Aktuální číslo:

O chimérách krásných blouznivců

(Vesmír 72, 166, 1993/3, 72, 293, 1993/5 a 72, 406, 1993/7)

Jiří Guth, Kamil Kaulich

| 5. 1. 1994

| Vesmír 73, 36, 1994/1

Nechci spekulovat o existenci „architektonické lóže“, ale vývoj systému udělování osvědčení ji rozhodně nepopírá. Onen vývoj mimochodem hodnotím jako od nedokonalého k ještě horšímu. Příslušné komise se až nepochopitelně soustředily čistě na formální stránku tzv. aprobačního projektu, úroveň odborněekologického obsahu je prakticky nezajímala.

Zato angažovanost určité jihomoravské skupiny v různých fázích získávání osvědčení i vzniku ÚSES je zřetelná, stejně jako se v metodice zřetelně odrážejí ekologické podmínky jihomoravského regionu. Snad to není na škodu věci (ostatně do jisté míry platí, že „nejsou lidé“ - viz další bod), ale nepůsobí to zcela důvěryhodně.

ÚSES běžně navrhují i lidé bez osvědčení, ovšem mnohdy s výsledky více než uspokojivými. Majitelů osvědčení je prostě málo. Cesta k získání osvědčení je formální a byrokraticky náročná, nejasná a mezi ekology-vědci málo známá.

Hierarchická koncepce ÚSES je teoreticky skvělá, ale v praxi VŮBEC nefunguje. Vztahy mezi jednotlivými úrovněmi nejsou teoreticky dopracovány ani časově a procedurálně strukturovány.

Odborníci, po nichž volá prof. Jeník (prakticky a multioborově zaměření syntetikové a generalisté), budou zřejmě chybět ještě nějakou dobu. Z vlastní zkušenosti vím, že Přírodovědecká fakulta UK v Praze ani třeba Biologická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích jejich výchově a vzdělávání příliš nenapomáhají.

V jeho příspěvku mě zaujalo zdůraznění regionality krajinné ekologie - díky této vlastnosti nemůžeme při současném systému hodnocení základního výzkumu v Akademii věd ČR očekávat výraznou podporu a rozvoj tohoto oboru. Vědecká báze krajinné ekologie tedy ještě dlouho uzavřená zůstane (viz též předchozí bod). Dle současné situace soudě, není navíc vůbec jisté, že případné skutečné změny v tomto oboru „ovlivní nejen praktické územní plánování, ale i legislativu v ochraně přírody a krajiny“. A konečně prohlášení, že „lze vítat všechny vážné zájemce o krajinnou ekologii“, považuji - opět na základě vlastní zkušenosti - za ryzí eufemizmus.

Úloha kvalitních odborných oponentů kritizovaného metodického návodu (kterou zdůrazňuje ing. Míchal) není příliš jasná a patrná v proceduře jeho vzniku ani v jeho výsledné podobě. Řada poznatků a metod moderního ekologického výzkumu není v teorii, terminologii a postupech této metodiky reflektována. Potřebu jejího vylepšování dobře postřehl ing. Vavroušek, nikoliv ale odpovědní úředníci státní správy. Mimochodem, tolik kritizovaný přesun složky územního plánování pod Ministerstvo hospodářství se i při navrhováni ÚSES projevil velmi nepříznivě.

Z ekologické teorie jsou v metodice příliš zdůrazněny principy ostrovní biogeografie, méně už poznatky o sukcesi, synantropizaci a významu managementu pro vývoj sekundárních „ekologicky stabilních“ biotopů.

Rovněž nejsou zohledněny filtrační efekty různých ekosystémů pro toky významných látek (hlavně živin a polutantů) v krajině. Formálně se to odráží i v nejasném propojení ÚSES s programem revitalizace říčních systémů.

Biokoridory mají větší přímý efekt jen pro určité skupiny ptáků, menší pro drobné savce a nepatrný pro naprostou většinu rostlin. Zásadní je ovšem jejich efekt mikroklimatický, protierozní a estetický.

Při konkrétním projektování se svými spolupracovníky se snažíme důsledně vycházet z rekonstrukční vegetace daného území plus principů ochrany biodiverzity.

Koordinace mezi okresy a mezi různými zainteresovanými složkami je velmi slabá, pokud není na smluvním základě.

Není vůbec jasné, jakým způsobem, kdy a za jaké prostředky budou lokální ÚSES realizovány, jak se při reprivatizaci a útlumu zemědělství projeví. To není věc expertů, je to politikum a můžeme jen litovat, že ekologicky vědoucí osobnosti (Moldan, Květ, Vavroušek) byly z aktivní politiky víceméně „odejity“ (i díky hlasům voličů, ovšem).

Při čtení Vavrouškovy i Míchalovy „obrany“ nesmíme podlehnout dojmu (či chiméře), že ÚSES představuje skutečný lék pro poškozenou českou krajinu. Domnívám se, že de facto znamená jen jisté „ozelenění“ procesu jejích přeměn. Což u nás v současnosti není například projektováno, a hlavně budováno více nových silnic než biokoridorů? Celkovým výsledkem bude patrně krajina snad o něco malebnější, ale určitě ne méně odpřírodněná než, dejme tomu, v současné Anglii.

Skutečné léčení naší nemocné krajiny je v podmínkách podpory a realizace takzvaného hospodářského rozvoje principiálně nemožné. Snad je to úsilí ještě méně nadějné než příslovečný boj s blbostí - přesto se domnívám, že i z morálního pohledu je přinejmenším stejně nutné, a proto dělám, co dělám.

Mgr. Jiří Guth

...Potřebu obnovy krajiny uznává jistě každý, rovněž tak i mnohé principy teorie ÚSES. Pokud použijeme základní rozdělení ÚSES na nadregionální, regionální a lokální (místní), v zásadě lze říci, že nebude velkých sporů ohledně pojetí obou vyšších kategorií. Zde se většinou jedná o prvky, které v krajině existují a které jsou nebo budou zahrnuty pod sféru ochrany přírody. Jinak tomu ovšem bude v případě lokálních ÚSES - zde se také názory nejenom na praktické zajišťování, ale vůbec na vlastní pojetí střetávají.

Příslušná ustanovení zákona č. 114/1992 Sb. a navazující vyhlášky také nedovolují jasnou interpretaci a postrádají konkrétní představu o vlastní realizaci. Z toho mj. vyplývají i různé negativní reakce ze strany zainteresované veřejnosti k ÚSES obecně. Zákon v tomto směru poněkud opomenul, že skončilo období centralistických příkazů a direktivního výkonu moci - je zde totiž nastolen vlastnický vztah k půdě. Pokud dotčený vlastník nebude přesvědčen o příslušném ekologickém opatření na svém pozemku a opravdu nebude chtít spolupracovat, nelze jej k realizaci „celospolečenských zájmů“ jednoduše donutit. Dovolím se ironickou poznámku: kdybychom zde měli totalitní systém (a rozhodli se pro důraznou nápravu zemědělské krajiny - tak jako kdysi pro její devastaci), to by se pak taková obnova krajiny prováděla, plánovaly ÚSES, atd!

Lokální ÚSES by měly získat potřebný praktický výraz odpovídající dnešní situaci. Ten je ovšem třeba hledat v celkovém pohledu na hospodaření v krajině - v tomto případě na hospodaření zejména zemědělské. To konkrétně znamená, že je třeba vždy uvážit mj.

hospodařící subjekty (velikost, záměry atd.)

možnosti úpravy vlastnických vztahů

řešení vodní a větrné eroze

řešení vodohospodářských poměrů

úpravu cestní sítě

návaznost na sídla

Tyto všechny aspekty zahrnuje moderně pojatá disciplína pozemkových úprav. Proto není účelné pořizovat „plány a projekty“ (viz zákon č. 114/1992 Sb) lokálních ÚSES bez přímé návaznosti na řešení pozemkových úprav a také ve větším předstihu před skutečnou realizací pozemkových úprav v dané oblasti. Pozemkové úpravy totiž musí vyřešit nejen vlastnické záležitosti, ale samotnou realizaci, a to včetně např. zajištění péče o prvky ekologické stability (pokud je nepřevezme přímo ochrana přírody, což v lokálním měřítku bude asi spíše výjimečně)... (Redakčně kráceno.)

Ing. Kamil Kaulich

(Další pokračování této diskuse odkazujeme pro její charakter do jiného tisku. V souvislosti s touto diskusí upozorňujeme ještě na článek P. Kováře Vesmír 73, 25, 1994/1. - red.)

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Krajinná ekologie

RUBRIKA: Dopisy čtenářů