fakta). Král Filip VI. vládl jen do roku 1350, po kterém byl Buridan ještě v Paříži, a Vídeňská univerzita byla prokazatelně založena až v roce 1365, kdy by (i kdyby žil) už byl na cestování po Evropě a zakládání univerzit přeci jen trochu v letech. Nicméně poněkud záhadné zmizení ze scény v roce 1358 může romantikům nabízet různá vysvětlení.

V každém případě Jean Buridan nepotřebuje hladového osla k tomu, aby se na něj nezapomnělo – udělal a nejspíš i prožil toho v životě dost i bez něj.

Poznámky

1) Což nám dává šanci připomenout jeho úmrtí ještě v příštím a přespříštím roce. Nejistý rok narození Járy (da) Cimrmana také není zcela ojedinělý.
2) Kromě jiného dělal pokusy a matematicky popisoval vzájemnou závislost naměřených veličin, čímž zavedl (ale nepojmenoval) pojem funkce. Jeden a půl století před Koperníkem přinesl a měřeními zdůvodnil sluncestřednou soustavu (jen to moc nehlásal – byl biskup a dovedl si představit následky). Se souřadnicemi počítal o dvě a půl století dřív, než Descartes vynalezl analytickou geometrii.

Soubory

článek v souboru pdf: 200805_V292-297.pdf (685 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky