Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

O cenzuře na konci nylonového věku

< předchozí | seriál: Cenzura | další >
Publikováno: Vesmír 95, 100, 2016/2

Jak se v období socialistické diktatury schvalovala literatura? A jaká měřítka cenzoři na literární díla uplatňovali?

Na sklonku roku 1958 obdržela pracovnice cenzurního úřadu Jarmila Waageová uznání za vykonanou práci, zástupce náčelníka Hlavní správy tiskového dohledu (tak se cenzurní úřad po většinu doby své existence nazýval) jí tehdy poslal oficiální dopis, v němž ocenil její vysoké odborné znalosti: „Výsledky Tvé práce potvrdily Tvé schopnosti. Tvé jednání s partnery pomáhá k dalšímu upevnění vážnosti a autority HSTD.“ Neuplynul však ani měsíc a cenzorka dostala další úřední psaní, tentokrát podepsané přímo náčelníkem HSTD. František Kohout v něm oznamoval, že jí pro hrubé porušení služebních povinností uděluje veřejnou důtku a peněžitý trest ve výši 400 korun.

Cenzorka totiž stála u zrodu aféry, jež vstoupila do dějin české poválečné literatury a stala se i mezníkem z hlediska uplatňované cenzurní praxe. Selhání Jarmily Waageové spočívalo v tom, že povolila k vydání román Josefa Škvoreckého Zbabělci. Na základě této cenzurní kauzy přiblížíme okolnosti, za jakých se v období socialistické diktatury literatura připravovala k vydání, a ukážeme vybraná kritéria, jež při jejím schvalování pracovníci cenzurního úřadu uplatňovali.

Pohledem autora

Při vyšetřování skandálu kolem Zbabělců se ukázalo, že cenzorka přistoupila k románu vstřícněji mimo jiné i proto, že krátce předtím zakázala jinou Škvoreckého prózu, Konec nylonového věku. A právě prameny vážící se k vyjednávání ohledně této novely nám poskytují názorné doklady o literárním vkusu i morálních zásadách, které se při cenzuře literatury často uplatňovaly.

Prózu s původním názvem Smutek v zemi socialismu dokončil Škvorecký v létě 1950, redakci nakladatelství Československého spisovatele ji ale nabídl až na počátku roku 1957. Schvalovacím kolečkem uvnitř nakladatelství prošel rukopis velmi rychle, již v červnu 1957 anoncoval prózu nakladatelský časopis O knihách a autorech (Škvorecký ji měl původně vydat pod pseudonymem Josef Vala) a 24. října v souladu s tehdejší praxí odevzdal nakladatelský redaktor František Pilař zredigovaný text na HSTD. Zde jej, jako většinu titulů Československého spisovatele, dostala na starost již zmíněná J. Waageová. Od prvního momentu bylo zřejmé, že se jí próza z prostředí pražské zlaté mládeže nelíbí. V protokolu rekapitulujícím jednání HSTD s redakcí poměrně obsáhle charakterizovala děj novely a jako dokladový materiál svého zamítavého stanoviska připojila obsáhlý opis pasáží, které ji nejvíce iritovaly. Vzhledem k tomu, že se vedení nakladatelství za svého autora postavilo, následovalo obvyklé setkání zástupců nakladatelství a představitelů cenzurního úřadu, jehož se účastnil i sám Škvorecký. Svou verzi události s odstupem vylíčil v následující vzpomínce:

Seděl jsem proti nim u šéfredaktorova stolu, byli dva. Mladší žena a starší muž. Žena prý byla příbuzná nebo dokonce dcera dost významného básníka, muž prý býval vrátným v jednom velkém soukromém nakladatelství.

„Je to pornografie,“ řekla štítivě žena.

Velmi zdvořile jsem pravil:

„Můžete mi, soudružko, ukázat některé pornografické pasáže?“

„Mám jich celý seznam,“ a vskutku, vytáhla seznam. A jela prstem. „Například na straně – nebo ne: na straně – tadyto“ dlouhá pauza, pak se skutečně zarděla a řekla: „Já to ani nemůžu – nahlas…“

„Dej to sem, Mařko!“ pravil starý cenzor a vytrhl jí seznam z ruky. Podle označeného místa nalistoval v rukopise, nalezl tužkou zaškrtnuté a počal číst:

„Přitiskla stehna k sobě, postavila se trochu bokem k obrazu, trochu se předklonila, vtáhla břicho, levou ruku dala před sebe jako Venuše, pravou s ručníkem na ňadra – hergot, čtu správnou pasáž?“

„No vždyťs to zrovna čet. To… to… slovo!“ vykřikla cenzorka a znova se zarděla.

„Jo… ty myslíš…“ starý cenzor zkoumavě pohlédl na rdící se kolegyni a zkusmo pravil: „Stehna? … nebo břicho?“

„To… taky. Ale to dál!“

Cenzor zabrejlil do textu. Pak řekl vítězně: „Jo ňadra!“ a otcovsky se obrátil ke mně: „No soudruhu, to nejde. Já bych tomu teda neřek rovnou pornografie… to si nejsem úplně jistej… ale v každym případě to je naturalismus, a to kam bysme přišli!“

Ze Škvoreckého satirického skeče plyne, že Jarmile Waageové vadily především erotické motivy, podle cenzurního protokolu však její námitky byly pestřejší a týkaly se i dalších vrstev díla.

Pohledem cenzorky

V obecné charakteristice hovořila o tom, že próza „patří jak svým obsahem, tak i uměleckým ztvárněním do druhu literatury označené slovem ‚choulostivá‘“. Příčina její averze však tkvěla hlouběji, vadilo jí celkové pojetí postav:

Autor, vl. jm. Josef Škvorecký, v románu popisuje několik typů lidí, kteří nechtějí žít, jako žije většina mladých lidí, a kteří vidí, že vše je marnost a pitomost.

Jejich hlavním problémem je problém sexuální, který řeší naprosto živočišně, bezohledně a náplň svého žití vidí jen v tancovačkách, pijáctví a jazzové extázi. Jejich rádoby existencialismus ovšem v tom vidí jen marnost, ale pohrdlivost k životu a k mravnosti vede je k pocitu méněcennosti a marnosti, které [sic] nedovedou a nechtějí překonávat.

Původní, záhy však potlačené zařazení Konce nylonového věku do souvislostí literárního existencialismu postihovalo vcelku přesně poetiku Škvoreckého próz z konce čtyřicátých let a současně se vyznačovalo specifickou prudérností, jejíž stopy nacházíme v cenzurních protokolech Jarmily Waageové ve srovnání s dalšími cenzory poměrně často. Stejně tak ji odpuzovaly motivy ošklivosti či expresivní a naturalistická líčení:

Autor se na mnohých místech dopouští hrubého nevkusu (s. 6, 7, 8, popis Jiřiny v koupelně, str. 9 popis neznámé dívky v tramvaji, str. 29–32 popis manželské scény u Hillmanových). Přirovnání „utíkala jako březí kráva“ na str. 84 + pocity Ireniny na plese v Repre a popis rozhovoru obou soupeřů na plese (100–102), rozhovor mezi Irenou a Danym (138–139), samomluva Robertova (143, 144), patří sem i užívání starých názvů jako Živnobanka atd.

Všechny v protokolu zmíněné pasáže pro cenzurní protokol cenzorka opsala, celkem se jednalo o patnáct stran strojopisu. Avšak spíše než o erotické pasáže se jednalo o místa výrazněji tematizující ženskou tělesnost, dále o typické Škvoreckého dialogy, v kontextu tehdejší české prózy neobvyklé, a obsáhlejší introspektivní pasáže, jimiž prostupovaly existenciální motivy nudy, deprese či únavy.

Stejně tak jí vadila jazyková a stylová rovina díla, kterou označila za „velmi ubohou“; nedbalý jazyk měl být dokladem pochybné umělecké úrovně. Explicitně přitom zdůraznila, že slangové výrazy užívá Škvorecký nejen v pásmu přímé řeči jako prostředek charakteristiky postav: „slang, kterého autor využívá i při popisu, nejen v přímém hovoru hrdinů, je odporný.“ Při schůzce, jež dala vzniknout výše citované Škvoreckého vzpomínce, oponoval Waageové Ladislav Fikar, ředitel nakladatelství Československý spisovatel, tím, že podle něj „vulgárnost jazyka rukopisu je oprávněná, protože autor podtrhoval tragičnost svých hrdinů, kteří nemohli najíti díky svému původu místo v současné společnosti a vyžívají se sexuálními problémy (Jiřina, Irena, Dany)“.

Protokol z jednání, z nějž pocházejí citovaná slova, představuje cenzorčin protějšek ke Škvoreckého stylizované výpovědi o téže události. Zřetelně z něj vystupuje nejen záliba Waageové v tradiční realistické próze 19. století, jeho stylizace svědčí především o značném osobním zaujetí; to jednoznačně signalizuje v cenzurních protokolech velmi neobvyklý přechod z er-formy (typ „náš plnomocník navrhl“) či 1. osoby množného čísla (typ „domníváme se“) do 1. osoby čísla jednotného:

Já jsem upozorňovala na možnost záporného vlivu knihy na mladé čtenáře, kteří nebudou v knize hledat odsouzení tohoto světa, nýbrž jen ty choulostivé scény. Když jsem se vrátila k starším naturalistům, namítal s. Fikar, že není možné psát v dnešní době tak, jako psal Šlejhar nebo Čapek-Chod.

Vyslovené názory se vyznačují konzervativním uměleckým vkusem a současně je v nich zjevný celkový cenzorčin postoj k literatuře – přesvědčení o tom, že literární dílo má na osobnost čtenáře bezprostřední dopad, že ovlivňuje jeho jednání. Když Waageová zdůvodňovala svůj zákaz, zdůraznila, že by se Konec nylonového věku jistě mohl stát nejúspěšnější knihou roku.

Domnívám se však, že takovýmto způsobem páska nepřevychováme, spíš naopak kniha vzbudí zájem o další podobnou literaturu […]. Kniha ani obsahem, ani formou, ani jazykem nepřispívá k estetickému a morálnímu obohacení čtenářů a myslím, že by bylo ve veřejném zájmu, aby vůbec nevyšla, i když redakce se ohání dobrým úmyslem autorovým bojovat proti tomu, co s takovým pochopením a znalostí, ba možno říci s láskou líčí.

Vzhledem k tomu, že cenzurní úřad nenašel s redakcí shodu, bylo rozhodnutí přeneseno výše, tentokrát na úroveň předsednictva Svazu československých spisovatelů a IV. oddělení ÚV KSČ. Tyto instance daly HSTD za pravdu a Konec nylonového věku nakonec nevyšel. Československý spisovatel ale záhy poslal na HSTD jinou Škvoreckého prózu, která se opět ocitla na stole Jarmily Waageové – Zbabělce.

V oficiální zprávě rekapitulující kauzu Zbabělci se cenzorka hájila tím, že v románu spatřovala především „kritiku a satiru ‚zlaté mládeže‘ a místní honorace při květnových událostech“. Když pak vysvětlovala, jak se stalo, že knihu povolila, označila své jednání za vážnou chybu, zároveň však zdůraznila, že se nechala značně ovlivnit ředitelem nakladatelství Ladislavem Fikarem, který měl velmi usilovat o vydání románu a opakovaně zdůrazňovat jeho značnou uměleckou hodnotu. To ji však v očích nadřízených orgánů neospravedlnilo. Vzápětí po skandálu začaly Jarmilu Waageovou prošetřovat policejní orgány, které nakonec došly k závěru, že její jednání způsobila spíše nedbalost než vědomý úmysl. Byla proto veřejně pokárána před ostatními zaměstnanci, ale v cenzurním úřadu směla nadále pracovat.

Vzhledem k tomu, že vydání Zbabělců bylo vykládáno jako selhání stávajícího systému, měla Škvoreckého aféra nemalý dopad pro celkové fungování cenzurního dohledu na přelomu padesátých a šedesátých let. Největším důsledkem bylo posílení stranického dohledu nad oblastí literatury, HSTD měla intenzivněji spolupracovat s příslušnými odděleními ÚV KSČ, podstatně zvýšena byla i schvalovací role vedoucích orgánů Svazu československých spisovatelů. Současně Zbabělci posloužili k redefinici pojmu „obecného zájmu“, který měl pro cenzurní dohled nad literaturou klíčový význam: „Kontrolované materiály nebudou posuzovány jen z hlediska statutu HSTD, ale v duchu potřeb strany […]. Pracovníci cenzurního dohledu budou přihlížet k tomu, že lze škodit nejen tím, co se napíše a vytiskne, ale i tím, že se kladné věci neuveřejní nebo zneváží.“

Soubory

článek ve formátu pdf: V201602_100-101.pdf (289 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky