Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Nuda jako sociální fenomén

aneb Opravdu se ubavíme k smrti?

< předchozí | seriál: Společnost naší doby | další >
Publikováno: Vesmír 91, 330, 2012/6
Rubrika: Glosy

Poprvé jsem se setkal s problémem nudy jako vážným problémem moderní civilizace v Kacířských esejích Jana Patočky z roku 1972. Patočka nejprve konstatuje, že „moderní sociologie vyrostla převážně reflexí na nebezpečí, ba na pociťovaný patologický ráz dosavadního vývoje průmyslové civilizace“, a poté mimo jiné ukazuje, jak tento patologický stav úzce souvisí s fenoménem nudy: „Nuda není zanedbatelnost, pouhá nálada, privátní vynacházení, nýbrž ontologický status lidstva, které podřídilo celý svůj život každodennosti“. Patočkův impuls je cenný tím, že žádná sociologie (oné doby a dodnes téměř beze změn) „nudu“ jako vážný sociální fenomén téměř nevzala na vědomí, ačkoliv individuálně známe pocit nudy v nějaké podobě každý. Nuda může vycházet z přepracování, z příliš těžké monotónní práce, z nadbytku volného času a především – ze ztráty smyslu, smyslu života, bytí, práce, našeho jednání, lidského soužití, ale také z osamocenosti a „nedostatku zájmů“. Proto se rozlišuje nuda situační, nuda z přesycení, existenciální nuda, ba nuda kreativní (jež stimuluje a motivuje k tvůrčímu výkonu). Ačkoliv v tomto smyslu je nuda jevem až příliš „normálním“, jako sociálním jevem se jí dosud systematicky nezabýval téměř nikdo, inspirace jsou povýtce filosofické (Kant, Nietzsche, Schopenhauer, Kierkegaard, existencialisté) a literární (příznačný je již sám název slavného románu Alberta Moravii Nuda).

Velcí spisovatelé minulosti totiž věděli o nudě své – Dostojevskij v Zápiscích z podzemí nechává svého hrdinu zvolat: a to všechno z nudy, pánové, z nudy! O „nudě z lásky“ psal Stendhal, známé jsou pozdější romány Bernanosovy a snad lze přiřadit i Prousta. Největší román o nudě, říká se, však napsal severský spisovatel Arne Garborg – Zemdlené duše: svého hrdinu Grama nechává trápit se mimo jiné (ale o to silněji) nudou. Není náhodou, že Masaryk z této postavy, nudícího se a skeptického člověka, již v roce 1904 dokázal vykovat sociální typ člověka „doby přechodní“, tedy naším slovníkem – stabilizující se modernity, jež počíná vyjevovat své krizové znaky. Nuda zajisté není jev specificky moderní, byla i v minulosti, král Václav IV. se patrně upíjel z nudy svého kralování a na francouzském dvoře se říkalo, že nudit se smí jenom král, protože nudí-li se dvořan, neznamená to nic jiného, než že ho nudí král sám. Obyčejný člověk měl však tehdy příliš mnoho práce a starostí, než aby měl „čas na nudu“. Nuda se stala výsadou a téměř „erbovním znakem“ společnosti, která dostatečně uspokojuje potřeby i průměrného občana a současně mu nenabízí příliš vyššího smyslu, než je (jak říkají Francouzi) „cesta do práce – práce – domácí papuče“. Proto, jak ukazují filologické rozbory, se pojem nuda objevuje v novodobém významu až v druhé polovině 18. století.

Bylo by nesmyslné tvrdit, že nuda je jevem univerzálním; vědci se nenudí téměř nikdy a lidé obecně tvůrčí nemají čas ne proto, že „nestíhají“ (jsou to workoholici, pro něž je i dovolená nudná), ale proto, že toho chtějí udělat mnoho a dobře, a co víc – se zájmem a zaujetím. Sociologie usilující o „exaktnost“ by ovšem měla nabídnout „statistiku“ nudících se lidí, ale tu žel zatím nemáme. Co máme, jsou indikátory a elementární odhady z nepříliš reprezentativních výzkumů. Indikátorem nudy jako projevu závažného selhání společnosti a její kultury je zcela nepochybně zahlcení veřejného i soukromého prostoru produkty zábavního průmyslu (Adorno tomu kdysi ještě říkal „kulturní průmysl“), který nejen „produkuje zábavu“, ale, pokud je to jen trochu možné, transformuje do „zábavné podoby“ i věci naprosto vážné. Jiným ukazatelem je růst spotřeby drog nejprve na rozmanitých „parties“ (jen si povšimněte, kolik „stars“ tohoto druhu tvorby zemřelo na „předávkování“) a potom privátní závislost končící většinou tragicky. Námitka, že jde o nepochopení „nového životního stylu“, se dá snadno vyvrátit – náleží-li k němu „nutně“ jevy sociálně nebezpečné, ohrožující, či dokonce patologické, pak nejde o „nový životní styl“, ale o prostou sociální deviaci, o odchylku od normy.

K růstu pocitu nudy přispíváme i my „dospěláci“, když mechanicky respektujeme požadavky mladých, aby je „škola nenudila“. Škola přece musí být zábavná a hravá (ale on to Komenský s tou „školou hrou“ myslel trochu jinak), snad co možná podobná televizním hrám. Tento krok není nevinný: perspektivně totiž poskytuje to, čemu říká Orrin Klapp „sociální placebo“ – sociální a duchovní prázdno zaplňuje nezávaznou a zejména nezávažnou zábavou. Jistě, „příroda“ nemá ráda horror vacui, ale existuje řada kultivovaných forem, jak toto prázdno zaplnit. Možná ale, že se připozdívá, protože toto místo obsadil „kulturní průmysl“, který – jak to vyjádřil v názvu své kdysi průkopnické knihy Neil Postman – nás chce „ubavit k smrti“.

Nemá smysl naivně horlit proti nekonečným seriálům, proti vulgaritě masových médií, proti bulvárnímu tisku, který je téměř stydno vzít do rukou; to všechno bylo učiněno mnohokrát – a bez výsledku. Kultivovat společnost, v níž bulvární tiskoviny mají přes dva miliony čtenářů, je mimořádně obtížné, zejména uvědomíme-li si, že děti a mladí napodobují rodiče. Snaha, aby děti začaly číst (a aby je čtení nenudilo), je často marná proto, že děti čtou jen tam, kde vidí číst své rodiče – ale ti jsou začasté pohodlně rozloženi u svých televizorů a sledují jeden ze 150 nabízených kanálů.

Svůj díl viny nesou ovšem ti, jejichž principiálním heslem je inovace, novinka, modifikace namnoze sice téhož, ale v jiném tvaru či barvě. Exemplárním příkladem toho, jak rafinovaně pozdně moderní společnost „zabíjí nudu“, jsou neustálé modifikace toho, čemu se říká moderní média. Původní vysoce funkční a smysluplný mobil má dnes tolik „funkcí“, že ani jeho majitelé většinou nevědí kolik a k čemu. Vynález počítačových her je věc choulostivá – snad se na nich dítko i něčemu naučí, ale většinou… Když dospělí studenti na vysoké škole během nikoliv nezajímavé přednášky hrají počítačovou hru, je to důkaz, že se nudí a nudu třeba vyplnit nějakou aktivitou, nejlépe podepřenou moderním médiem. Ostatně – co jiného dělají lidé v metru, ve vlaku atd., když si sdělují na dálku to, co by si v klidu mohli, ba nezřídka měli říci doma u stolu? Nudí se, protože zapomněli číst, zapomněli poslouchat hudbu, která trvá déle než televizní klip, čímž ovšem ztrácejí vazbu na tradici – nejen národní, ale „euroatlantickou“. Také v této souvislosti by se mělo začít vážně mluvit o individuální, skupinové, národní a evropské identitě.

Sociální lék na tuto situaci zatím není. Každý lékař ovšem ví, že základem úspěšné terapie je co možná nejpřesnější diagnóza. Skicovitá úvaha o nudě jako moderním fenoménu je příspěvkem k takové diagnóze masarykovské „doby přechodní“. Jeden nikoliv nevýznamný autor 19. století říká, že člověka by z nudy mohla obrátit ke smyslu jen katastrofa. A velký Johann Wofgang Goethe to řekl ještě jinak – kdyby se opice dokázaly nudit, byly by asi považovány za lidi. Dodejme s Larsem Svensenem – možná, že má pravdu, ale přece jen – raději ne.

Soubory

článek ve formátu pdf: 201206_330-331.pdf (273 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky